Článek
Vibrační motorek telefonu zabzučel o tvrdé dřevo stolu. Byl to krátký, agresivní zvuk, který v tichém obýváku našeho domu v Říčanech působil jako elektrický výboj. Zadržela jsem dech. Moje prsty, které ještě před vteřinou svíraly ucho keramického hrnku, ztuhly.
Displej se rozsvítil. MUDr. Stránský – IKEM.
Za velkým francouzským oknem, na naší dokonale střižené zahradě, stál Pavel. Měl na sobě tu svou starou flanelovou košili, do které se oblékal vždycky, když šel hrabat listí. Smál se. Viděla jsem, jak se mu kolem očí tvoří ty drobné vrásky, když házel našemu retrívrovi tenisák. Vypadal uvolněně. Bezstarostně. Poprvé za ty tři měsíce, co jeho otec ležel na přístrojích.
Telefon zavibroval podruhé. Přístroj se pomalu, milimetr po milimetru, posouval po hladkém povrchu stolu.
Věděla jsem naprosto přesně, co mi ten člověk na druhém konci linky chce říct. Volal mi už včera večer. Říkal, že Richardovy orgány selhávají. Že je to otázka hodin. Že pokud se chce syn rozloučit, měl by přijet hned ráno.
Zvedla jsem ruku. Byla studená. Kůže na hřbetu se mi nepříjemně pálila, jak jsem ji včera odpoledne drhla horkou vodou. Ukazováček se dotkl studeného skla displeje. Nečakala jsem. Nepřemýšlela jsem o morálce, o odpuštění, o tom, co by se „mělo“.
Zmáčkla jsem červené tlačítko.
Obrazovka okamžitě zčernala. Ticho, které se rozhostilo místností, bylo hutné a těžké. Vonělo po tlejícím listí a mokré hlíně, jejíž pach pronikal dovnitř pootevřenou ventilací. Vzala jsem ten černý obdélník, otočila ho displejem dolů a položila vedle hrnku. Polkla jsem. V krku mi dřel suchý, ostrý prach. Nebyla v něm ale žádná panika. Byla tam jen absolutní, nepropustná jistota.
Pach drahého doutníku a levných urážek
Richard nebyl obyčejný tchán. Byl to ten typ muže, který zaplnil celou místnost svou přítomností, jakmile do ní vešel. Majitel menší stavební firmy, lokální patriot, člověk s penězi a s patentem na pravdu. A celých těch patnáct let, co jsem s Pavlem žila, mi dával najevo, že jsem jen špinavá šmouha na jeho dokonalém rodokmenu.
Pamatuju si naše první Vánoce v jeho vile. Bylo mi pětadvacet. Byla jsem holka z paneláku na Kladně, co nosila svetry ze sekáče a studovala peďák. Seděli jsme u obrovského stolu z masivu. Richard si tehdy zapálil jeden ze svých drahých kubánských doutníků. Ten těžký, nasládlý a dusivý pach mi okamžitě obalil plíce.
„Takže učitelka,“ řekl tehdy a vyfoukl kouř směrem ke mně. Oči se mu zúžily do dvou pohrdavých štěrbin. „Pavel vždycky rád tahal domů zraněná zvířátka. Ale doufám, že chápeš, že rodinnou firmu jednou převezme někdo s trochu jiným rodokmenem. Z učitelského platu mu hypotéku v Praze nezaplatíš, děvenko.“
Pavel tehdy mlčel. Díval se do talíře se zbytkem kapra a krájel ho na mikroskopické kousky. Bylo mu přes třicet, ale v přítomnosti svého otce se vždycky scvrkl na pětiletého kluka, který zoufale čeká na pohlazení, jež nikdy nepřijde.
Ta Richardova krutost nebyla fyzická. Byla to neustálá, systematická psychologická válka. Zesměšňování mých názorů před hosty. Poznámky o mém těle, když jsem po prvním porodu přibrala dvanáct kilo. „Pavlíku, měl bys ji občas vyhnat na pás, ať s tebou do společnosti nechodí jako kredenc,“ prohlásil s úšklebkem na synových čtyřicátinách.
Nenáviděla jsem ho. Byla to fyzická, pulzující nenávist. Každá nedělní návštěva mě stála několik nocí nespavosti. Kůže se mi loupala z nervozity, vlasy mi padaly v chomáčích. A Pavel to neviděl. Nebo to vidět nechtěl. „On už je takový, Jani. Nemyslí to zle. Je to jen jeho tvrdá výchova,“ omlouval ho pokaždé, když jsme v autě cestou domů mlčeli a já zírala z okna do tmy.
Dvě zmeškaná volání a studená dlažba
Když Richarda před čtvrt rokem odvezli s masivním infarktem, stal se z něj přes noc jiný člověk. Ne lepší. Jen slabší. Ta jeho arogance se rozpustila v nemocničním pyžamu, ale nahradil ji nekonečný, vysávající strach ze smrti.
Jako primární kontakt jsem v nemocnici nechala napsat sebe. Pavel by to nezvládl. Když viděl otce poprvé na hadičkách, omdlel přímo na linu u sesterny. Od té doby tam chodil jen o víkendech. Stál u postele, křečovitě svíral okraj matrace a nevěděl, co říct.
A Richard? Ten najednou potřeboval syna. Potřeboval odpustit, potřeboval uzavřít mír se svým jediným dědicem, aby mohl s čistým štítem odejít. Každý den se vyptával sester, kdy Pavel přijde. Volal mu z erárního telefonu. Žadonil. Monstrum se bálo tmy.
Telefon na mém stole zabzučel znovu. Stránský. Zase.
