Článek
Pod ním menším písmem:
VŠE MUSÍ PRYČ
Lucie zpomalila.
Ve spodní části výlohy stálo šest starých maturitních tabel.
Jedno poznala okamžitě.
4. B – 1998
„Ježiši,“ řekla nahlas.
Přistoupila ke sklu.
Bylo tam osmadvacet obličejů kolem fotografie školy.
Lucie našla sebe během vteřiny.
Dlouhé tmavé vlasy.
Bílá halenka.
Ústa sevřená tak, aby nebyly vidět zuby.
V osmnácti byla přesvědčená, že má jeden přední křivý.
Teď by dala hodně za to, aby měla zuby, které měla tehdy.
Vedle ní Renata.
Nad ní Michal.
Vondrák.
Iveta.
David.
Zuzana.
Robert.
Jména naskakovala jedno po druhém, dokonce i s věcmi, které už dávno nepotřebovala vědět.
Renata si lakovala nehty během fyziky.
David podpálil lavici.
Robert chodil půl roku s Lenkou a oba předstírali, že to nikdo neví.
Vpravo dole byl kluk v bílé košili.
Tmavé vlasy.
Úzký obličej.
Lucie se zastavila.
Nevěděla.
Naklonila se blíž ke sklu.
Fotografie byla světlejší než ostatní.
Pravá strana obličeje téměř splývala s podkladem.
Možná proto ho nepoznala.
Zakryla rukou vybledlou část.
Nepomohlo to.
Jméno nepřišlo.
V lékárně vyzvedla matce recept.
Při cestě zpět stál před fotoateliérem muž a četl papír na dveřích.
Lucie čekala, až uhne.
Muž si jí všiml.
„Promiňte.“
Ustoupil.
Bylo mu něco přes čtyřicet. Možná padesát. Šedivé vlasy nad ušima, bunda, obyčejné džíny.
Lucie ukázala na tabla.
„Člověk se lekne.“
Muž se podíval do výlohy.
„Čeho?“
„Jak vypadal.“
Muž se pousmál.
„To jo.“
Podržel jí dveře.
„Jdete dovnitř?“
„Ne. Jen koukám.“
„Já taky.“
Lucie mu poděkovala a odešla.
Večer napsala Renatě.
Pamatuješ si všechny ze střední?
Renata odpověděla:
Sotva si pamatuju, co jsem měla včera k obědu.
Lucie poslala fotografii tabla.
Zakroužkovala vybledlý obličej.
Kdo je tohle?
Chvíli nic.
Pak:
Mirek?
My měli Mirka?
Tak asi ne ��
Lucie dala fotografii do jejich staré třídní skupiny.
Tak schválně. Bez podvádění.
Michal napsal:
Petr.
Renata:
Petr je nahoře.
Tak Pavel.
Žádný Pavel nebyl.
Pak přišel Kučera.
Marek.
Mirek znovu.
Někdo tvrdil, že kluk odešel po třeťáku.
Robert upozornil, že potom by asi nebyl na maturitním tablu.
Lucie se smála.
Potom už ne.
Sedmnáct lidí.
Nikdo.
Druhý den šla kolem znovu.
Tentokrát mužova fotografie vypadala ještě světlejší.
Lucie věděla, že to není možné.
Od včerejška skoro nesvítilo slunce.
Přesto měla pocit, že levé oko je méně výrazné.
Přiblížila obličej až ke sklu.
Za sebou uviděla vlastní odraz.
Chvíli se jejich tváře překrývaly.
Ustoupila.
Dveře ateliéru byly otevřené.
Uvnitř fotograf sundával obrazy.
„Můžu se na něco zeptat?“
Starý muž se otočil.
„Můžete.“
Lucie ukázala ven.
„Máte někde jména těch lidí?“
„Kterých lidí?“
„Z tabla. Devadesát osm.“
Fotograf si nasadil brýle.
„Možná.“
„Potřebuju zjistit jedno jméno.“
„Dluh?“
Lucie se zasmála.
„Ne.“
„Dítě?“
„Prosím?“
„To už jsem taky zažil.“
„Ne.“
Fotograf pokrčil rameny.
