Článek
Máma měla v obýváku velkou prosklenou vitrínu.
Dnes by ji moje dcera označila za strašnou.
Tmavé dřevo, lesklé úchytky a uvnitř věci, na které se smělo hlavně dívat.
Porcelánové šálky s modrým okrajem.
Malé talířky.
Mísa na polévku.
Skleničky na víno, přestože naši víno skoro nepili.
A úplně nahoře šest vysokých sklenic, které mi ze všeho připadaly nejkrásnější.
Když mi bylo asi osm, jednu jsem si vzala.
Nalila jsem si do ní malinovku.
Máma přišla do kuchyně a málem ji trefilo.
„Marie! Co to děláš?“
„Piju.“
„Okamžitě to přelij.“
Nechápala jsem proč.
„Vždyť je to sklenička.“
„Tohle jsou lepší skleničky.“
„A na co jsou?“
„Pro návštěvu.“
Malinovku jsem tedy přelila do obyčejné tlusté sklenice, kterou jsme používali každý den.
Na návštěvu jsem pak několik let čekala.
Přicházeli k nám příbuzní.
Sousedi.
Maminčiny kolegyně.
Jednou dokonce ředitel podniku, kde táta pracoval.
Lepší skleničky zůstávaly ve vitríně.
„Tak pro koho teda jsou?“ zeptala jsem se jednou.
„Až bude nějaká příležitost.“
Tohle spojení jsem od mámy slýchala často.
Na příležitost měla také bílý ubrus s vyšívanými květinami.
Sadu ručníků, která ležela ve skříni zabalená v igelitu.
Novou kabelku.
Dvě lahve alkoholu, které někdo přivezl ze zahraničí.
A parfém, který dostala od tety z Německa.
Ten parfém mě fascinoval.
Měl těžkou sladkou vůni a máma si ho dávala snad jen na svatby a pohřby.
„Proč ho nenosíš normálně?“
„Protože je drahej.“
„Ale když ho nebudeš používat, tak ti zůstane.“
„Právě.“
Tehdy mi to přišlo úplně nelogické.
Pak jsem vyrostla.
Odstěhovala se.
Vzala se.
Měla děti.
A maminčiny zvláštní zásady jsem začala považovat za jednu z těch směšných věcí, které dělá starší generace.
Máma totiž nešetřila jen nádobí.
Měla nové halenky, které skoro nenosila, aby se nezničily.
Když jsme jí s bratrem dali k šedesátinám poukaz na wellness víkend, nechala ho několik měsíců ležet.
„Tak kdy pojedete?“
„Až bude čas.“
„Mami, vždyť je to na rok.“
Nakonec jeli s tátou dva týdny před koncem platnosti.
Po návratu byla nadšená.
„Měli jsme jet dřív.“
Přesto se nic nezměnilo.
Jednou jsem jí koupila dražší krém.
Za půl roku jsem ho našla neotevřený v koupelnové skříňce.
„Proč ho nepoužíváš?“
„Dopoužívám ten starej.“
„Ten už tam máš snad tři roky.“
„Tak ho přece nevyhodím.“
Máma vyrůstala v úplně jiném světě než já.
Její rodiče neměli peněz nazbyt.
Oblečení se přešívalo.
Potraviny se nevyhazovaly.
Věci se neopouštěly jen proto, že už nebyly moderní.
Když se něco lepšího podařilo sehnat, opatrovalo se to.
Já to všechno věděla.
Přesto mě občas vytáčela.
„Mami, věci jsou od toho, aby se používaly.“
„To říkáš teď.“
„A kdy to mám říkat? Až budu mrtvá?“
„Prosím tě, nemluv tak.“
Pak jsme se tomu většinou zasmály.
Táta zemřel první.
Máma zůstala v bytě sama dalších devět let.
Po jeho smrti začala být ještě úspornější.
Když jsem přijela, seděla v kuchyni pod malou lampičkou.
„Proč si nerozsvítíš?“
„Vždyť vidím.“
Topení měla stažené.
„Je tady zima.“
„Mně ne.“
Mohla si dovolit topit.
Mohla si dovolit světlo.
Nebyla chudá.
Jen nedokázala spotřebovávat něco, co podle ní nebylo nezbytně nutné.
Když zemřela, bylo jí osmdesát dva.
Stalo se to na jaře.
Poslední měsíce už nebyla úplně soběstačná, ale pořád žila doma.
Po pohřbu jsme s bratrem začali byt vyklízet.
Člověk si myslí, že zná byt svých rodičů.
Pak začne otevírat zásuvky.
Našli jsme asi třicet utěrek.
Patnáct téměř stejných prostěradel.
Krabičky s knoflíky.
Stuhy ze starých dárků.
Igelitové tašky pečlivě složené do trojúhelníků.
„Tohle je muzeum,“ řekl bratr.
Smáli jsme se.
Bylo to jednodušší než přemýšlet o tom, že máma už nikdy nepřijde a neřekne nám, že něco vyhazujeme zbytečně.
Pak jsem otevřela vitrínu.
Porcelán tam pořád byl.
Stejný servis jako v mém dětství.
Vzala jsem do ruky jeden šálek.
Na dně byla ještě původní samolepka výrobce.
„Ona ho snad fakt nikdy nepoužila,“ řekla jsem.
Bratr se podíval.
„Já myslím, že jednou jo.“
„Kdy?“
„Nevím. Nějaká oslava.“
Začali jsme se dohadovat.
Nepamatovali jsme si jedinou.
Možná se použil jednou.
Možná dvakrát.
Ale většina kusů vypadala, jako kdyby je někdo koupil před týdnem.
Pak jsem našla ubrus.
Pořád byl zabalený v hedvábném papíru.
Ručníky byly také nepoužité.
A úplně vzadu v ložnici jsem našla krabici s novými koženými botami.
„Ty jsme jí kupovali k sedmdesátinám,“ řekla jsem.
„Tak proč je nenosila?“
To už jsme oba věděli.
Protože byly pěkné.
Bratr chtěl většinu věcí vyhodit nebo dát na charitu.
Já najednou nemohla.
„Ten servis si vezmu.“
Podíval se na mě.
„Co s ním budeš dělat?“
„Nevím.“
„Vždyť máš doma nádobí.“
„Je maminčin.“
„Právě proto dvacet let stojí ve vitríně.“
Ta poznámka mě naštvala.
Servis jsem zabalila do novin a odvezla domů.
Dcera mi pomáhala vybalovat.
Bylo jí tehdy dvacet čtyři.
„Tohle si chceš nechat?“
„Ano.“
Vzala do ruky šálek.
„Je hezkej.“
Překvapilo mě to.
„Fakt?“
„Jo. Takovej retro.“
Pak si všimla krabic.
„Kam to dáš?“
Ukázala jsem na vitrínu v jídelně.
Dcera se začala smát.
„Co je?“
„Nic.“
„Tak co?“
„Babička dvě.“
Okamžitě jsem věděla, co myslí.
„Já to budu používat.“
„Jasně.“
„Budu.“
Začala jsem skládat talíře do vitríny.
Dcera si mezitím prohlížela jednu skleničku.
„Můžu se z ní napít?“
„Teď?“
Podívala se na mě.
Ta otázka ze mě vyletěla úplně automaticky.
Bylo obyčejné úterní odpoledne.
Na stole stála láhev minerálky.
Dcera nic neřekla.
Jen se usmála.
V tu chvíli jsem si připadala směšně.
„Jasně, že můžeš.“
Nalila si vodu.
Já sledovala, jak staví skleničku na kuchyňskou linku.
„Dej pod to něco.“
Zase automaticky.
„Mami.“
„Co? Poškrábe se.“
„Je to sklenice.“
Najednou jsem slyšela vlastní matku.
Úplně přesně.
Ještě ten večer jsem začala přemýšlet, kolik věcí sama schovávám na později.
Ne nádobí.
Já byla přece modernější.
Měla jsem ve skříni šaty, které jsem koupila před dvěma lety.
Byly trochu dražší a pořád jsem čekala, kam si je vezmu.
Měla jsem parfém, kterého jsem si dávala jen trochu, protože už se přestal vyrábět.
Měla jsem drahou kosmetiku, kterou jsem dostala k Vánocům a šetřila ji.
Dokonce jsem měla doma několik krásných svíček.
Nikdy jsem je nezapálila.
Protože mi jich bylo líto.
To zjištění mě skoro urazilo.
Celý život jsem si myslela, že já taková nejsem.
Jen jsem šetřila jiné věci.
Za pár dní jsem zavolala dceři.
„Přijďte v neděli na oběd.“
„Je nějaká oslava?“
„Ne.“
„Tak proč?“
„Protože vás zvu.“
Přišla s přítelem.
Udělala jsem svíčkovou.
Když už bylo hotovo, otevřela jsem vitrínu.
Vyndala maminčin servis.
Manžel se na mě podíval.
„To fakt použijeme?“
„Na to je.“
Položila jsem talíře na stůl.
Byla jsem nervózní.
Připadá mi to zpětně absurdní, ale opravdu jsem byla.
Celou dobu jsem hlídala, aby nikdo necinknul vidličkou příliš silně.
Pak dceřinu příteli sklouzl nůž.
Talíř hlasitě cinkl.
Trhla jsem sebou.
Všichni se na mě podívali.
„Nic,“ řekla jsem.
Dcera se začala smát.
Pak já taky.
Po obědě jsme dali nádobí normálně do myčky.
To už pro mě bylo skoro moc.
„Ručně by se tomu nic nestalo,“ namítla jsem.
„Mami.“
„Dobře.“
Seděla jsem pak v kuchyni a poslouchala myčku.
Přišlo mi zvláštní, že věci, které máma chránila desítky let, se uvnitř mlátí mezi našimi obyčejnými hrnky.
Jeden talíř měl po umytí maličký škrábanec.
Všimla jsem si ho okamžitě.
První pocit byl lítost.
Pak něco jiného.
Aspoň už bylo vidět, že ten talíř někdo použil.
Začala jsem servis vytahovat častěji.
Ne každý den.
Pořád máme obyčejné talíře, které jsou praktičtější.
Ale když přijdou děti na oběd, používáme ho.
Někdy i tehdy, když jsme doma jen s manželem.
Jedna sklenička se mezitím rozbila.
Upadla mi.
Stála jsem nad střepy a několik vteřin mi bylo opravdu smutno.
Pak jsem je zametla.
Máma by asi řekla, že přesně proto se ty skleničky neměly používat.
Možná by měla ze svého pohledu pravdu.
Dlouho jsem totiž její život hodnotila příliš jednoduše.
Myslela jsem si, že pořád jen čekala.
Že si neuměla užívat.
Že všechno hezké schovávala na dobu, která nikdy nepřišla.
Jenže pak jsem si začala vybavovat věci, které do téhle mojí představy nezapadaly.
Máma dokázala strávit celé odpoledne na zahradě.
Měla ráda nedělní kávu s tátou.
Každý týden si kupovala křížovky.
Když jsme byli malí, jezdila s námi vlakem na výlety, i když jsme neměli skoro žádné peníze.
Neprožila nešťastný život jen proto, že nepoužívala porcelán.
Pro ni možná nebylo důležité z něj jíst.
Možná jí stačilo vědět, že ho má.
Že kdyby jednou přišla opravdu výjimečná návštěva, bude připravená.
To byla její jistota.
Moje generace má zase jiné vitríny.
Čekáme, až zhubneme, abychom si vzaly určité šaty.
Až budeme mít víc času, abychom někam jeli.
Až děti povyrostou.
Až bude méně práce.
Až bude lepší počasí.
Až bude správná chvíle.
Nedávno jsem našla ve skříni ty šaty, které jsem skoro tři roky nenosila.
Byl pátek.
S manželem jsme měli jít do obyčejné restaurace kousek od domu.
Vzala jsem si je.
„Ty jdeš nějak slavnostně,“ poznamenal.
„A proč ne?“
Neměla jsem důvod.
A právě to mi připadalo jako dost dobrý důvod.
Po návratu jsem si ještě nalila víno do jedné z maminčiných skleniček.
Žádná návštěva u nás nebyla.
Nikdo neměl narozeniny.
Nebyl svátek.
Byl obyčejný pátek večer.
A možná přesně na takovou příležitost ten servis čekal celý život.
