Článek
Martina se vynořila.
Na hodinách nad bazénem bylo 6:23.
Dana někdy chodila pozdě.
Nikdy o víc než deset minut.
Ráno bývalo v šatně šest nebo sedm stejných žen.
Martina znala jejich těla lépe než jejich jména.
Věděla, která má jizvu přes pravé koleno. Která si před plaváním maže rameno něčím, co voní po eukalyptu. Která se převléká zády ke skříňkám, i když už se patnáct let převléká před stejnými lidmi.
Paní s krátkými šedými vlasy používala skříňku 116.
Dvě kamarádky kolem šedesátky chtěly být vždycky u zrcadla.
Dana brala 103 nebo 105.
Nikdy 104.
Martina nevěděla proč.
Měla žlutý ručník.
Ne citronový.
Hořčicový.
Byl starý už v době, kdy se poznaly.
V 6:32 se muž z dráhy číslo čtyři vyškrábal ven.
Dana pořád nikde.
Martina udělala dalších deset bazénů.
Ve sprše stála vedle ženy ze 116.
„Dneska nepřišla ta ze čtyřky,“ řekla.
Žena si smývala pěnu z vlasů.
„Která?“
„Dana.“
„Dana?“
„Ta hubená. Žlutý ručník.“
„Jo.“
Žena přikývla.
„Ta chodí vždycky.“
„Právě.“
Chvíli na sebe mlčky tekla voda.
„Třeba zaspala,“ řekla žena.
„Asi.“
Ve čtvrtek si Martina žlutý ručník hledala už při vstupu do šatny.
Nebyl tam.
Skříňka 103 otevřená.
Ve 105 měla věci mladá žena v růžových legínách.
Martina se převlékla.
Telefon ukazoval 6:09.
V 6:15 byla ve vodě.
Dráha číslo čtyři zůstala prázdná.
S Danou se poprvé bavila kvůli brýlím.
Martina si koupila nové a každé dvě délky musela zastavit, protože se jí zamlžovaly.
Dana plavala vedle.
Po čtvrtém zastavení vystrčila hlavu z vody.
„Plivnout.“
„Co?“
„Do nich.“
Martina se začala smát.
Dana ne.
„Normálně plivnout. Rozetřít a opláchnout.“
„To je nechutný.“
„Tak nic.“
Martina to zkusila.
Fungovalo to.
„Díky.“
„Není zač.“
To bylo všechno.
Příště už se pozdravily.
Dobrý den.
Potom ahoj.
Za pár měsíců:
„Ve trojce je dneska narváno.“
Za několik let:
„Vezmu ti desku.“
Později:
„Mám ti podržet dráhu?“
Jednou Dana Martině půjčila gumičku do vlasů.
Martina jí ji o týden později vrátila.
Dana se divila, že si to pamatovala.
V úterý nepřišla.
Ve čtvrtek taky ne.
Potom další úterý.
Martina se přistihla, že ve vodě počítá něco jiného než bazény.
Jednou.
Dvakrát.
Třikrát.
Čtyřikrát.
Na recepci seděla žena, kterou neznala.
„Prosím vás, chodí sem ráno jedna paní.“
Recepční se usmála.
„Těch je hodně.“
„Úterý a čtvrtek. Kolem šesté.“
„Jméno?“
„Dana.“
Prsty recepční zůstaly nad klávesnicí.
„Příjmení?“
Martina se podívala na turnikety.
„Nevím.“
„Tak ji asi nenajdeme.“
„Má žlutý ručník.“
Jakmile to vyslovila, znělo to hloupě.
„Takový hořčicový.“
Recepční se ale nesmála.
„A chcete vědět co?“
„Jestli ještě chodí.“
„Informace o návštěvnících stejně dávat nemůžeme.“
„Nechci telefon.“
„Já vím.“
„Jen jestli je v pořádku.“
Recepční sklopila oči k monitoru.
„To vám bohužel nepovím.“
Martina přikývla.
„Jasně.“
Ve sprše se zeptala ženy ze 116.
Nevěděla.
Zeptala se hlasitých kamarádek.
Jedna si myslela, že Dana pracuje na poště.
„Dělá účetnictví,“ opravila ji druhá.
„Kde?“
„To nevím.“
„Tak odkud víš, že dělá účetnictví?“
Žena se zarazila.
„Někdy to říkala.“
„Kdy?“
„Ježiš, nevím. Před lety.“
Muž v červené čepici si vzpomínal, že má Dana dvě děti.
„Nemá,“ řekla Martina.
„Má.“
„Nikdy o nich nemluvila.“
„Já myslím, že jo.“
„Holky, nebo kluci?“
Muž v červené čepici pokrčil rameny.
Najednou si Martina uvědomila, že ani jeho jméno nezná.
Vídala ho od doby, kdy ještě neměl šedivé vousy.
Doma otevřela notebook.
Do vyhledávače napsala:
Dana účetní Praha
Výsledků byly stovky.
Smazala to.
Dana plavání Praha
Ještě horší.
Zkusila sociální sítě.
Dana.
Dana.
Dana.
Blondýny, brunety, děti, psi, dovolené, svatby, hory.
Nevěděla ani, kolik je Daně přesně let.
Padesát?
Pětapadesát?
Možná sedmapadesát.
Zavřela počítač.
Na stole ležela faktura za elektřinu.
Na ní celé její jméno.
Martina Konečná.
Adresa.
Číslo zákazníka.
Číslo účtu.
Člověk po sobě nechával všude tolik údajů.
Dana po sobě nechala jen prázdnou dráhu.
Po měsíci začal ve čtyřce pravidelně plavat muž s černou čepicí.
