Za tři dny zmizelo z Krymu 193 tisíc Tatarů. Po osmdesáti letech začínají mizet zase

V Alupce na jižním pobřeží Krymu zabušil někdo kolem třetí hodiny ranní osmnáctého května 1944 u dveří jednopatrového domu rodiny Sultánových. Příslušníci NKVD vyvedli z domu stárnoucí Nasibe Sadlu Sultánovou, přivedli ji na shromaždiště se stovkami dalších, a tam ji důstojník po delší diskusi propustil. Její manžel Sultán pocházel z dagestánské vesnice Tsovkra. Nebyl Krymský Tatar. Byl Lak. A podle rozkazu, který v Moskvě podepsal Josif Stalin sedm dní předtím, se měli deportovat jen Krymští Tataři.

Sultáni měli syna Ameta. V době deportace mu bylo třiadvacet let a létal u 9. gardové stíhací letecké divize; do konce války měl na kontě přes třicet sestřelených německých letadel. V červnu 1945 se stal dvojnásobným Hrdinou Sovětského svazu. Až do smrti v roce 1971 odmítal Amet-Chan Sultan v pase měnit rubriku „krymský Tatar“ na „Lak“. Jeho matka patřila k několika tisícům, které do vagónů neodvezli. Sto padesát jeden tisíc sto třicet šest lidí ze sto devadesáti tří tisíc osmi set šedesáti pěti celkem deportovaných skončilo do konce května 1944 v Uzbekistánu.

Operaci schválil Státní výbor obrany rozkazem číslo 5859ss z jedenáctého května 1944, pět dní po osvobození Sevastopolu Rudou armádou. Stalin podepsal. Jako odůvodnění uvádí rozkaz „masovou kolaboraci“ krymských Tatarů s německou okupační armádou 1941–1944. Formulace první operativní klauzule: „Všechny Tatary vysídlit z území Krymu a usídlit navždy jako zvláštní osadníky v oblastech Uzbecké SSR.“ Termín: do prvního června 1944.

V té době sloužilo v Rudé armádě přibližně dvacet tisíc krymských Tatarů. Další stovky bojovaly v krymských lesích jako partyzáni proti Němcům. Šest z nich později získalo titul Hrdiny Sovětského svazu. Rozkaz se jich netýkal. Vystěhovat se měly jejich ženy, matky, děti.

Logistiku dostali na starost Bogdan Kobulov s Ivanem Serovem, první a druhý Berijův zástupce. K dispozici měli pět tisíc ozbrojenců NKVD, dvacet tisíc vojáků NKGB a několik tisíc dalších vojáků. Přes třicet tisíc mužů. Dopravu z vesnic na nádraží zajišťovaly americké nákladní automobily Studebaker US6. Vozy pocházely z dodávek Lend-Lease odsouhlasených prezidentem Rooseveltem v roce 1941 pro sovětskou armádu v boji proti Hitlerovi.

Osmnáctého května kolem třetí hodiny ranní začalo vyvážení. Podle oficiálního dekretu měly rodiny právo vzít si pět set kilogramů zavazadel. Většina svědectví — zachycených později v projektu Gulag.online i v desítkách orálních historií — mluví o patnácti až třiceti minutách na sbalení a maximálně o desítkách kilogramů jídla a oblečení. Mnohé rodiny odešly v pyžamech a bez ničeho.

Nákladní auta je vozila na nádraží v Simferopolu, Sevastopolu, Bachčisaraji, Feodosii, Kerči a Džankoji. Tam byly nakládány do více než sedmdesáti vlakových souprav. Ke každé soupravě patřilo padesát až šedesát sedm dobytčích vagónů. Běžná kapacita vagónu byla padesát osob; do každého naložili sedmdesát až sto padesát. Dveře zapečetili. Otevíraly se nepravidelně. Na některých stanicích jen proto, aby z vagónů vyhodili mrtvé do příkopů podél trati.

Dvacátého května hlásili Kobulov a Serov Berijovi: „Operace probíhá úspěšně, všichni jsou nakládáni bez incidentů.“ Dvaadvacátého května přišlo konečné číslo: sto devadesát tři tisíc osm set šedesát pět deportovaných. Z toho sto padesát jeden tisíc sto třicet šest do Uzbekistánu — Taškent, Samarkand, Fergana, Andižán — dvacet devět tisíc osm set čtyřicet šest do oblastí na západ a severovýchod od Uralu, osm tisíc pět set devadesát sedm do Marijské ASSR v povolžské tajze, čtyři tisíce dvě stě osmdesát šest do Kazachstánu.

