Článek
11:59.
Položil ruce na zábradlí.
Ve dvanáct se rozezněla siréna.
Dlouhý, rovný tón.
Jaroslav zvedl zápěstí.
Jedna.
Dvě.
Tři.
„Zase to měříš?“ zavolala Alena z kuchyně.
Jaroslav neodpověděl.
Třicet sedm.
Třicet osm.
Tón se odrazil od paneláků a vrátil se od kopce za školou.
Osmdesát jedna.
Osmdesát dva.
Na chodníku pod balkonem se žena s kočárkem ani nezastavila.
Sto třicet osm.
Sto třicet devět.
Sto čtyřicet.
Ticho.
Jaroslav spustil ruku.
„Kolik?“ zavolala Alena.
„Sto čtyřicet.“
„Takže dobrý?“
Jaroslav chvíli poslouchal prázdný vzduch.
„Dobrý.“
Poprvé sirénu spouštěl v roce 1983.
Tehdy ještě nebyla zkouška každou první středu v měsíci.
Ve zbrojnici byla šedá skříňka s černým vypínačem a vedle něj malé červené světlo.
Jaroslavovi bylo osmadvacet.
„Drž to,“ řekl mu velitel.
„Jak dlouho?“
„Dokud ti neřeknu.“
Jaroslav stiskl tlačítko.
Siréna nad starou školou se začala pomalu roztáčet.
Nejdřív hluboké zavrčení.
Pak výš.
Ještě výš.
A najednou byl zvuk všude.
V oknech.
Na návsi.
V hrudi.
Když tlačítko pustil, motor ještě chvíli dobíhal.
Ten zvuk měl Jaroslav vždycky radši než samotné houkání.
U dobrovolných hasičů byl od devatenácti.
Povodně.
Komíny.
Stromy přes silnici.
Hořící kůlna, ve které nakonec shořely jen dvě pneumatiky a půl metráku sena.
Jednou zachraňovali kočku ze střechy kulturního domu.
Kočka seskočila sama.
Jaroslav spadl ze žebříku.
Tři týdny potom tvrdil, že kulhá kvůli starému fotbalu.
Velitelem nikdy nebyl.
Měl techniku.
Čerpadla.
Hadice.
Elektrocentrálu.
A sirénu.
Když se něco rozbilo, lidé chodili za ním.
Později už za ním chodili mladší.
„Poslouchej ji,“ říkal Radkovi, když ho učil zkoušku sirény.
Radkovi bylo sedmnáct.
„Co?“
„Rozběh.“
„Vždyť houká.“
„Právě proto nic neslyšíš.“
Radek se smál.
O třicet let později byl velitelem on.
Jaroslav přestal chodit do zbrojnice tři roky předtím.
Oficiálně kvůli kolenu.
Aleně řekl, že už ho nebaví sedět tam s kluky, kteří při každém výjezdu půl hodiny řeší fotky na Facebook.
To taky byla pravda.
Ale ne celá.
Jednou před zimou kontrolovali vybavení.
Jaroslav lezl na auto pro bednu s nářadím.
Radek ho chytil za bundu.
„Nech to.“
„Pusť mě.“
„Spadneš.“
„Nespadnu.“
„Jardo, slez.“
Před zbrojnicí stáli čtyři mladí.
Nikdo nic neřekl.
Jaroslav slezl.
Bednu sundal kluk, kterého Jaroslav skoro neznal.
Bylo mu možná dvaadvacet.
„Díky,“ řekl Radek.
Jaroslav šel domů.
Příští týden donesl klíče.
Siréna zůstala.
První středu v měsíci.
Ve dvanáct.
Jaroslav nemusel nikam chodit.
Stačilo otevřít balkonové dveře.
V červnu vyšel v 11:58.
Na zábradlí bylo horko.
Sousedi pod nimi grilovali něco, co vonělo po česneku.
Jaroslav se podíval na hodinky.
11:59.
Na silnici projel autobus.
12:00.
Nic.
Jaroslav čekal.
12:00:08.
12:00:17.
Nad školou se nehýbalo nic.
12:00:31.
Otevřel balkonové dveře.
„Aleno.“
„Hm?“
„Kolik máš?“
„Dvanáct.“
„Přesně.“
Chvíli ticho.
„Dvanáct a jedna.“
Jaroslav vyšel zpátky.
Siréna mlčela.
Ve 12:03 zavřel balkon.
Ve 12:05 ho zase otevřel.
„Když to nehoukalo ve dvanáct, tak to asi nezačne ve dvanáct pět,“ řekla Alena.
„Mohli mít zpoždění.“
„Kdo?“
Jaroslav neodpověděl.
Zapnul počítač.
Na stránkách obce nic nebylo.
Na Facebooku hasičů taky ne.
Zkontroloval stránky kraje.
Potom obec znovu.
Ve 12:22 se podíval z balkonu na střechu školy.
Sirénu odtud skoro nebylo vidět.
Jen kus šedého podstavce nad komínem.
„Zavolej tam,“ řekla Alena.
„Kam?“
„Na obec.“
„Kvůli siréně?“
„Tak tam nevolej.“
„Já nejsem blázen.“
„To jsem neřekla.“
„Já vím.“
Obědval brambory a řízek.
V půl druhé zkontroloval Facebook.
Nic.
Ve dvě šel se psem.
„Jdeš k lesu?“ zeptala se Alena.
„Kam jinam?“
U první křižovatky zabočil doleva.
Pes chtěl doprava.
„Pojď.“
Pes se ohlédl k obvyklé cestě a pak ho následoval.
Jaroslav prošel kolem pošty.
Kolem školy.
Kolem obecního úřadu.
U zbrojnice stála bílá elektrikářská dodávka.
