Článek
Znáte ten zvuk, když se do dlaždic v supermarketu opře kolečko naloženého paleťáku? Je to takový kovový, rytmický rachot, který spolehlivě přehluší i to rádio, co tam hraje pořád dokola ty samé tři odrůdy popového hnoje. Vždycky mě to hrozně štvalo.
Dneska mě ten zvuk ale paralyzoval. Zůstal jsem stát u regálu s levnými těstovinami, v ruce balíček špaget v akci, a cítil jsem, jak mi studenějí konečky prstů. Nebyl to ten hysterický mráz po zádech, spíš takový pomalý, plíživý chlad, který začíná v žaludku.
V té uličce, mezi konzervami s tuňákem a instantními polévkami, stál můj otec. Vlastně ne stál. Skrčený tam byl, skoro na kolenou, a rval do spodního regálu krabice s trvanlivým mlékem.
Na zádech měl tu vestu. Tu křiklavě červenou, polyesterovou věc s logem, které slibovalo nejlevnější nákup v kraji. Ta vesta mu byla malá, pnula se mu přes kulatá záda, která se za poslední rok ohnula víc než za celých předchozích třicet let.
Viděl jsem jen jeho profil. Ty hluboké rýhy kolem úst, které si pamatuju odmalička, byly teď ještě hlubší. Vypadaly jako koryta vyschlých řek, vytesaná únavou a něčím, co jsem si nedokázal, nebo spíš nechtěl, připustit.
Jeho pravá ruka, ta ruka, která mě učila držet pilu a která kdysi dokázala jedním políčkem srovnat svět do latě, se teď třásla. Ne moc, jen takový jemný, stařecký třas, když se snažil trefit krabici do úzké mezery mezi ostatní zboží.
Cizí člověk v červené vestě
„Kurva,“ syknul potichu, když mu jedna krabice vyklouzla a tupě dopadla na zem. Bylo to tak tiché, že jsem to spíš vyčetl z pohybu jeho rtů, než že bych to doopravdy slyšel přes ten rachot paleťáku v dálce.
V tu chvíli se otočil. Naše oči se střetly. Nebylo to žádné filmové shledání plné slz a objímání. Bylo to, jako když se srazí dva vlaky plné ticha.
Jeho výraz se změnil jen neznatelně. Vteřinu v něm byl čistý, nefalšovaný úlek, zvířecí strach z toho, že byl chycen při něčem zakázaném. Pak ten strach bleskově vystřídala maska, kterou nosil poslední měsíce.
Byla to maska absolutní, odevzdané lhostejnosti. Maska, která říkala: „Tohle se mě netýká. Já tady nejsem.“
Narovnal se, pomalu, s bolestivým syknutím, které se snažil zamaskovat odkašláním. „Ahoj,“ řekl, a ten hlas byl cizí, suchý, jako když se láme suchá větev. Nezmohl jsem se na slovo.
Jen jsem tam stál s těmi špagetami v ruce a cítil se jako největší ubožák pod sluncem. Já, jeho syn, ve věku, kdy bych se měl o něj postarat, ho tady načapám, jak dělá poskoka za pár korun na hodinu.
„Co tady děláš, tati?“ Vypadlo ze mě nakonec, a znělo to útočněji, než jsem chtěl. Moje vlastní zbabělost a pocit viny se proměnily v agresi, kterou jsem neuměl kontrolovat.
Podíval se na mě tím svým pohledem, kterým mě dřív dokázal spolehlivě umlčet. Teď už ale ten pohled neměl sílu, byl jen prázdný a unavený. „Brigáda,“ řekl stručně a začal sirovnat tu příšernou vestu.
„Brigáda? Děláš si srandu? Vždyť jsi… jsi inženýr, tati!“ Moje věta vyzněla do prázdna, zanikla v hlášení rozhlasu, který oznamoval akci na vepřovou krkovici. Ta absurdita té situace byla fyzicky bolestivá.
My tam nejsme
„Inženýr v důchodu,“ opravil mě klidně, bez špetky emoce. „Peníze jsou potřeba, víš? Energie šly nahoru, léky… matka potřebuje ty nový kapky do očí, ty pojišťovna nehradí celé.“
Věděl jsem to. Věděl jsem, že se mají špatně. Matka si minule stěžovala, že máslo je drahé a že radši kupují margarín. Ale já to vytěsnil. Bylo pohodlnější to nevidět.
Sledoval jsem, jak se mu v koutku úst usazuje zbytek sliny a došlo mi, že se mi zvedá žaludek. Nesnášel jsem ho v tu chvíli. Nesnášel jsem ho za to, že tam stojí, že je starý, že je chudý, a hlavně za to, že mi to dává takhle sežrat.
Bylo to klišé, všechna ta moudra o tom, jak je důchod těžký, jak se stát nestará. Ale tohle nebylo klišé. Tohle byl můj otec, muž, který pro mě byl bohem, a teď tam stál jako kus hadru, který supermarket využívá na tu nejčerstvější, nejlevnější práci.
„Proč jsi nic neřekl? Mohli jsme… mohl jsem vám pomoct,“ zalhal jsem, a oba jsme to věděli. Moje hypotéka, leasing na auto, škola pro děti… moje vlastní priority byly nastavené jasně. A on to věděl.
„Máš svých starostí dost,“ řekl a poprvé za tu dobu se mu v očích objevilo něco, co se podobalo soucitu. Ale nebyl to soucit se mnou, byl to soucit se sebou samým, s tím, že se musí ponižovat před vlastním synem.
Zhluboka se nadechl a znova se sehnul k regálu. „Běž nakupovat, ať tě tu nevidí vedoucí, že se vybavuješ se zaměstnancem.“ Ta věta byla jako facka mokrým hadrem.
Zaměstnancem. Můj táta byl zaměstnanec supermarketu. Ten fakt se mi zaryl do mozku jako rezavý hřebík.
Odcházel jsem od regálu, nohy jako z olova. Slyšel jsem za sebou to rytmické křupání krabic, jak je rval do regálu, dál a dál. Cítil jsem v krku hořkost, pachuť vlastní zbabělosti a selhání.
Při pokladně jsem ty špagety v akci nechal. Nemohl jsem je koupit. Nemohl jsem sníst nic, co by bylo koupené v tomhle domě smutku a ponížení.
Venku na parkovišti jsem se opřel o auto a zhluboka dýchal studený, podzimní vzduch. Snažil jsem se ten pach pečiva a dezinfekce dostat z plic, ale nešlo to. Zůstal tam, hluboko uvnitř, jako připomínka toho, co se stalo.
Nebylo to překvapení, že nemají peníze. Nebylo to nečekané, že šel na brigádu. Šokující byla ta absolutní, nahá upřímnost té situace. To odhalení rodinného tabu, že jsme všichni jen krůček od propasti.
Moje žena se mě večer ptala, co se děje, že jsem takový divný. Řekl jsem, že mě bolí hlava. Byla to pravda. Bolela mě hlava z té tíhy, kterou jsem si nesl ze supermarketu.
Věděla to. Celou dobu věděla, že se s tátou něco děje, ale stejně jako já se radši dívala jinam. Naše tiché spojenectví ve vytěsňování reality se ale zhroutilo.
Chtěl jsem mu zavolat. Chtěl jsem mu říct, že mě to mrzí, že… že ho mám rád. Ale neudělal jsem to. Co by to změnilo? Jeho červená vesta by nezmizela. Jeho třesoucí se ruce by se neuklidnily.
Tma na konci uličky
Moje vlastní zbabělost mě ochromila. Nechtěl jsem slyšet jeho unavený hlas, nechtěl jsem čelit té prázdnotě, kterou jsem viděl v jeho očích. Bylo jednodušší zůstat zticha a předstírat, že se nic nestalo.
Život šel dál. Děti šly do školy, já šel do práce, žena řešila své projekty. Ale ten obraz mého otce v červené vestě, skrčeného u regálu s mlékem, se mi vrací pořád dokola.
Je to jako filmová smyčka, která se nikdy nezastaví. Zvuk paleťáku, pach pečiva, jeho třesoucí se ruka. A můj vlastní, němý výkřik, který se mi zasekává v hrdle.
Už nikdy nebudu moct jít do žádného supermarketu, aniž by se mi neudělalo špatně. Každá červená vesta bude mít jeho tvář. Každá krabice s mlékem bude mít jeho otisk.
Věděla jsem to celou dobu. Ten pocit viny, který mě rozežírá zaživa, to není trest za to, co jsem udělal. To je trest za to, co jsem neudělal. Za to, že jsem se díval jinam, když se svět mého otce hroutil do regálu s levnými potravinami.
Nejsme hrdinové z románu. Jsme jen průměrní lidé v průměrném městě, s průměrnými strachy a průměrnou zbabělostí. A můj otec, ten hrdý inženýr, tam teď stojí a doplňuje regály, aby matka měla kapky do očí.
A já? Já tam jen stojím a držím ty špagety v akci. Nic víc. Nic míň.