Cesta trvala dva až tři týdny. Podle hlášení NKVD zemřelo během přepravy sedm tisíc osm set osmdesát devět lidí. Krymskotatarské odhady mluví o dvou až trojnásobku tohoto čísla. V zaplombovaných vagónech o přibližně třiceti pěti stupních v květnovém slunci nebyla voda, nebylo jídlo, nebyla hygiena. Mrtvá těla se shromažďovala v rozích. Na některých stanicích je stráže vyhazovaly do příkopů a vlaky pokračovaly dál.

Po příchodu do Uzbekistánu byli deportovaní registrováni jako specposelenci — zvláštní osadníci. Dostali zákaz opustit přidělenou oblast pod trestem dvaceti let nucených prací. Jednou za měsíc se museli hlásit u sovětské komandantury. Děti nesměly na prestižní univerzity. Ve zvláštním režimu žili ve vesnicích kolem Čirčiku, Angrenu, Bekabadu a Andižánu — tam, kde je Uzbeci nebyli ochotni přijmout, zato kde bylo nutné těžit uhlí a stavět kombináty v rámci sovětského hospodářského plánu.

Obydlím byly zemnice. Zvlášť nebezpečné bylo letní období — Ferganská dolina je v létě oblastí s výskytem malárie. Skvrnitý tyfus, hladovění, nemoci z podvýživy. Podle oficiálního hlášení NKVD zemřelo v letech 1944 a 1945 dvacet dva tisíc tři sta padesát pět deportovaných. Krymskotatarský tým, který v letech 1965 a 1966 v exilu sestavil vlastní soupis po vesnicích, napočítal sto devět tisíc devět set padesát šest obětí — šestačtyřicet procent celé populace.

V listopadu 1948 vydalo prezidium Nejvyššího sovětu SSSR dekret „O trestní odpovědnosti za útěk z míst nuceného trvalého osídlení“. Klíčové slovo znělo rusky navečno — navždy. Exil platil doživotně. Ve vybraných oblastech měli lidé zákaz mluvit svým jazykem. V sovětské nomenklatuře byli zapsáni jako „Tataři“ obecně, někdy jako „Uzbekové“. Slovo „krymský Tatar“ ze sčítacích archů zmizelo až do roku 1989.

Mezitím na Krymu pracovala komise pro přejmenování. Ak-Mešet se stal Černomorskem. Ak-Šejch byl přejmenován na Rozdolnoje. Bjuk-Onlar se stal Okťabrskem. Ičkinský rajon byl přejmenován na Sovětský rajon. Přes dvanáct set osad — přibližně devadesát procent — dostalo nové jméno. Z tisíce pěti set mešit, které stály na Krymu před květnem 1944, do konce osmdesátých let přežívalo sotva padesát. Zhruba tisíc čtyři sta padesát zbylých shořelo, bylo demolováno nebo přestavěno na sklady.

Pětadvacátého února 1956 přečetl Nikita Chruščov na uzavřeném jednání XX. sjezdu KSSS projev, v němž poprvé veřejně kritizoval stalinské represe. Mezi nejhoršími zločiny zmínil deportace celých národů. Jmenoval Čečeny, Inguše, Karačaje, Balkary, Kalmyky, Volžské Němce, Mešchetské Turky a Krymské Tatary. Do roku 1958 se Čečeni, Inguši, Karačaji, Balkarové i Kalmyci vrátili domů a jejich autonomní republiky byly obnoveny.

Krymští Tataři a Volžští Němci zůstali v exilu. Dvacátého osmého dubna 1956 zrušilo prezidium Nejvyššího sovětu SSSR Tatarům režim specposelenců. Právo na návrat domů ani nárok na náhradu zabaveného majetku dekret neobsahoval. Krym mezitím — přesněji dvanáct let předtím, v únoru 1954 — přešel správním aktem z Ruské SFSR pod Ukrajinskou SSR.

