Článek
„Jeden.“
Průkaz dárce ležel mezi nimi. Červený, na rozích měkký a ošoupaný, zezadu poznamenaný starým kolečkem od hrnku.
Pavel řekl název léku.
Sestra přestala psát.
„Na ředění krve?“
„Jo.“
„Moment.“
Odešla.
Pavel si stáhl rukáv.
Po chvíli si ho zase vyhrnul.
Poprvé přišel v osmadvaceti.
Ve fabrice pověsili na nástěnku papír a mistr řekl, že kdo půjde darovat krev, dostane volno.
Šli čtyři.
Karel omdlel.
To si Pavel pamatoval nejlíp.
Taky housku se salámem, kterou dostal potom. Byla trochu oschlá a máslo studené, ale v deset dopoledne chutnala výborně. Pak seděli v hospodě a Karel všem vysvětloval, že neomdlel kvůli krvi, ale protože ráno nesnídal.
Za pár měsíců Pavel šel znovu.
Karel už ne.
Doktorka přišla místo sestry.
Byla mladá. Na krku měla tenký stříbrný řetízek a ve vlasech červenou sponku.
„Obávám se, že s touhle léčbou už krev darovat nemůžete.“
Pavel přikývl.
„Kdybych ji přestal brát?“
„Ty léky vám předepsali z nějakého důvodu.“
„Já vím.“
„Takže určitě nevysazovat.“
„To mě ani nenapadlo.“
Doktorka se usmála. Pavel také.
Oba věděli, že trochu napadlo.
„Je mi líto.“
„V pohodě.“
„A děkujeme za všechno, co jste za ty roky daroval.“
Pavel se podíval na svůj průkaz.
„Jo.“
Doktorka mu ho posunula přes stůl.
To bylo celé.
U automatu si koupil kávu.
Normálně ji pil po odběru.
Kelímek byl příliš horký, takže ho přehazoval z ruky do ruky a sedl si ke stolku.
Vedle něj mladý kluk tiskl k lokti čtvereček vaty.
Netiskl pořádně.
Pavel se na něj chvíli díval.
„Musíte víc.“
Kluk vzhlédl.
„Co?“
Pavel ukázal na jeho ruku.
„Tlačit. Jinak budete mít modřinu.“
„Aha. Dík.“
Kluk přitlačil.
Na druhé straně místnosti se otevřely dveře.
„Dvacet sedm.“
Vstala žena s culíkem.
„Dvacet osm.“
Pán v montérkách.
Pavel usrkával kávu.
Jeho číslo nikdo nezavolal.
Doma dal průkaz do zásuvky.
Byly tam tři Janského plakety, náhradní knoflíky, dvě baterie, které možná ještě fungovaly, cestovní šití z hotelu v Chorvatsku a staré hodinky.
„Co hledáš?“ zavolala z kuchyně Lenka.
„Nic.“
„Tak proč máš vytaženou půlku šuplíku?“
Pavel plakety zasypal ponožkami.
„Baterku.“
„Ve spíži.“
„Jo.“
Zavřel zásuvku.
„Tak už ti to zatrhli?“ zeptala se dcera v neděli.
Lenka jí to samozřejmě řekla.
„Nezatrhli.“
„Tak co?“
„Nemůžu kvůli práškům.“
„No. Tak zatrhli.“
Pavel nakrájel maso na grilu a otočil klobásu.
„Stejně už ti bude pětašedesát.“
„A co s tím všichni máte?“
Dcera se zasmála.
„Nic. Jenom že už nemusíš pořád zachraňovat republiku.“
„Já nikoho nezachraňuju.“
„Já vím.“
Vnučka přiběhla pro kečup.
Pavel jí ho podal.
Dcera už mluvila o něčem jiném.
V září našel v kalendáři červené kolečko.
ODBĚR 7:20.
Chvíli přemýšlel, co to je.
Pak mu došlo, že si termíny psal dopředu. Vždycky další hned po návratu.
Vzpomněl si na to až večer.
Červené kolečko nepřeškrtl.
Ve středu ho v půl šesté probudil budík.
Natáhl ruku a vypnul ho.
Ležel ve tmě.
Lenka vedle něj pravidelně dýchala.
Pavel přemýšlel, proč si budík nastavil tak brzy.
Pak vstal.
V kuchyni napustil vodu do konvice.
Otevřel lednici.
Máslo, sýr, šunka.
Vzal jogurt.
Postavil ho na linku.
Vrátil ho.
Před odběrem si dával jen rohlík s medem. Jednou mu sestra řekla, že tučné nemá, a od té doby to dodržoval, přestože později jiná sestra tvrdila, že tak přísné to být nemusí.
Vyndal med.
Teprve když držel rohlík v ruce, vzpomněl si.
Zůstal stát.
Konvice cvakla.
Pavel položil rohlík zpátky do sáčku.
V 7:20 seděl doma.
Lenka odešla do práce.
Televize byla vypnutá.
Venku popeláři vysypávali modré kontejnery a někdo o patro výš pouštěl vodu.
