Článek
Devatenáct kilometrů severovýchodně od Medvěžjegorska odbočuje z federální silnice Petrohrad–Murmansk úzká asfaltka směr Povenec. Po dvou stech metrech lesem končí. Na kraji mýtiny stojí stéla ve tvaru anděla s rozepjatými křídly. Na soklu je čtyřjazyčný nápis — rusky, karelsky, finsky, anglicky: „Lidé, nezabíjejte jeden druhého.“ Za stélou se otevírá borovicový háj. Deset hektarů. Dvě stě třicet šest obdélníkových prohlubní, čtyři krát čtyři metry. V každé z nich leží mezi dvaceti a sto lidmi. Mnozí svázaní, většinou zastřelení kulkou do týla, obličejem dolů.
Mezi jámami stojí více než čtyři sta dřevěných křížů, ke kterým za posledních dvacet pět let přibylo přes třicet kamenných pomníků — ukrajinský kozácký kříž, polský mramorový blok, litevský žulový obelisk, estonský, finský, lotyšský, gruzínský, židovský, muslimský, pravoslavný, karelský, ingrijský, německý, český.
Dominantou Sandarmokhu jsou ale stromy. Borovice mají tváře. V devadesátých letech začaly rodiny popravených přibíjet na kmeny laminované fotografie svých mrtvých s datem narození a datem popravy. Dnes je takových tváří na kmenech přes pět set.
Název Sandarmokh pochází z karelského pojmenování zaniklé samoty, která kdysi stávala u lesní cesty. O tom, co v něm NKVD udělala v letech 1937 a 1938, se v Sovětském svazu nesmělo mluvit. Oficiálně místo neexistovalo. Bylo objeveno až v létě 1997 — a od roku 2016 ho ruský stát znovu aktivně přepisuje.
Rozkaz 00447
Třicátého července 1937 podepsal komisař vnitra Nikolaj Ježov rozkaz číslo 00447 „O operaci k postižení bývalých kulaků, kriminálníků a dalších protisovětských elementů“. Dokument rozdělil cílové skupiny na dvě kategorie. První kategorie znamenala rozstřel. Druhá znamenala osm až deset let tábora. Rozsudky vynášely takzvané trojky — místní šéf NKVD, krajský stranický tajemník a prokurátor — bez soudu, bez obhájce, bez odvolání. Ke každému regionu přišla kvóta. Kolik první kategorie. Kolik druhé.
Karelské autonomní sovětské socialistické republice bylo původně přiděleno tři sta rozstřelů a sedm set táborů. V příštích patnácti měsících kvótu několikrát navýšila Moskva na žádost místní trojky. Pátého srpna 1937 dostala správa Bělomořsko-baltského kanálu Belbaltlag osm set rozstřelů navíc jako samostatnou kvótu. Patnáctého října dalších tisíc. Třicátého listopadu dalších sedm set.
Celkem karelská trojka na dvaačtyřiceti zasedáních vynesla nejméně deset tisíc sedm set sedmdesát devět rozsudků smrti, k tomu přes dva tisíce šest set vězňů Belbaltlagu navíc. V rámci takzvané finské operace podle rozkazu 00485 bylo popraveno tři tisíce tři sta čtyřicet lidí — sedláků, kostelníků, učitelů. Kritérium: mluvili finsky nebo měli finské příjmení.
Karelie byla vybrána ze tří důvodů. Procházel jí Bělomořsko-baltský kanál, otevřený v roce 1933 a postavený z velké části vězeňskou prací Belbaltlagu. Stovky kilometrů severně od něj fungoval Soloveckij tábor zvláštního určení, SLON — nejstarší sovětský tábor zvláštního určení, z roku 1923, kolébka gulagového systému. A západně se Karelie opírala o dlouhou hranici s Finskem. Obvinění ze „špionáže“ se v tamních rozsudcích opakovala plošně.
