Článek
S Petrem jsme spolu dvaadvacet let a celou tu dobu jsme spali v jedné posteli. I když jsme byli pohádaní nebo jeden z nás přišel domů pozdě. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlela.
Poslední roky ale Petr hodně chrápe. Já zase spím čím dál lehčeji. Někdy do něj v noci několikrát strčím, on se otočí a za chvíli začne znovu. Ráno vstává v půl šesté, zatímco já můžu spát skoro do sedmi.
Před měsícem se naše dcera Klára odstěhovala k příteli. Její pokoj zůstal prázdný a Petr dostal nápad.
Prý se oba konečně vyspíme
„Co kdybych spal u Klárky?“ zeptal se jednoho večera.
Myslela jsem, že si dělá legraci. Jenže Petr už měl všechno promyšlené. Koupí si tam novou matraci a já ho nebudu budit kvůli chrápání. On zase nebude každé ráno budit mě.
„Takže budeme mít každý svou ložnici?“ zeptala jsem se.
„Budeme mít každý svůj klid na spaní,“ odpověděl.
Mně se to nelíbilo. Moji rodiče začali spát odděleně pár let před rozvodem a okamžitě jsem si na ně vzpomněla. Petr se tomu skoro smál. Podle něj si spojuji dvě věci, které spolu vůbec nesouvisejí.
Nakonec jsem souhlasila, že to alespoň zkusíme.
Bohužel se mi spalo skvěle
Petr si první večer odnesl peřinu, polštář, nabíječku a sklenici vody. Bylo mi z toho smutno. Připadala jsem si divně, když jsem zůstala sama v naší velké posteli.
Jenže jsem usnula během pár minut.
Probudila jsem se až ráno. Nikdo nechrápal, nevstával na toaletu ani se nepřevaloval. Spala jsem skoro osm hodin a po dlouhé době mě ráno nebolela hlava.
Petr přišel do kuchyně spokojený.
„Já spal jako mimino. A ty?“
Musela jsem přiznat, že také.
Od té doby spíme odděleně skoro tři týdny. A právě to mě začíná znervózňovat. Už to není zkouška. Pomalu se z toho stává normální stav.
Nechci být jen jeho spolubydlící
Přes den se mezi námi vlastně nic nezměnilo. Vaříme spolu, chodíme ven, večer se díváme na seriály. Petr mě obejme, dá mi pusu a párkrát za mnou přišel i do postele. Náš intimní život zatím nezmizel.
„Spíme každý jinde, ale pořád jsme manželé,“ říká.
Možná má pravdu. Navíc bych lhala, kdybych tvrdila, že se mi po jeho chrápání stýská. Nestýská.
Jen se bojím, co bude za rok nebo za pět let. Jestli si postupně nezvykneme každý na svůj pokoj, svůj večer a nakonec i svůj život.
Petr chce do bývalého dceřina pokoje koupit novou postel. Zatím jsem mu řekla, ať ještě pár týdnů počká. Sama ale nevím proč. Asi pořád doufám, že tohle naše nové spaní zůstane jen dočasné.
