Článek
Horká plocha žehličky přejede přes bavlněné tričko s tupým, klouzavým zvukem. Zmáčknu tlačítko pro napařování. Oblak horké páry mě udeří do obličeje. Voní po syntetické levanduli a vlhké látce. Ten pach mi vždycky připomínal nedělní večery, kdy jsme jako rodina fungovali. Nebo jsme to aspoň úspěšně předstírali.
Z chodby se ozve těžké šoupání. Tomáš. Můj manžel nosí doma staré kožené pantofle, které odmítá vyhodit, i když mají sešlapané paty. Každý jeho krok zní, jako by za sebou táhl mrtvou váhu.
Projdu do obýváku. Tomáš sedí na našem šedém gauči, v ruce svírá dálkový ovladač a zírá na zprávy. Obrazovka mu vrhá na obličej modravé světlo. Kůže pod očima mu visí, koutky úst má svěšené v permanentním, tichém znechucení životem. Nepodívá se na mě. Už pět let se na mě pořádně nepodíval.
„Ema už má sbaleno?“ zeptá se, aniž by odtrhl zrak od televize.
„Skoro,“ odpovím. Můj hlas je dutý. Ztrácí se v prostoru našeho zbytečně velkého domu v satelitu za Prahou.
„Stejně nechápu, proč musí jít na intr. Do Pardubic to jezdí vlakem každou chvíli. Zbytečný výdaje,“ zahučí a palcem přepne kanál.
Ztuhnu. Svaly kolem páteře se mi stáhnou do tvrdých provazců. Kdyby jen tušil. Kdyby tenhle chlap, co počítá každou stokorunu za vlak, tušil, jaká částka stála na tom stipendijním dopise, který jsem v dubnu ztopila.
Těžká obálka s britskou pečetí
Bylo úterý dopoledne. Ema byla ve škole a Tomáš v práci. Stála jsem u branky v našem vybledlém županu a přebírala od pošťačky naditou obálku z tvrdého kartonu. Byla těžká.
Odesílatel: University of the Arts London. Central Saint Martins.
Emina vysněná škola. Posílala tam své portfolio grafických návrhů tajně, po nocích. Našla jsem tehdy ty skici a složenku za přihlášku v jejím šuplíku, když jsem hledala náplň do tiskárny. Neřekla nám to, protože Tomáš jí celou střední školu vtloukal do hlavy, že uměním se neuživí a ať jde na ekonomku.
Sedla jsem si s tou obálkou ke kuchyňskému stolu. Studené ranní slunce mi svítilo na ruce. Cítila jsem texturu toho drahého, matného papíru.
Rozlepila jsem ji nožem na máslo. Čepel projela lepidlem s tichým křupnutím.
Dear Ema, we are delighted to offer you an unconditional place… A k tomu papíry o přidělení plného mezinárodního stipendia na základě výjimečného talentu. K akceptaci bylo nutné odeslat fyzicky podepsané formuláře do čtrnácti dnů.
Četla jsem to a místo hrdosti se mi v žaludku rozlila černočerná, ledová panika.
Zavřela jsem oči a viděla jsem tu budoucnost naprosto jasně. Ema odjede. Zmizí v Londýně, najde si tam práci, život, zůstane tam. A já tu zůstanu v tomhle obrovském, sterilním domě sama s Tomášem. S mužem, se kterým si nemám co říct. S mužem, jehož šoupání pantoflí mě dohání k šílenství. Ema byla naše lepidlo. Náš hromosvod. Naše jediné konverzační téma. Bez ní bychom museli čelit tomu, že náš vztah je už deset let mrtvola, kterou jen zapomněli pohřbít.
Koukala jsem na ten tlustý stoh papírů a prsty se mi třásly. Kdybych to Tomášovi ukázala, zakázal by jí to. Řval by, že do Anglie ji nepustí, že na to nemáme. Ema by se s ním pohádala. Vznikla by nenávist. Odešla by ve zlém, ale odešla by.
Tak jsem to vyřešila jinak. Zasunula jsem papíry zpět. Vstala jsem, došla do ložnice a tu obálku zahrabala na úplné dno spodního šuplíku s mými zimními svetry, které nenosím.
Ticho a zvuk zipu
„Mami?“
Emin hlas mě vytrhne ze vzpomínek. Stojím v obýváku s prázdnou žehličkou v ruce.
Otočím se. Ema stojí ve dveřích svého dětského pokoje. Má na sobě staré vytahané džíny a mikinu. Oči má červené, opuchlé od pláče, který se snaží maskovat.