Solovecký transport
V říjnu 1937 dostalo vedení NKVD pokyn zrušit Solovecký tábor a „vyřešit“ jeho vězně. Většinu evakuovali do jiných lágrů. Vybranou skupinu — inženýry, vědce, spisovatele, kněze a politické vězně — měly trojky odsoudit k první kategorii. Celkem šlo o tisíc sto šestnáct lidí. Šestnáctého října 1937 vydal zástupce leningradské NKVD Leonid Zakovskij rozkaz číslo 189852 kapitánu Michailu Rodionoviči Matvějevovi, pětačtyřicetiletému vykonavateli rozsudků s dvacetiletou praxí, aby do Karelie odcestoval a popravy zorganizoval.
Matvějev přijel do Medvěžjegorska koncem října. Od dvacátého sedmého října do čtvrtého listopadu 1937, během devíti dní, prováděl na kraji lesa u Sandarmokhu to, co ve vlastním hlášení z desátého listopadu nazval „výkonem rozkazu“. Vězně přiváželi po železnici a po silnici v malých skupinách, svazovali je, ukládali obličejem dolů do předem vykopaných jam a stříleli do týla. Matvějev to dělal osobně a vyšetřovatelé NKVD později v jeho zatýkacím spise citují jeho vlastní slova: „Nechával jsem oběti ležet obličejem dolů v připraveném příkopu a pak jsem je zastřelil.“
Za těch devět dní popravil Matvějev tisíc sto jedenáct lidí z plánovaných tisíc sto šestnácti. Zbylých pět se z organizačních důvodů nestihlo popravit. Dvacátého prosince 1937 obdržel Matvějev za „nesobeckou práci v boji proti kontrarevoluci“ pamětní dar — rádio a desku s nápisem.
Na seznamu soloveckého transportu byli ukrajinští spisovatelé generace takzvané Popravené renesance — režisér Les Kurbas, zakladatel divadla Berezil, dramatik Mykola Kuliš, prozaik Valerijan Pidmohylnyj, básník Mykola Zerov, spisovatelé Hryhorij Epik, Myroslav Irčan, Pavlo Fylypovyč, Matvij Javorský. Byli tam také ruský lingvista Nikolaj Durnovo, udmurtský spisovatel Kuzebaj Gerd, gruzínský kníže Jasse Andronikov, finský novinář Kalle Vento.
Z jedenácti set jedenácti těl jediného tranasportu bylo podle Ukrajinské helsinské skupiny dvě stě devadesát Ukrajinců. Memoriál v seznamech sandarmokhských obětí vede také ruského náboženského filozofa a matematika Pavla Florenského, takzvaného „ruského Leonarda“, popraveného osmého prosince 1937; historikové se však rozcházejí v tom, zda byl Florenský skutečně zastřelen v Sandarmokhu, nebo na leningradském polygonu Rževka.
Samotný Matvějev z věci vyvázl lépe než většina Ježovových podřízených. V rámci Berijovy čistky z roku 1939 byl zatčen, odsouzen na deset let, trest snížen na tři. Po propuštění za druhé světové války znovu sloužil NKVD jako šéf vnitřní věznice v obleženém Leningradu. V prosinci 1949 odešel do výslužby jako státní penzista. Zemřel v roce 1971. Nikdy nebyl souzen za Sandarmokh.
Devět tisíc pět set jmen
Solovecký transport byl jen část. Popravy v Sandarmokhu probíhaly od srpna 1937 do prosince 1938. Šestnáct měsíců. Memoriál na základě archivních seznamů zdokumentoval devět tisíc pět set třináct jmenovitě identifikovaných obětí; konzervativní odhady historika Anatolije Razumova, vedoucího centra Vrácená jména při Ruské národní knihovně, mluví o šesti tisících. Jisté je, že v zemi leží nejméně šest tisíc lidí a nejvýše přes devět tisíc pět set. Identifikováno je mezi pěti a sedmi tisíci.
Šlo o vězně Belbaltlagu, odsouzené místní trojkou a dodané z Leningradu. Šlo o obyvatele okolních karelských vesnic — finských rybářů, pravoslavných kněží, učitelů základních škol, karelských sedláků. Podle sčítání Memoriálu leží v Sandarmokhu občané šestapadesáti zemí a národů. Nejvíc Rusů. Pak Finů, Karelů, Ukrajinců, Poláků, Němců, Bělorusů. V menší míře Lotyšů, Litevců, Estonců, Židů, Romů, Gruzínců, Arménů, Udmurtů, Komi, Mordvinců, Ingrijců, Čechů.