Vrata byla otevřená.
Jaroslav přešel na druhou stranu silnice.
Pes se zastavil u stromu.
Jaroslav čekal.
„Pane Vávro!“
Otočil se.
U vrat stál mladý hasič.
Jaroslav si nemohl vzpomenout, čí je.
„Dobrý.“
„Jdete za Radkem?“
„Ne.“
„Aha.“
Jaroslav popotáhl vodítko.
„Nehoukala.“
Kluk se usmál.
„Nehoukala.“
„Co s tím je?“
„Nevíme.“
„Tak proč se smějete?“
Kluk přestal.
„Nesměju se.“
Jaroslav se podíval do zbrojnice.
„Kdo to dělá?“
„Elektrikář.“
Jaroslav znal místní elektrikáře.
„Kterej?“
„Jardo.“
Radek stál ve dveřích.
Za tři roky zestárl.
Jaroslav to nečekal.
Vždycky si ho představoval stejně jako naposledy.
„Čau.“
„Čau.“
Radek se podíval na psa.
„Ty chodíš se psem sem?“
„Chodím, kam chci.“
„Tak určitě.“
Jaroslav chtěl odejít.
„Odešel měnič,“ řekl Radek.
Jaroslav se zastavil.
„Jakej měnič?“
„Ovládání.“
„Tam žádnej měnič není.“
Radek se opřel o vrata.
„Teď už jo.“
Jaroslav vešel o krok blíž.
Na zdi u zadních dveří byla bílá kovová skříň.
Ne šedá.
Bílá.
Na dvířkách malý displej.
„Co to je?“
„Nový ovládání.“
„Od kdy?“
„Od února.“
Jaroslav se na Radka podíval.
„V únoru houkala.“
„Jo.“
„V březnu taky.“
„Jo.“
„A duben.“
Radek přikývl.
„A květen.“
Jaroslav se podíval na bílou skříň.
Takže to poslouchal čtyři měsíce.
Stál na balkoně.
Měřil čas.
Jedna.
Dvě.
Tři.
A nevšiml si.
„Co jste udělali se starou?“ zeptal se.
„Se skříní?“
„Jo.“
„Vyhodili.“
„Kam?“
Radek chvíli mlčel.
„Jardo.“
„Kam jste ji vyhodili?“
„Do elektroodpadu.“
„Mohli jste mi ji dát.“
„Na co?“
Jaroslav otevřel ústa.
Nevěděl.
Radek čekal.
„Jen tak.“
Elektrikář vyšel zezadu.
Jaroslav ho neznal.
To ho překvapilo víc než všechno ostatní.
Elektrikář měl šedé montérky a na hrudi logo firmy z vedlejšího okresu.
„Tak už vím, co tomu je,“ řekl Radkovi.
„Co?“
Začali mluvit.
O nějakém modulu.
Ochraně.
Signálu.
Jaroslav poslouchal.
Rozuměl asi polovině.
Kdysi by rozuměl všemu.
Pes si sedl.
Radek se otočil.
„Dáš si kafe?“
„Ne.“
„Máme nový automat.“
„To je dobře.“
„Jardo.“
„Co?“
Radek se podíval na něj, potom na psa.
„Nic.“
Elektrikář otevřel bílou skříňku.
Uvnitř byly zelené desky, malé kontrolky a kabely v plastových žlabech.
Čisté.
Úhledné.
Bez prachu.
Bez promáčkliny od kladiva.
Jaroslav se otočil.
„Pojď.“
Pes vstal.
„Tak?“ zeptala se Alena doma.
Jaroslav mu sundal vodítko.
„Co?“
„Siréna.“
„Opravují.“
„Aha.“
Alena položila na stůl hrnek.
„Byl tam Radek?“
Jaroslav se na ni podíval.
„Proč by tam nebyl? Je velitel.“
„Jen se ptám.“
Jaroslav otevřel lednici.
„Mají nový ovládání.“
„To je dobře, ne?“
„Nevím.“
Vzal si minerálku.
„Starý vyhodili.“
Alena se na něj podívala.
„Potřeboval jsi ho?“
„Ne.“
„Tak co?“
Jaroslav zavřel lednici.
„Nic.“
Večer se na Facebooku objevil příspěvek.
Dnešní pravidelná zkouška sirén se z technických důvodů neuskutečnila. Závada byla odstraněna.
Pod tím fotografie.
Radek.
Dva mladí hasiči.
Elektrikář.
Otevřená bílá skříňka.
Jaroslav fotografii zvětšil.
Potom ještě jednou.
V rohu bylo vidět kus zdi.
Na tom místě visela šedá skříň skoro čtyřicet let.
Na fotografii po ní zůstaly čtyři díry.
Další první středu vyšel na balkon v 11:58.
Bylo jasno.
Na parkovišti nebylo skoro žádné auto.
V 11:59 si opřel ruce o zábradlí.
Hodinky měl na zápěstí.
12:00.
Siréna se začala roztáčet.
Nejdřív hluboko.
Potom výš.
Ještě výš.
A pak byl zvuk všude.
Jaroslav automaticky otočil zápěstí.
Vteřinová ručička běžela.
Jedna.
Dvě.
Při třetí spustil ruku.
Zavřel oči.
Siréna houkala.
Čistě.
Bez zaváhání.
Jaroslav poslouchal rozběh.
Pak její rovný tón.
A nakonec chvíli poté, co přestala, také pomalé dobíhání motoru.
To tam pořád bylo.
Dveře na balkon se za ním otevřely.
„Kolik?“ zeptala se Alena.
Jaroslav se díval na střechu školy.
„Nevím.“
„Zapomněl jsi?“
„Ne.“
Vešel dovnitř.
Hodinky měl pořád na ruce.