Vstala jsem. Odstrčila jsem židli, jejíž nohy hlasitě zaskřípaly o podlahu. Vzala jsem mobil do ruky. Byl studený, ale moje dlaň se potila. Šla jsem do předsíně. Otevřela jsem vchodové dveře a vyšla na zápraží.
Venku mě okamžitě štípl do tváří podzimní mráz. Zahrada voněla mokrým pískem a tlejícími jablky, která padala ze sousedovy jabloně. Pavel stál zády ke mně. Házel psovi klacek.
Displej přestal svítit. Vyskočilo upozornění: 2 zmeškaná volání.
Mohla jsem na něj zakřičet. „Pavle! Je to tady. Jeď, hned!“ Mohla jsem mu dát tu šanci sjet z dálnice na krčskou spojku, vběhnout na to sterilní oddělení, chytit tu starou, suchou ruku pokrytou stařeckými skvrnami a říct mu, že mu všechno odpouští. Mohla jsem ho nechat uzavřít tu celoživotní ránu.
Místo toho jsem si telefon strčila do zadní kapsy džínů. Látka mě zařízla do boků.
Opřela jsem se ramenem o chladnou omítku domu. Sledovala jsem svého manžela. Toho chlapa, kterého ten zmrd v nemocnici pětatřicet let psychicky mrzačil. Chlapa, který mi po nocích brečel do ramene, protože nikdy nebyl dost dobrý pro svého vlastního tátu.
Ať umře sám. Ať se v těch posledních minutách dusí nejen nedostatkem kyslíku, ale i vědomím, že za ním nikdo nepřišel. Že jeho peníze a jeho firma mu u smrtelné postele nekoupí ani pět minut odpuštění.
Falešná omluva a rozbité hodiny
O dvě hodiny později jsme seděli v kuchyni. Pavel jedl polévku. Lžíce cinkala o okraj porcelánového talíře. Byla to dýňová, jeho oblíbená.
Zavibrovalo to. Tentokrát Pavlův telefon.
Viděla jsem, jak se mu při pohledu na displej zastavila ruka ve vzduchu. Lžíce zůstala viset nad stolem. Hustá oranžová tekutina z ní pomalu odkapávala zpátky do talíře.
Sledovala jsem jeho tvář. Ty vteřiny, než zvedl hovor, trvaly celou věčnost.
„Prosím?“ Jeho hlas se okamžitě zlomil.
Zůstala jsem sedět naproti němu. Můj výraz byl pečlivě upravenou maskou odevzdaného očekávání. Vnitřně jsem ale necítila vůbec nic. Žádný triumf, žádnou hysterii. Jen to prázdné, tiché vakuum, jaké nastane po výbuchu.
„Kdy?“ zeptal se. Ruka s telefonem se mu začala třást. „Ale… proč jste mi nezavolali dřív? Vždyť včera večer byl ještě… Já bych přijel!“
Poslouchal. Jeho hrudník se prudce zvedal a klesal. Oči se mu začaly plnit slzami.
„Jak to myslíte, že jste se nedovolali mé ženě?“ Hlas mu přeskočil do fistule.
Ztuhla jsem. Panika, ostrá jako jehla, mě píchla pod žebra. Dívám se na něj a mozek horečnatě propočítává únikovou strategii.
Položil telefon na stůl. Ruce mu spadly do klína. Podíval se na mě. V jeho očích nebyl vztek. Bylo tam absolutní, zničující zoufalství.
„Umřel,“ vydechl. „Před hodinou a půl. Stránský ti prý volal. Třikrát.“
Polkla jsem. Stáhla jsem si rukávy svetru přes dlaně, protože se mi začaly nekontrolovaně třást.
„Pavle… já…“ Můj hlas zněl neuvěřitelně autenticky rozbitě. „Měla jsem telefon celou dobu na nabíječce v ložnici. Byla jsem venku s prádlem a pak jsem ti vařila tu polévku. Zvonění jsem neslyšela.“
Vstala jsem z židle a obešla stůl. Klekla jsem si k němu na tu studenou dlažbu. Objala jsem ho kolem pasu. Zabořil mi obličej do krku a začal usedavě brečet. Byly to drásavé, hluboké vzlyky člověka, který právě ztratil poslední šanci na to, že mu rodič řekne, že ho má rád. Zvuk, který rve uši.
„Já to nestihl, Jani. Chtěl jsem mu říct, že se nezlobím. Chtěl jsem, aby věděl, že jsme v pohodě. Umřel tam úplně sám. Volal mě a já tam nebyl.“
Jeho slzy mě pálily na kůži. Hladila jsem ho po zádech. Moje ruka se pohybovala v pomalých, konejšivých kruzích přesně v místech, kde měl pod flanelovou košilí lopatky.
„To je mi tak strašně líto, miláčku. Kdybych jen ten telefon měla u sebe. Nikdy si to neodpustím,“ šeptala jsem mu do vlasů, zatímco přes jeho rameno jsem zírala do prázdné zdi naší kuchyně.
Věděla jsem, že tohle trauma si ponese do konce života. Že bude chodit na terapie, že se bude v noci budit s pocitem viny. Obětovala jsem jeho vnitřní klid, abych ukojila svou vlastní potřebu destrukce.
Ale když jsem tam tak klečela na zemi, svírala ho v náručí a poslouchala jeho vzlyky, došlo mi něco mnohem děsivějšího. Vlastně toho vůbec nelituju. Udělala jsem z něj navždy zlomeného člověka jen proto, abych se ujistila, že ten parchant na smrtelné posteli prohrál. A žít s vědomím, že jsem přesně stejné monstrum, jakým byl on, je teď moje vlastní doživotní vězení.