Mezi šesti prokazatelně českými oběťmi, které Ústav pro studium totalitních režimů dohledal ve svých archivech a jejichž tabulku nechal do lesa položit, byli řadoví komunisté, kteří ve třicátých letech emigrovali do Sovětského svazu a skončili postupně v Belbaltlagu. Jejich jména stála na laminované ceduli v karelském lese přes pět let. Pak cedule z lesa zmizela.
První červenec 1997
Jurij Alexejevič Dmitrijev se narodil v Petrozavodsku v lednu 1956. Jeho děd byl popraven v roce 1938 někde v okolí. Od konce osmdesátých let — Sovětský svaz se rozpadal, archivy NKVD se částečně otevíraly — objížděl karelské lesy se sondovací tyčí a lopatou. Byl tesař, ředitel jedné malé nevládní organizace, historik-samouk. Hledal, kde se vraždilo.
V červnu 1997 se v archivu karelského FSB v Petrozavodsku potkal s Irinou Flige, ředitelkou informačního centra Memoriálu v Petrohradě, a s Veniaminem Ioffem, zakladatelem petrohradského Memoriálu. Vyměnili si archivní záznamy. Třicátého června 1997 přijeli do Medvěžjegorska ve třech, s Dmitrijevovou dcerou Kátou a psem. Druhého dne ráno prohledávali písečnou zátoku u silnice — nic. Odpoledne Dmitrijev zmizel v lese a vrátil se se slovy, která Flige doslovně zaznamenala: „Našel jsem to.“
Pět set metrů severně od zátoky, devět set metrů od silnice, v borovém háji vedle lesní cesty našel charakteristické obdélníkové prohlubně čtyři krát čtyři metry s propadem zeminy deset až třicet centimetrů pod úroveň terénu — stopu po jámě, vyhloubené před šedesáti lety a zase zasypané. První sonda ve dvou metrech hloubky narazila na lidské kosti. Druhá také. Třetí také. Do konce léta bylo identifikováno čtyřicet jam. Do konce roku sto padesát. Postupně dvě stě třicet šest.
Ioffe navrhl pojmenování podle karelského zaniklého chutoru Sandarmokh z historických map. Dvacátého sedmého října 1997, k šedesátému výročí prvních poprav soloveckého transportu, proběhl na místě první Den paměti. V roce 1998 tam byla postavena dřevěná kaple svatého archanděla Michaela a vztyčena stéla Anděl strážný. Od roku 1998 se každoročně pátého srpna, v den zahájení operace podle rozkazu 00447, v Sandarmokhu scházejí potomci obětí z celé Evropy.
Během následujících let postavily jednotlivé diaspory v lese své pomníky. V roce 1997 polský mramorový blok s nápisem Vězňům Solovek — Polákům a kněžím, kteří na této zemi nalezli věčný odpočinek — k 60. výročí, iniciovaný polským generálním konzulátem. V roce 2003 muslimský. V roce 2005 ukrajinský kozácký kříž, financovaný sbírkou občanů Ukrajiny, Kanady, USA a Vorkuty. V témže roce židovský pomník petrozavodské židovské obce. Postupně přibyly estonský, litevský, finský, lotyšský, gruzínský, německý, ingrijský, karelský a český.
Dmitrijev paralelně publikoval. V roce 1999 vyšla jeho první kniha Sandarmokh. Místo popravy — padesát seznamů se jmény identifikovaných obětí, pět tisíc sto osmdesát položek. V roce 2002 s kolegou Ivanem Čuchinem Karelské knihy paměti. V roce 2020 Sandarmokh. Místo paměti — rozšířené vydání, pět set dvacet stran, první ze zamýšlené řady svazků. Další už nikdy nenapsal.
Každého pátého srpna chodil do lesa sám jako první a v šest ráno začínal se čtením jmen. U mikrofonu stáli postupně polský velvyslanec, litevský kulturní atašé, český zástupce ÚSTR, finští historikové, ukrajinští básníci. Od roku 2007 se u kaple konala pravoslavná liturgie za oběti.