Pavel se podíval na hodiny.
7:21.
Nalil si druhou kávu.
7:28.
Věděl přibližně, co by právě dělal.
Čekárna.
Dotazník.
Tlak.
Doktorka.
7:39.
Křeslo.
Jehla.
Nikdy se na ni nedíval, i když se jí nebál.
Díval se na hadičku.
Tmavě červená krev se v ní vždycky objevila náhle.
To ho bavilo.
Ne krev samotná.
Ten okamžik, kdy se nic nedělo a potom se něco rozběhlo.
Kolem deváté šel ven.
Potřeboval vruty.
A silikon do koupelny.
Do hobby marketu jel kolem nemocnice.
Existovala rychlejší cesta.
Nevzal ji.
Na semaforu před nemocnicí měl červenou.
Podíval se doprava.
Budova transfuzního oddělení nebyla z ulice skoro vidět, jen ukazatel s červenou kapkou.
Rozsvítila se zelená.
Auto za ním zatroubilo.
Pavel se rozjel.
Další termín v kalendáři nebyl.
To zjistil až v prosinci.
Listoval stránkami dozadu a dopředu, jako by ho mohl někde přehlédnout.
Nebyl tam.
Na Vánoce dostal od vnučky hrnek.
NEJLEPŠÍ DĚDA
Nápis byl křivě, protože ho malovala sama.
„To budeš pít jenom z něj,“ nařídila.
„Rozkaz.“
„A nesmíš ho dát do myčky.“
„Proč?“
„Protože se to smyje.“
Lenka se na Pavla podívala.
„To by byla tragédie.“
Pavel ji kopl pod stolem do nohy.
Vnučka si ničeho nevšimla.
V lednu potkal Karla.
Nevídali se často. Karel bydlel na druhém konci města a několik let se jejich setkávání skládalo hlavně z vět musíme někdy zajít na pivo.
Tentokrát na něj narazil v supermarketu u mandarinek.
„Ty vole, Pavle.“
„Ty vole, Karle.“
Podali si ruce.
Karel zestárl víc.
Pavel si byl jistý, že Karel si myslí totéž.
„Pořád chodíš na krev?“
Pavel se zasmál.
„Ty si to pamatuješ?“
„Jak bych si nepamatoval? Málem jsem tam chcípnul.“
„Omdlel jsi.“
„To říkáš ty.“
„Byl jsem tam.“
„Právě. Zaujatý svědek.“
Karel hodil síťku mandarinek do vozíku.
„Tak chodíš?“
„Už ne.“
„Aha.“
Karel kývl.
Nic dalšího neřekl.
„Musíme na to pivo,“ řekl Pavel.
„Určitě.“
Rozešli se.
Na jaře měl Pavel cestu do nemocnice na kontrolu.
Když skončil, bylo deset minut po deváté.
Venku drobně pršelo.
Došel k autu a odemkl ho.
Pak ho zase zamkl.
K transfuznímu oddělení to bylo asi dvě stě metrů.
Nechal si kapuci dole.
Uvnitř bylo plno.
U automatu seděla dívka, možná dvacetiletá. Vedle sebe batoh a bundu. Koleno jí poskakovalo tak rychle, až se třásla celá řada židlí.
Pavel si koupil kávu.
Posadil se o dvě místa dál.
„Poprvé?“ zeptal se.
Dívka se na něj podívala.
„Je to tak vidět?“
„Trochu.“
„Já nesnáším jehly.“
„Tak se na ni nedívejte.“
„To pomůže?“
Pavel pokrčil rameny.
„Mně to pomáhalo.“
Dívka se podívala na jeho ruce.
„Vy už jste byl?“
Pavel chtěl říct ne.
Potom ano.
Místo toho řekl:
„Párkrát.“
Na displeji naskočilo číslo.
Dívka se zvedla.
„Tak mi držte palce.“
Pavel zvedl kelímek.
„To dáte.“
Zmizela za dveřmi.
Pavel dopil kávu.
Mohl odejít.
Místo toho chvíli čekal.
Nevěděl na co.
Za deset minut se dveře otevřely a dívka vyšla ven. Na lokti měla čtvereček vaty a široce se usmívala na telefon.
Pavel se zvedl.
„Tlačte si to pořádně,“ řekl, když procházel kolem.
Podívala se na něj, potom na loket.
Přitlačila.
„Dík.“
Venku už nepršelo.
Pavel došel k autu a sáhl do kapsy pro klíče.
Vypadl mu červený průkaz.
Nevěděl, že ho tam má.
Sehnul se a zvedl ho.
Chvíli stál mezi zaparkovanými auty a otáčel ho v prstech.
Pak otevřel peněženku.
Průkaz do ní už nevešel. Měl tam platební karty, řidičák, kartičku pojišťovny, účtenky a fotografii vnučky.
Pavel jednu starou účtenku vytáhl.
Zmačkal ji.
Červený průkaz zasunul na její místo.
Doma ho tentokrát do zásuvky nevrátil.
