Článek
Poprvé jsem k Martě přišla ve třiceti.
Tehdy jsem ještě měla dlouhé vlasy, dvě malé děti a manžela, o kterém jsem byla přesvědčená, že s ním zestárnu.
Salon byl malý. Dvě křesla, velké zrcadlo, věčně přetopeno a na stolku časopisy, které už tehdy byly několik měsíců staré.
„Co s tím budeme dělat?“ zeptala se Marta a vzala moje vlasy do ruky.
„Nevím. Něco, abych vypadala míň unaveně.“
Zasmála se.
„To by chtělo spíš týden bez dětí.“
Líbila se mi okamžitě.
Ne proto, že by byla nějak zvlášť hovorná.
Právě naopak.
Uměla poslouchat.
Za pár návštěv už věděla, že dcera špatně spí, syn nechce chodit do školky a můj muž tráví čím dál víc času v práci.
Za rok věděla, že se hádáme.
Za další dva, že máme problémy, o kterých už nechci mluvit s vlastní mámou, protože ho má ráda a pokaždé se ho zastane.
Marta se nikdy neptala moc.
Stačilo jí říct:
„Tak co doma?“
A já mluvila hodinu.
Když jsem zjistila, že má manžel jinou, seděla jsem u ní v křesle s alobalem na hlavě a brečela.
Dodnes si pamatuju, jak mi podala papírový kapesník.
„Hlavně teď nedělejte nic jen proto, abyste mu něco dokázala.“
Nevím, proč si pamatuju právě tuhle větu.
Možná proto, že ji tehdy nikdo jiný neřekl.
Kamarádky chtěly vědět, kdo ta žena je.
Sestra ho chtěla zabít.
Máma opakovala, že se to třeba ještě spraví.
Marta mi jen nabarvila odrosty a poslouchala.
Když jsem se o rok později skutečně rozvedla, byla jedním z prvních lidí, kterým jsem to řekla.
„Tak je to za mnou.“
„A jak vám je?“
„Nevím.“
Přikývla.
„To je asi normální.“
Postupem let se návštěvy salonu staly pevným bodem mého života.
Měnila jsem zaměstnání, děti rostly, měla jsem několik nepovedených vztahů, máma onemocněla a táta zemřel.
Marta byla pořád na stejném místě.
Sedla jsem si.
Dostala kávu.
Zeptala se, jestli jako minule.
A já pokračovala tam, kde jsme před šesti týdny skončily.
„Tak jak dopadla ta práce?“
„Vzali mě.“
„Vidíte.“
Jindy si pamatovala věci, které už jsem zapomněla sama.
„A dcera už byla na těch přijímačkách?“
„Ježiš, vy si to pamatujete?“
„Vždyť jste z toho minule byla úplně hotová.“
Připadalo mi neuvěřitelné, kolik toho o mně ví.
Ona sama o sobě mluvila mnohem méně.
Věděla jsem, že je vdaná.
Nebo jsem si alespoň myslela, že je.
Jednou zmínila manžela, který opravoval koupelnu.
Věděla jsem, že má nějakou dceru.
Občas řekla, že byla o víkendu na chalupě.
Měla ráda psy a nesnášela horko.
Připadalo mi, že toho vím dost.
Nikdy mě nenapadlo počítat, kolik toho vlastně nevím.
Až jednoho pondělí jsem přišla na objednaný termín a salon byl zavřený.
Na dveřích visel obyčejný papír.
Ze zdravotních důvodů zavřeno do odvolání.
Stála jsem před ním a četla tu větu několikrát.
Zkusila jsem zavolat.
Telefon byl vypnutý.
Napsala jsem zprávu.
„Dobrý den, Marto, jsem před salonem. Doufám, že jste v pořádku. Eva.“
Nic.
O dva dny později jsem napsala znovu.
Bez odpovědi.
Za týden jsem šla kolem schválně.
Papír tam pořád visel.
Začala jsem mít strach.
Nejdřív opravdový.
Potom se k němu přidalo ještě něco, co se mi dnes přiznává trochu hůř.
Dotčenost.
Proč mi nic neřekla?
Patnáct let jsem k ní chodila.
Patnáct let jsem jí vyprávěla věci, které nevěděly ani některé moje kamarádky.
A ona najednou zmizí a nechá na dveřích jeden papír?
Řekla jsem to dceři.
„Třeba je fakt nemocná, mami.“
„To chápu. Ale mohla aspoň napsat.“
„Komu?“
„Klientkám.“
„Všem?“
„Třeba těm dlouholetým.“
Dcera se na mě podívala.
„A ví ona, že se považuješ za něco víc než klientku?“
Ta otázka mě podráždila.
„Já neříkám něco víc.“
Říkala jsem přesně něco víc.
Jen jsem to nechtěla vyslovit.
Po měsíci už jsem nutně potřebovala ostříhat.
Objednala jsem se jinam.
Nová kadeřnice byla milá, salon byl hezčí a kávu měli dokonce z opravdového kávovaru.
Stejně jsem se cítila podivně nevěrně.
„Jak dlouho jste chodila k předchozí kadeřnici?“ zeptala se žena.
„Patnáct let.“
„Ty jo. Tak to už jste byly skoro kamarádky.“
„Jo,“ odpověděla jsem automaticky.
Pak jsem nad tím během fénování začala přemýšlet.
Skoro kamarádky.
Jak se jmenuje Martina dcera?
Nevěděla jsem.
Kolik jí je?
Netušila jsem.
Kde Marta bydlí?
Nevěděla jsem ani čtvrť.
Byla opravdu ještě vdaná?
Najednou jsem si vybavila, že o manželovi několik let vůbec nemluvila.
Nevěděla jsem, kdy má narozeniny.
Nevěděla jsem, co dělá ve volném čase.
Nevěděla jsem, komu zavolá, když je jí zle.
Nevěděla jsem vlastně téměř nic.
Přitom ona věděla, že syn propadl v prvním ročníku na vysoké.
Věděla, že jsem před dvěma lety měla podezřelý nález na mamografu a čekala tři týdny na výsledky.
Věděla, že jsem se po rozvodu jednou vrátila k bývalému manželovi a nikomu jsem to neřekla.
Ten nepoměr mě najednou skoro vyděsil.
Začala jsem si zpětně vybavovat naše rozhovory.
Já mluvila.
Marta se ptala.
Já odpovídala.
Marta pracovala.
Když se na chvíli odmlčelo, byla jsem většinou já, kdo začal další téma.
Přesto jsem odcházela s pocitem, že jsme si krásně popovídaly.
Asi po třech měsících papír z dveří zmizel.
Místo něj bylo za výlohou prázdno.
Křesla pryč.
Zrcadla pryč.
Na podlaze jen pár krabic.
To už mě opravdu zabolelo.
Marta skončila.
A já ani nevěděla proč.
Jednou mě napadlo zeptat se v obchodě vedle.
Neudělala jsem to.
Připadala bych si jako někdo, kdo pátrá po cizím člověku.
Což jsem vlastně byla.
Pak jsem ji asi o půl roku později potkala.
Úplně obyčejně.
Stála přede mnou ve frontě v lékárně.
Málem jsem ji nepoznala.
Měla mnohem kratší vlasy a byla hubenější.
„Marto?“
Otočila se.
Chvíli na mě koukala a pak se usmála.
„Ježiš, Evi.“
Nikdy předtím mi neřekla Evi.
Vždycky jsme si vykaly a oslovovala mě spíš jen při příchodu.
Najednou jsem nevěděla, jestli ji mám obejmout.
Nakonec jsem to neudělala.
„Jak se máte?“
„Teď už dobře.“
A právě z toho „teď už“ jsem pochopila, že dobře nebylo.
Vyšly jsme spolu před lékárnu.
Řekla mi, že měla vážné zdravotní problémy. Následovala operace a několik měsíců léčby.
Podrobnosti sama nerozváděla a já se tentokrát neptala.
„Proč jste mi nenapsala?“ vyklouzlo ze mě ale nakonec.
Marta se zarazila.
„Vy jste mi psala?“
„Dvakrát.“
„Já ten telefon pak skoro nepoužívala.“
„Já jsem se o vás bála.“
„To mě mrzí.“
Neznělo to odmítavě.
Přesto jsem pokračovala.
„Víte, po těch letech jsem si říkala, že bych měla vědět, co s vámi je.“
Marta se na mě chvíli dívala.
„Já to neřekla skoro nikomu z klientek.“
„Proč?“
„Protože bych to musela vyprávět pořád dokola.“
To mě nikdy nenapadlo.
„Každá by se zeptala, co mi je, jaká je prognóza, jestli něco nepotřebuju. V dobrým. Já vím.“
Povzdechla si.
„Ale já jsem tehdy nechtěla být kadeřnice, co je nemocná. Já jsem nechtěla být vůbec ničí kadeřnice.“
Cítila jsem se hloupě.
Přesto jsem se zeptala:
„Ani těm, co k vám chodily tak dlouho jako já?“
Tentokrát se trochu usmála.
„Vy jste mi toho hodně řekla, viďte?“
„Asi všechno.“
„Já vím.“
„Tak jsem měla pocit, že se známe.“
„My se známe.“
Ta odpověď mě překvapila.