Byl pomalý.
Prsa.
Při každém tempu zvedl hlavu vysoko nad vodu, jako by se bál, že mu bazén uteče.
Martinu rozčiloval.
Dráha nebyla Danina.
Nikde na ní nebylo její jméno.
Přesto měla pokaždé chuť říct:
Tady někdo plave.
Jednou našla pod lavičkou gumičku do vlasů.
Černou.
Úplně obyčejnou.
Zvedla ji.
Na okamžik si myslela, že by mohla být Danina.
Pak jí došlo, jak je to směšné.
Stejné gumičky měla doma v koupelně.
Položila ji na parapet k ostatním ztrátám.
Byly tam brýle, dětská ponožka a malý stříbrný křížek.
V prosinci přinesly hlasité ženy cukroví.
Jedly ho u skříněk, i když na dveřích viselo ZÁKAZ KONZUMACE JÍDLA V ŠATNÁCH.
„Vemte si.“
Martina si vzala vanilkový rohlíček.
Pak ho uviděla.
Žlutý ručník.
Visel přes dvířka 105.
Martina vstala tak rychle, až jí z klína spadlo cukroví.
Za otevřenými dvířky stála mladá žena.
Ručník byl citronový.
Ne hořčicový.
„Promiňte,“ řekla Martina.
Žena nechápavě zvedla obočí.
„Nic.“
Martina se sehnula pro rohlíček.
Byl rozlomený na dvě části.
Přes Vánoce byl bazén skoro pořád zavřený.
Martina dva týdny neplavala.
Jedla cukroví.
Byla na návštěvě u rodičů.
Jela s Petrem na dva dny do Českého Krumlova.
Na Danu několikrát zapomněla.
To ji překvapilo nejvíc.
První úterý v lednu byla v šatně v 6:07.
Skříňka 103 byla zavřená.
Martina položila tašku na lavičku.
Za sebou uslyšela zip.
Otočila se.
Černá bunda.
Pod ní žlutý ručník.
Hořčicový.
„Ahoj.“
Dana si stahovala čepici.
Martina nic neřekla.
„Co je?“
„Ty jsi tady.“
„Jo.“
„Kde jsi byla?“
Dana se zarazila.
„Já?“
„Dva měsíce.“
„Skoro tři.“
„No právě.“
Dana pověsila bundu.
„Chodím večer.“
Martina se začala smát.
Nechtěla.
Prostě to přišlo.
Dana se usmála taky.
„Co ti je?“
„Já myslela, že jsi…“
Martina se zarazila.
Dana čekala.
„Nevím.“
Chvíli se převlékaly.
„Změnila jsem práci,“ řekla Dana. „Začínám v sedm.“
„Aha.“
„Tak plavu večer.“
„Aha.“
„Dneska mám volno.“
Dana vytáhla plavky.
„A příští týden se stěhujeme.“
Martina se otočila.
„Kam?“
„Do Olomouce.“
„Proč?“
„Petr tam dostal práci.“
Martina nevěděla, kdo je Petr.
„Takže už sem nebudeš chodit?“
„Asi těžko.“
Dana se zasmála.
Pak se přestala smát.
„Chtěla jsem ještě jednou přijít ráno.“
„Proč?“
Dana pokrčila rameny.
„Nevím.“
U bazénu byla čtyřka volná.
Dana položila žlutý ručník na háček.
„Jdeš?“
„Jo.“
Skočily do vody.
Dana ve čtyřce.
Martina v pětce.
Prvních šest bazénů nepromluvily.
Jako vždycky.
Martina při každé obrátce viděla Daninu dlaň dotknout se stěny o zlomek sekundy dřív než její.
Sedmý.
Osmý.
Devátý.
Dana pořád plavala o něco rychleji.
To se nezměnilo.
Po kilometru se opřely o okraj.
„Budeš tam chodit plavat?“ zeptala se Martina.
„Snad jo.“
„Mají tam dobrý bazén.“
„Ty jsi tam byla?“
„Ne.“
Dana se rozesmála.
„Tak jak to víš?“
„Nevím.“
Chvíli mlčely.
Z reproduktoru nad nimi zapraskalo rádio.
Někdo skočil do šestky.
„Hele,“ řekla Martina.
„Hm?“
„Jak se vlastně jmenuješ příjmením?“
Dana na ni několik vteřin koukala.
Pak se začala smát.
„Ty to nevíš?“
Martina se smála taky.
„Ne.“
„Vždyť se známe sto let.“
„Já vím.“
„Váchová.“
„Dana Váchová.“
„Ano.“
Dana se odrazila od stěny.
Po dvou tempech se zastavila.
„A ty?“
Martina na ni zírala.
„Co já?“
„Příjmení.“
„Ty ho nevíš?“
„Ne.“
Obě se smály tak hlasitě, až se na ně muž v šestce otočil.
„Konečná,“ řekla Martina.
„Martina Konečná.“
Dana přikývla.
„Těší mě.“
A odplavala.
Příští úterý byla čtyřka prázdná.
Tentokrát Martina věděla proč.
Muž v černé čepici přišel v 6:19.
Zastavil se u kraje a rozhlížel se, kam vlézt.
„Čtyřka je volná,“ řekla Martina.
Muž přikývl.
„Díky.“
Skočil dovnitř.
Martina se odrazila.
Po třetím bazénu se pod vodou podívala přes modrobílou šňůru.
Cizí chlupaté nohy.
U háčku žádný žlutý ručník.
Doplavala ke stěně.
Na chvíli zůstala stát.
Potom se odrazila znovu.
Dana Váchová.
Teď už to věděla.
Právě když to k ničemu nebylo.