„Tak to bude nuda.“
Vzadu měl krabice.
Na některých byly roky napsané fixou.
Našli 1998.
Fotograf vytáhl obálky, negativy a objednávkové listy.
Lucie četla seznam.
Renata Benešová.
Michal Brázda.
David Černý.
Lucie Horáková.
Její staré příjmení.
Pokračovala.
Pak:
Roman Sládek.
„Roman.“
Řekla to nahlas.
Nic.
Žádná vzpomínka.
Jméno bylo prázdné.
Napsala do skupiny.
ROMAN SLÁDEK
Renata reagovala během minuty.
NO JASNĚ!!!
Michal:
Ty vole Sládek!
Robert:
Jasně, Roman. Seděl vzadu.
A potom se to rozběhlo.
Roman měl starou škodovku.
Roman poslouchal Metallicu.
Roman byl dobrej na matiku.
Roman kouřil za tělocvičnou.
Roman chodil s holkou z obchodky.
Lucie četla.
Škodovku měl David.
Metallicu poslouchal Krejčí.
Na matematiku byl nejlepší Robert.
Za tělocvičnou kouřila půlka třídy.
Na Romanovi se začaly zachytávat cizí vzpomínky.
Jako chlupy na mokrém svetru.
Doma vytáhla krabici ze skříně.
Petr ji našel sedět na podlaze mezi fotografiemi.
„Co děláš?“
„Hledám člověka.“
„Toho z tabla?“
„Romana.“
Petr si sedl na postel.
„Už aspoň má jméno.“
Lyžák.
Stužkovák.
Výlet do Prahy.
Poslední zvonění.
Roman byl skoro na všech fotografiích.
Lucie ho teď poznala.
Jakmile měla jméno, bylo to jednoduché.
Tady stál vzadu u autobusu.
Tady seděl na schodech.
Tady měl zavřené oči.
Tady mu z hlavy vyrůstala větev.
Potom Lucie našla fotografii z maturitního večírku.
Zůstala na ni koukat.
Roman na ní nestál někde vzadu.
Seděl vedle ní.
Jejich ramena se dotýkala.
Lucie držela skleničku a smála se něčemu mimo záběr.
Roman se díval stejným směrem.
Na stole mezi nimi ležela krabička cigaret.
Lucie otočila fotografii.
Jejím písmem:
Já + Roman + Renča. Maturák!!!
„Tak jste se znali,“ řekl Petr.
Lucie fotografii otočila zpátky.
„Asi.“
„Docela.“
„Byla to jedna fotka.“
Petr nic neřekl.
To bylo horší.
Ve třídní skupině pokračovaly vzpomínky.
Někdo napsal, že Roman bydlel u nádraží.
Jiný, že jeho táta dělal u drah.
Renata si vzpomněla, že Roman měl možná mladší sestru.
Počkej, Lucko. Ty ses s ním přece docela bavila, ne?
Lucie okamžitě napsala:
Nemyslím.
Pak se podívala na fotografii vedle sebe.
Zprávu už smazat nešlo.
Následující týden se zastavila v ateliéru.
Výloha byla napůl prázdná.
„Chcete to tablo?“ zeptal se fotograf.
„Proč?“
„Protože ho pořád chodíte kontrolovat.“
Lucie se usmála.
„Kolik?“
„Nic.“
„Nemůžu si ho jen vzít.“
„Já ho jinak vyhodím.“
Sundal ho z háčku.
Za sklem zůstal světlejší obdélník.
Fotograf ho podal Lucii.
Když ho držela zblízka, Romanova fotografie nevypadala tak špatně.
Byla vybledlá.
Ale obličej byl jasný.
Oči.
Nos.
Ústa.
Dokonce malý pupínek na bradě.
Z dálky mizel mnohem víc.
„On už tady byl,“ řekl fotograf.
Lucie zvedla hlavu.
„Kdo?“
„Ten člověk, kterého hledáte.“
„Roman?“
„Jestli se tak jmenuje.“
Fotograf ukládal rámečky do krabice.