Tataři nepřestali požadovat návrat. Od šedesátých let sbírali petice — do konce sedmdesátých let přes tři miliony podpisů. Na jaře 1968 přijelo do Moskvy osm set zástupců ze středoasijských republik předat petici; během dvou dnů je skoro všechny pozatýkali a poslali zpět. V roce 1968 pronesl v uzbeckém Čirčiku generálmajor Rudé armády Petro Grigorenko projev, v němž Tatary veřejně hájil. O rok později ho KGB zatkla a na pět let internovala v takzvané zvláštní psychiatrické léčebně. Sovětská psychiatrie mu diagnostikovala „paranoidní reformátorskou psychózu“. V roce 1979, po jeho převezení do USA, ho komise Americké psychiatrické asociace v čele s tehdejším prezidentem Alanem A. Stonem prohlásila za duševně zdravého.

Nejvytrvalejším hlasem byl Mustafa Džemilev. Narodil se v listopadu 1943 ve vesnici Ay-Serez na jihovýchodě Krymu. Když ho v dobytčím vagónu odváželi do Kazachstánu, bylo mu šest měsíců. Mezi lety 1966 a 1986 byl zatčen šestkrát. Ve vězeních strávil celkem patnáct let. V roce 1975 zahájil v omské vyšetřovací vazbě hladovku, která trvala tři sta tři dny — jednu z nejdelších v dějinách sovětského disentu. Přežil díky nucené výživě. Na jeho omský soud v dubnu 1976 přicestovali Andrej Sacharov a Jelena Bonnérová. Sacharov Džemilevovi vzkázal: „Tvoje smrt jen potěší naše nepřátele.“

Pětadvacátého července 1987 zasedlo na Rudém náměstí v Moskvě tři sta padesát Krymských Tatarů. Po dvou dnech přijal v Kremlu jejich jednadvacet zástupců Andrej Gromyko, tehdejší předseda prezidia Nejvyššího sovětu. Setkání trvalo přes dvě hodiny. Gromyko podle záznamů účastníků nazval Krymské Tatary „vymyšleným etnikem“. Komise, kterou Gorbačov pod Gromykovým vedením zřídil, v červnu 1988 hlavní požadavky zamítla. Ale čtrnáctého listopadu 1989 Nejvyšší sovět přijal rezoluci, která deportaci uznala za zločin a Tatarům otevřela cestu domů.

Během následujících pěti let se vrátilo zhruba dvě stě padesát tisíc Krymských Tatarů. Přišli do vesnic, jejichž jména neznali. Do domů, ve kterých žili ruští a ukrajinští osadníci. Bez půdy, bez náhrady, bez oficiální omluvy. V roce 1991 vznikl Medžlis — výkonný orgán krymskotatarského Kurultaje. V čele stál Mustafa Džemilev.

Do roku 2014 žilo na Krymu přibližně tři sta tisíc Tatarů, dvanáct procent obyvatelstva. Měli televizní kanál ATR. Měli školy v krymské tatarštině. Měli rekonstruované mešity. Bachčisaraj byl opět duchovním centrem s Chánským palácem z šestnáctého století. Sürgün se v ukrajinských školních osnovách objevoval jako událost, která se neopakuje.

Šestadvacátého února 2014 se před budovou Nejvyšší rady v Simferopoli sešlo přes deset tisíc lidí. Shromáždění vedli Refat Čubarov a Mustafa Džemilev, předseda a bývalý předseda Medžlisu. Protestovali proti plánované anexi Krymu. Třetího března 2014 zmizel Rešat Ametov. Devětatřicetiletý zedník ze Simferopolu, otec tří dětí, stál sám na Leninově náměstí s cedulí proti ruské okupaci. Tři muži ve vojenských bundách ho odvedli. Kamera to natočila. Patnáctého března bylo jeho tělo se stopami mučení nalezeno u Bilohorska. Osmnáctého března Putin v Moskvě podepsal smlouvu o připojení Krymu k Ruské federaci. Pachatele případu ruské úřady nikdy neidentifikovaly.

V dubnu 2014 byl Mustafa Džemilev zadržen na krymské hranici a dostal zákaz vstupu na pět let. O tři měsíce později totéž Refat Čubarov. Medžlis se přestěhoval do Kyjeva.