„Jen asi jinak, než jste si myslela.“
Nebyla v tom žádná výčitka.
A právě proto mě to zasáhlo.
Marta mi pak vysvětlila něco, co bylo vlastně úplně samozřejmé.
Za den jí v křesle sedělo třeba osm žen.
Jedna řešila manžela.
Druhá děti.
Třetí nemocnou maminku.
Čtvrtá problémy v práci.
Některé k ní chodily deset, patnáct i dvacet let.
Pamatovala si jejich příběhy, protože je měla ráda.
Ale kdyby každé z nich vyprávěla stejně podrobně svůj vlastní život, nemohla by tu práci dělat.
„A někdy mi právě vyhovovalo, že poslouchám vás,“ dodala. „Aspoň jsem nemusela mluvit o sobě.“
Připomněla jsem si všechny chvíle, kdy jsem od ní odcházela s pocitem, že jsme spolu sdílely něco důležitého.
Sdílely.
Jen každá něco jiného.
„Takže jsem vás patnáct let používala jako psychologa,“ řekla jsem.
Zasmála se.
„Trochu drahýho. Ještě jste k tomu musela platit za melír.“
Poprvé od začátku rozhovoru jsem se zasmála taky.
Zeptala jsem se, jestli se k práci vrátí.
Nevěděla.
Salon už znovu otevřít nechtěla.
Možná někde vezme pár klientek dva dny v týdnu.
„Kdybyste začala, zavoláte mi?“
„Když budete chtít.“
„Budu.“
Pak se na mě podívala.
„A jak dopadl ten váš syn? Dodělal nakonec školu?“
Úplně mě tím odzbrojila.
Půl roku bojovala se svou vlastní nemocí.
A přesto si pamatovala, kde jsme skončily.
„Dodělal.“
„Já věděla, že jo.“
Stály jsme ještě asi deset minut před lékárnou.
Tentokrát jsem mluvila méně.
Dozvěděla jsem se, že Marta už několik let není vdaná.
Že její dcera se jmenuje Lucie.
Že má vnuka.
A že na chalupu, o které mi tolikrát vyprávěla, vlastně nikdy nejezdila ráda. Patřila bývalému manželovi.
Po chvíli jsem navrhla, že bychom někdy mohly zajít na kávu.
Marta souhlasila.
A opravdu jsme šly.
Jednou.
Bylo to zvláštní.
Seděly jsme proti sobě v kavárně a prvních deset minut jsme vůbec nevěděly, o čem mluvit.
Chybělo křeslo.
Zrcadlo.
Fén.
Moje mokré vlasy.
Celý ten rámec, ve kterém nám rozhovor patnáct let připadal úplně přirozený.
Pak jsme se tomu obě začaly smát.
Nestaly se z nás nejlepší kamarádky.
Ani jsme se nezačaly pravidelně navštěvovat.
Po několika měsících začala Marta opravdu pracovat dva dny v týdnu v salonu své známé.
Zavolala mi.
A já se k ní vrátila.
Při první návštěvě jsem si sedla do křesla a skoro automaticky spustila, co je nového doma.
Pak jsem se zarazila.
„Počkejte. Jak se máte vy?“
Marta se na mě podívala přes zrcadlo.
„Dobře.“
Čekala jsem.
Dřív bych tu odpověď vzala jako konec tématu.
Tentokrát jsem jí nechala prostor.
Po chvíli začala mluvit.
Ne dlouho.
Možná pět minut.
Pak vzala hřeben a zeptala se:
„Tak co budeme dělat s tou barvou?“
A mně došlo, že jsem se těch patnáct let nemýlila úplně.
Náš vztah byl skutečný.
Jen nebyl takový, jaký jsem si ho pojmenovala.
Marta nebyla moje kamarádka, které jsem náhodou platila za stříhání.
Byla moje kadeřnice.
Člověk, který mi patnáct let věnoval každých šest týdnů kus svého času, pozornosti a paměti.
Já si tu blízkost vyložila jako nárok na kus jejího soukromí.
Dnes už vím, že to nebylo totéž.
Pořád jí vyprávím víc než většině lidí.
O dětech, práci i chlapovi, se kterým teď žiju.
A ona si pořád pamatuje neuvěřitelné maličkosti.
Jen už si nemyslím, že proto musím znát všechno také já.
Někdy jsou nám totiž překvapivě blízko právě lidé, o jejichž životě skoro nic nevíme.
A možná to neznamená, že ten vztah byl méně opravdový.
Jen jsme celou dobu seděli každý na jiné straně zrcadla.