„Kdy?“
„Minule.“
„Jak minule?“
„Když jste tu byla.“
Lucie nic nechápala.
„Stál venku.“
Pak si vzpomněla.
Šedivé vlasy nad ušima.
Bunda.
Člověk se lekne, jak vypadal.
To jo.
„To byl on?“
„Myslím.“
„A proč jste mi to neřekl?“
Fotograf se na ni podíval.
„Vy jste se neptala.“
Roman vešel do skupiny večer.
Renata ho přidala.
První zpráva:
Tak koukám, že jsem byl nezvěstný.
Přibylo asi dvacet smajlíků.
Lucie nenapsala nic.
Robert:
Čau Sláďo, vole!
Roman:
Čau.
Michal:
Ty žiješ!
Roman:
Zatím jo.
Vzpomínky se najednou změnily.
Lidé se začali ptát.
Kde bydlíš?
Co děláš?
Kolik máš dětí?
Roman odpovídal krátce.
Pracoval jako technik.
Bydlel pořád ve městě.
Jedna dcera.
Rozvedený.
Žádná tragédie.
Žádné zmizení.
Lucie celé roky možná chodila kolem jeho domu.
Pak jí přišla soukromá zpráva.
Ahoj Lucko.
Lucie odpověděla až po deseti minutách.
Ahoj. A promiň.
Za co?
Že jsem tě nepoznala.
Chvíli nic.
Já jsem tebe taky poznal až ve dveřích.
Lucii se ulevilo víc, než bylo rozumné.
Napsala:
Ale pamatoval sis mě?
Roman odpověděl:
Jo.
Lucie čekala.
Pak se zeptala:
Jak?
Roman napsal:
Jak jako jak?
Co sis pamatoval?
Delší pauza.
Že jsi seděla s Renatou u okna.
Další zpráva.
Že ses pořád hádala s Brázdou.
Další.
Že sis před matikou kousala víčko od propisky.
Lucie se usmála.
To si pamatuješ zrovna mě?
Roman odpověděl skoro okamžitě.
Zrovna tebe?
A pak:
Renata měla fialový batoh.
Krejčí pořád kreslil auta.
David nikdy neměl svačinu a žral ostatním.
Iveta brečela před každou písemkou z chemie.
Robert měl v zimě tu příšernou koženou bundu.
Vondrák si pořád půjčoval peníze.
Lucie sledovala, jak přichází jedno jméno za druhým.
Roman si pamatoval všechny.
Jak to, že si to pamatuješ?
Tři tečky.
Nevím.
Pak:
Já si zase nepamatuju skoro nic z práce před deseti lety.
A ještě:
Mozek je debil.
Lucie se zasmála.
Tablo nechala několik dní opřené o zeď v obýváku.
Pokaždé když kolem něj prošla, podívala se nejdřív na Romana.
Potom na sebe.
Začala si vybavovat drobnosti.
Možná skutečné.
Možná ne.
Roman jí jednou půjčil kružítko.
Roman seděl na chodbě s walkmanem.
Roman jí držel místo v autobuse.
Nebo to byl někdo jiný.
Po komentářích spolužáků už si nebyla jistá ničím.
Napsala Romanovi:
Pamatuješ si tu fotku z maturáku, kde sedíme vedle sebe?
Odpověděl:
Ne.
Lucie fotografii vyfotila a poslala mu ji.
Roman:
Ty jo.
Pak:
Vůbec.
Lucie se na zprávu dlouho dívala.
Tentokrát se jí ulevilo jinak.
Za týden šla kolem bývalého fotoateliéru.
Byl zavřený.
Nápis nad dveřmi už sundali a za sklem zůstaly jen dvě prázdné police.
Na místě, kde viselo jejich tablo, byl ve vybledlé zadní desce světlý obdélník.
Dokonalý otisk něčeho, co už tam nebylo.
Lucie se zastavila.
Vedle ní prošli dva lidé.
Pak žena se psem.
Nikdo se do výlohy nepodíval.
Lucie ano.
Chvíli.
Potom pokračovala dál.