Třináctý prosinec 2016
Dmitrijev si s druhou manželkou v roce 2008 osvojil tříapůlletou Natašu, podvyživené opuštěné dítě z dětského domova. Podle doporučení z domova vedl Dmitrijev fotografickou dokumentaci Natašina zdravotního stavu — důkaz, že se dítě z podvýživy daří vytáhnout.
Třináctého prosince 2016 Dmitrijev zazvonil na dveře karelského vyšetřovacího výboru. Podle anonymního udání — autor udání nebyl nikdy identifikován — byl obviněn z výroby dětské pornografie podle paragrafu 242.2 ruského trestního zákoníku. Šlo o sto čtyřicet fotografií Nataši, z nichž devět bylo pro obvinění klíčových. Obhájce Viktor Anufrijev u soudu prohlásil: „Fotografie nahého dítěte není pornografie.“ Dvacátého šestého prosince 2017 potvrdila nezávislá expertní studie, že fotografie mají zdravotně dokumentační charakter, nikoli pornografický.
Pátého dubna 2018 soudkyně Marina Nosovová v Petrozavodsku Dmitrijeva zprostila obžaloby. Čtrnáctého června 2018 Nejvyšší soud Karelie rozsudek zrušil. Dmitrijev byl dvacátého osmého června 2018 znovu zatčen, nyní obviněn z „násilných činů sexuální povahy“. V červenci 2020 jej petrozavodský městský soud odsoudil na tři a půl roku. V září 2020 Nejvyšší soud Karelie trest zvýšil na třináct let přísného režimu. V prosinci 2021 jej další kasace zvýšila na patnáct let. Patnáctého března 2022 Nejvyšší soud Ruské federace odmítl poslední odvolání.
V květnu 2022 byl Dmitrijev převezen do trestanecké kolonie IK-18 v Mordovii, do oblasti zvané Dubravlag. V sedmdesátých a osmdesátých letech si tam odpykávali tresty právě ti historici a disidenti, jejichž příběhy Dmitrijev celý život dokumentoval. Od roku 2024 přicházejí z kolonie zprávy o jeho zhoršujícím se zdraví a o tom, že mu vězeňská správa odmítá převoz k lékaři. V době plánovaného propuštění mu bude skoro osmdesát let.
Stejný vzorec zasáhl Sergeje Koltyrina, ředitele Medvěžjegorského okresního muzea, které formálně spravovalo Sandarmokh. V létě 2018 veřejně kritizoval „nové archeology“ z ruského ministerstva kultury. Druhého října 2018 byl zatčen a obviněn ze „zvrhlých činů vůči třináctiletému chlapci“. Na devět let přísného režimu ho odsoudili v květnu 2019. Druhého dubna 2020 zemřel ve vězeňské nemocnici na rakovinu. Převoz k onkologické léčbě vězeňská správa opakovaně zamítla.
Druhý pohřeb
V červnu 2016 — šest měsíců před Dmitrijevovým zatčením — publikoval profesor petrozavodské státní univerzity Jurij Kilin článek s hypotézou, že „část ostatků v Sandarmokhu by mohla patřit sovětským válečným zajatcům popraveným finskou armádou v letech 1941 až 1944“. Kilin je členem Ruské vojensko-historické společnosti RVIO. Tu zřídil v prosinci 2012 Vladimír Putin dekretem; vedl ji bývalý ministr kultury Vladimír Medinskij, dnes Putinův poradce.
V srpnu 2018 poslala RVIO do Sandarmokhu vlastní archeologickou expedici. V roce 2019 druhou. Nálezy byly prezentovány jako „stopy finských masakrů sovětských zajatců“. V červnu 2024 postavila RVIO před finským velvyslanectvím v Moskvě venkovní výstavu Epizody finské rusofobie na šestnácti stojanech. Jeden uváděl, že v Sandarmokhu nalezené nábojnice pocházejí z revolverů Colt, které v Karelii užívala „výhradně finská armáda“.
Finské národní archivy tezi odmítly. Profesor Antti Kujala z Helsinské univerzity v reportáži Washington Postu v roce 2019 uvedl, že ve finských vojenských archivech není o vraždění v Sandarmokhu jediný záznam. Popravy v Sandarmokhu jsou archivními dokumenty NKVD, seznamy trojek Karelské ASSR a Matvějevovými vlastními hlášeními datovány do let 1937 a 1938. Finské vojsko sice Medvěžjegorsk v prosinci 1941 skutečně dobylo a drželo jej do roku 1944 — ale to bylo tři až čtyři roky po posledních popravách v Sandarmokhu. Osteologická datace kostí, kterou provedl Anatolij Razumov, potvrzuje stejnou dobu. V září 2018 klasifikovala Evropská služba pro vnější činnost EEAS ruskou tezi jako „prokremelskou dezinformaci“.