„Potřebuješ s něčím pomoct, zlato?“ zeptá se a nasadím ten svůj měkký, mateřský tón. Tón, ze kterého je mi teď fyzicky na zvracení.
„Jen… nemůžu najít tu černou zimní šálu,“ popotáhne nosem. „A nevíš, kde jsou ty velké sáčky na boty?“
Její hlas je zlomený. Rezignovaný. Když v květnu vypršela lhůta pro odpověď do Londýna a jí nepřišel žádný e-mail, myslela si, že ji nevzali. Pamatuju si ten večer. Ležela stočená do klubíčka na koberci ve svém pokoji a hystericky brečela, že nemá vůbec žádný talent. Že je nula. Že táta měl celou dobu pravdu.
Seděla jsem tehdy vedle ní na zemi, hladila ji po vlasech a říkala jí: „To nevadí, beruško. Něco se pro tebe najde. Ty jsi šikovná.“ Utěšovala jsem vlastní dítě nad hrobem, který jsem mu sama vykopala.
„Sáčky ti hned přinesu,“ polknu naprázdno. Dře to.
Jdu do ložnice. Otevřu šatní skříň. Zápach levandulových polštářků proti molům mě udeří do nosu. Kleknu si na podlahu a vysunu ten nejspodnější šuplík.
Moje prsty automaticky zajedou pod hromadu hrubé vlny. Nahmatám chladný, hladký povrch kartonové obálky.
Vytáhnu ji ven. Dívám se na ni. Ten tlustý balík papírů, který mohl změnit všechno. Je to lístek na vlak, který už dávno odjel. Mohla by z ní být uznávaná designérka. Mohla žít ve městě, kde by dýchala.
Místo toho teď pojede studovat regionální ekonomiku do Pardubic, protože ji tam vzali ve druhém kole bez zkoušek. Bude bydlet na starém intru a o víkendech bude jezdit domů, aby tu prala prádlo a udržovala naši rodinnou iluzi při životě.
Vězňové vlastního strachu
„Mami, našlas je?“ ozve se z chodby.
Instinktivně tu obálku schovám za záda. Krev mi začne pulzovat ve spáncích. Zmocní se mě absurdní panika, že vejde dovnitř a ten papír uvidí. Že uvidí to britské razítko.
„Jo! Už jdu,“ zavolám zpátky. Hlas mi přeskočí do nepřirozené výšky.
Rychle zasunu obálku zpět pod fialový svetr. Zabouchnu šuplík. Vezmu z poličky igelitové sáčky a vstanu. Moje kolena tiše křupnou.
Když vejdu k ní do pokoje, Ema zrovna zapíná zip na svém šedém kufru. Zuby zipu do sebe zapadají s kovovým, definitivním zvukem. Zadrhne se v rohu. Ema s ním vztekle trhne a pak si sedne na postel. Rozbrečí se. Znovu.
Přijdu k ní a obejmu ji. Zaboří mi obličej do břicha. Její slzy mi máčí látku trička.
„Mně se tam tak strašně nechce, mami,“ vzlyká. „To je všechno tak zbytečný. Já tu ekonomku nesnáším. Já nevím, co tam budu dělat.“
Hladím ji po zádech. Moje ruka se pohybuje v pomalých, pravidelných kruzích. Kůže se mi potí. Hrudník mám stažený v křeči.
Měla bych jí to říct. Měla bych jít do té ložnice, přinést tu obálku, hodit ji na ten kufr a říct: Odpusť mi to. Byla jsem srab. Nenávidím svůj život s tvým tátou tak moc, že jsem tě použila jako rukojmí, abych se mu nemusela postavit.
Měla bych jí říct, ať si sbalí věci, vezme si moje úspory a jede zkusit štěstí na vlastní pěst, že ten talent vážně má.
Ale neudělám to.
„Zvládneš to, Emi,“ zašeptám jí do vlasů a zadívám se přes její rameno ven z okna. „Bude to dobrý. Pardubice nejsou daleko. V pátek ti udělám řízky, až přijedeš.“
Je to nejděsivější druh násilí. Neteče u toho krev, nikdo nekřičí. Jen potichu, s naprosto láskyplným úsměvem, uříznete vlastnímu dítěti křídla, aby vám nemohlo odletět z vaší vlastní, zapáchající klece.
Slyším z obýváku Tomášův kašel a šoupání jeho kožených pantoflí. Zvedá se pro další pivo. Zůstali jsme tu sami, přesně jak jsem chtěla. Zachránila jsem to mrtvé ticho našeho manželství. A stálo mě to jen duši mé dcery.