Šestadvacátého dubna 2016 „Nejvyšší soud Republiky Krym“ zakázal Medžlis jako „extremistickou organizaci“. Žalobkyně Natalja Poklonská uvedla, že Medžlis „se pokouší destabilizovat region propagandou agrese a nenávisti proti Rusku“. Medžlis ale byl a je jediným zastupitelským orgánem krymskotatarského lidu, zřízeným demokratickým shromážděním s přímým volebním mandátem. Ukrajinský parlament zákaz neuznal. Mezinárodní soudní dvůr v Haagu o rok později vyzval Rusko, aby činnost Medžlisu obnovilo. Rusko neobnovilo.

Od roku 2015 probíhají na okupovaném Krymu takzvané kauzy Hizb ut-Tahrir. Hizb ut-Tahrir al-Islami je mezinárodní panislámská organizace. V Rusku je od roku 2003 označena za teroristickou. Na Ukrajině, včetně Krymu před rokem 2014, je legální. Ruské úřady v okupovaných částech Krymu obviňují muže — mnozí z nich byli členy organizace v době, kdy bylo členství na Ukrajině legální — z terorismu a odsuzují je na dvanáct až devatenáct let vězení s přísným režimem. Podle Crimean Tatar Resource Center bylo do roku 2025 stíháno sto sedmnáct lidí, z toho sto čtrnáct Krymských Tatarů. Mezi odsouzenými: Server Mustafajev, Remzi Bekirov, Rustem Šejchalijev. Občanský novinář Osman Arifmemetov, učitel matematiky, dostal v roce 2022 čtrnáct let.

Jedna z nejkomplikovanějších kauz se týká Narimana Dželjala, prvního místopředsedy Medžlisu, novináře a politika. Byl zatčen v září 2021 v Simferopoli, obviněn ze sabotáže na plynovodu a odsouzen na sedmnáct let. V červnu 2024 byl propuštěn ve výměně vězňů mezi Ukrajinou a Ruskem. V prosinci 2024 ho ukrajinský prezident jmenoval velvyslancem Ukrajiny v Turecku. Podle Crimean Tatar Resource Center bylo v polovině roku 2025 v ruských věznicích nejméně dvě stě šedesát politických vězňů z Krymu. Přibližně sto padesát tři z nich jsou Krymští Tataři.

Mezitím od února 2022 bojuje v ukrajinské armádě proti Rusku čtyřicátý osmý samostatný útočný batalion Nomana Çelebicihana. Nese jméno prvního premiéra krátkotrvající Krymské lidové republiky, kterého v únoru 1918 zavraždili bolševičtí námořníci ve Feodosii. V batalionu slouží zhruba dva tisíce Krymských Tatarů, z nichž řada je vnuky nebo pravnuky deportovaných z roku 1944. V červnu 2022 ruský Nejvyšší soud prohlásil batalion za „teroristickou organizaci“.

Osmnáctého května 2024, na osmdesáté výročí Sürgünu, položil ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj v Kyjevě základní kámen pro celonárodní pomník obětem deportace. První genocidou prohlásila deportaci ukrajinská Verchovna rada dvanáctého listopadu 2015. V letech 2019 až 2024 totéž potvrdily parlamenty Litvy, Lotyšska, Kanady, Polska, Estonska, Nizozemska a v prosinci 2024 také Senát Parlamentu České republiky. Ruská federace deportaci jako genocidu neuznává. V muzeu Krymskotatarského lidu v Simferopoli, které je od roku 2014 pod ruskou správou, visí dnes exponáty pod oficiálním názvem Jednota národů Krymu.

Amet-Chan Sultan leží na moskevském hřbitově Novoděvičí od února 1971. Jeho matka se do Krymu vrátit nestihla. Mustafa Džemilev dnes ve dvaaosmdesáti letech žije v Kyjevě. Po šesti sovětských odsouzeních a ruském zákazu vstupu do Krymu nesmí. Z dvou set šedesáti politických vězňů, které dnes ruské soudy drží ve věznicích po stíhání zahájených po roce 2014, jich sto padesát tři patří k témuž národu, který před jedenaosmdesáti lety naložili do dobytčích vagónů. Schéma se opakuje: vyhoštění vůdců, zákaz organizace, smazání jmen z map.

Zdroje: