Článek
Cítím, jak mi pod zadkem vrže stará koženka gauče, zvuk, který mě provází celý život. Vzduch v bytě je těžký, nasycený pachy, které se za ta léta zažraly do zdí. Je tu ticho, které křičí hlasitěji než jakákoliv hádka.
Moje sestra, vracím se k tomu jménu se sebezapřením, vždycky uměla mluvit. Měla ten dar proměnit i tu největší lež v úctyhodnou pravdu. Já byla ta tichá, ta, co se starala, ta, co nosila nákupy a utírala matce bradu.
Když máma začala zapomínat, sestra se objevila jako spasitel. Přinesla drahé bonbóny a sliby, které zněly jako andělská hudba. Já jsem jen stála v koutě a cítila, jak se mi svírá žaludek.
Pamatuji si na ten den, kdy podepsaly tu darovací smlouvu. Byla jsem v kuchyni, drhla jsem připálený hrnec, a slyšela jsem jejich smích z obýváku. Smích, který byl příliš nucený, příliš veselý na to, aby byl upřímný.
„Věděla jsem to celou dobu.“
Ta věta mi zní v hlavě jako zaseknutá deska. Věděla jsem to, když sestra začala mluvit o tom, jak je těžké se starat o dům. Věděla jsem to, když mě přestala zvát na rodinné oslavy.
Já jsem ale mlčela. Protože co bych tím získala? Hádky, křik, a nakonec bych stejně zůstala sama. Takhle jsem měla alespoň pocit, že jsem ta „hodná“, ta, co nedělá problémy.
Sestra dům prodala hned po pohřbu. Kupci byli mladí, ambiciózní, s plány na modernizaci. Viděla jsem je, jak si prohlížejí zahradu, kde jsem jako dítě sbírala ranní rosu.
Cítila jsem tehdy v krku hořkost, která nešla spolknout. Nebyl to smutek, byla to vzteklá bezmoc. Vztek na sestru, na mámu, ale nejvíc na sebe.
Všechno je to pryč
Máma zemřela v nemocnici, sama, protože sestra byla na dovolené. Já jsem tam byla den předtím, držela jsem ji za ruku, která byla studená a hubená. Její oči byly prázdné, ale přesto jsem v nich viděla strach.
Sestra na pohřbu plakala nejvíc ze všech. Měla na sobě drahé černé šaty a tvářila se jako truchlící vdova. Já jsem stála opodál a cítila, jak se mi nehty zarývají do dlaní.
Někdo se mě zeptal, proč nejdu blíž. Nechtěla jsem jí stát po boku, nechtěla jsem hrát tu komedii. Chtěla jsem křičet, ale z hrdla mi vyšel jen tichý vzlyk.
Po pohřbu jsme se sešly v téhle garsonce. Sestra mi podala obálku s penězi, „tvůj podíl“, řekla. Částka byla směšná, ani ne desetina toho, co za dům dostala.
„Je to všechno, co zbylo,“ lhala mi do očí, bez mrknutí oka. „Dům byl v hrozném stavu, musela jsem hodně investovat.“
Já jsem ty peníze vzala, protože jsem je potřebovala. Na nájem, na jídlo, na tyhle cigarety, které mi teď pomalu hoří v ruce. Cítila jsem se špinavá, zrazená, ale zároveň jsem cítila i úlevu.
Moje vlastní zbabělost
Protože pravda by mě stála i to málo, co mám. Stála by mě tyhle vzpomínky, i když jsou bolestivé. Stála by mě pocit, že jsem dělala, co bylo správné, i když to k ničemu nevedlo.
Možná jsem zbabělec. Možná jsem se měla prát, křičet, domáhat se spravedlnosti. Ale já jsem raději zvolila klid, i když je to klid hřbitovní.
Sestra mi teď občas napíše zprávu, jak se mám. Nikdy jí neodpovím. Nevím, co bych jí napsala. Že ji nenávidím? Že jí přeji jen to nejhorší?
Nenávist je příliš silné slovo. Cítím spíše únavu, hlubokou, paralyzující únavu. Únavu z toho, jaký je život, jak lidi dokážou být krutí, jak snadno se dá zradit.
Dívám se z okna na šedé paneláky, které se táhnou až k obzoru. Je to můj svět, svět, který znám, svět, ve kterém se cítím bezpečně, i když je to bezpečí prázdné.
Dopis z katastru stále leží na stole. Je to černé na bílém, důkaz o zradě, o lži, o mé vlastní zbabělosti. Nezmačkám ho, nevyhodím ho. Nechám ho tam ležet, jako memento mého zpackaného života.
Cítím, jak mi po tváři stéká slza. Je studená, slaná, jako moře, které jsem nikdy neviděla. Nestírám ji, nechám ji stékat, dokud neuschne. Je to jediná upřímná věc, která mi v tomhle bytě zbyla.
Až dokouřím, půjdu si lehnout. Lehnu si na tenhle vrzající gauč, zavřu oči a budu doufat, že se mi nebude nic zdát. Že se ráno probudím a všechno to bude jen zlý sen. Ale vím, že to není sen. Je to realita, moje realita, se kterou musím žít.