Přepisování probíhalo paralelně s likvidací instituce, která seznamy sandarmokhských obětí vedla. Jedenáctého listopadu 2021 podala generální prokuratura Ruské federace u Nejvyššího soudu žalobu na likvidaci Mezinárodního Memoriálu.
Dvacátého osmého prosince 2021 Nejvyšší soud Memoriál rozpustil. Následujícího dne Moskevský městský soud rozpustil i Centrum pro obhajobu lidských práv Memoriál. Prokurátor Alexej Žafjarov v odůvodnění uvedl, že Memoriál „vytváří falešný obraz SSSR jako teroristického státu“ a „překrucuje historickou paměť, zejména paměť Velké vlastenecké války“. Sedmého října 2022 udělil Nobelův výbor v Oslu Nobelovu cenu za mír Memoriálu společně s běloruským aktivistou Alesem Bjalackým a ukrajinským Centrem pro občanské svobody.
Pátý srpen 2025
Pouť v Sandarmokhu se od ruské invaze na Ukrajinu v únoru 2022 koná v omezeném režimu. Ukrajinské uctění přímo v lese už není možné. Paralelní vzpomínky se konají ve Lvově, ve Varšavě a v Helsinkách.
Pátého srpna 2025 se ke stéle Anděl strážný sešlo přibližně sto lidí. Mezi nimi diplomaté ambasád Švédska, Finska, Polska a Německa. Vedle nich se pohybovalo asi čtyřicet provokatérů ze tří skupin: Lidová dobrovolná družina v černých uniformách a kuklách, Mladá garda Jednotného Ruska a karelská pobočka ultrapravicové Ruské obce. Před akcí přibili na stromy tabulky s fotografiemi a životopisy cizinců, kteří údajně od roku 2022 bojují v ukrajinské armádě. Jednu tabulku pak sami sundali. Státní média přesto tvrdila, že to byli „Sorosem placení aktivisté“.
Během čtení jmen ukrajinských obětí zpívali nacionalisté sovětské vlastenecké písně. Křičeli do davu: „Pojedete taky do Donbasu?“ Jeden z nich šplíchl vodu na účastníka akce. Historik Anatolij Razumov u pomníku pokračoval, dočetl, shrnul: „Šest tisíc popravených lidí v letech 1937 až 1939.“ Politička strany Jabloko Emilija Slabunova po akci sdělila médiu Mediazona, že „státní ochrana tohoto tragického místa není řádně zajištěna“.
Stromy v Sandarmokhu mají dál tváře. Polský mramor, litevský žulový obelisk, estonská stéla a ukrajinský kozácký kříž zůstávají na místě. Individuální fotoportréty na kmenech borovic ale postupně mizí. Každý rok několik. Někdy je nahrazují nové, které přivezou děti a vnuci z Ingermanlandu nebo z Kanady.
Zdroje
https://dmitrievaffair.com/
https://cs.wikipedia.org/wiki/Sandarmoh
https://en.mapofmemory.org/great-terror-karelia
https://gulag.cz/en/article/sandarmokh-where-the-trees-have-faces
https://bessmertnybarak.ru/en/article/solovetskiy_etap/
https://archive.khpg.org/en/1351342403
https://www.hrw.org/news/2020/09/30/delicate-legal-case-echoes-smear-campaign
https://www.nybooks.com/online/2020/10/07/yuri-dmitriev-historian-of-stalins-gulag-victim-of-putins-repression/
https://en.zona.media/article/2025/08/05/sandarmokh
http://theins.press/en/news/272223
https://www.washingtonpost.com/world/europe/this-russian-forest-long-symbolized-stalins-brutality-some-now-wonder-if-the-finns-had-a-hand/2019/09/13/c77c9346-c8ec-11e9-9615-8f1a32962e04_story.html
