Článek
Plastové víčko dávkovače léků vydá suché, praskavé lupnutí. Je neděle večer. Sedím u kuchyňského stolu potaženého starým omyvatelným ubrusem se vzorem vybledlých slunečnic. Na lince svítí zářivka, která už třetí měsíc nepříjemně problikává a bzučí. Z vedlejšího pokoje řve televize. Znělka večerních zpráv se mísí s těžkým, sípavým zvukem Milanova oddechování.
Moje prsty, s oprýskaným průhledným lakem na nehtech, mechanicky vylupují pilulky z hliníkových blistrů. Bílá je na cholesterol. Tu mu nechám. Růžová je na ředění krve. Tu taky.
Pak vezmu do ruky to malé, podlouhlé platíčko. Léky na krevní tlak. Ty, které mu po loňském masivním infarktu předepsal primář s přísným varováním, že je nesmí za žádných okolností vynechat. Vyloupnu čtyři žluté tabletky. Cítím jejich suchý, křídový povrch na bříškách prstů. Místo abych je vhodila do příslušných přihrádek na pondělí až čtvrtek, sevřu dlaň v pěst.
Nehty se mi zaryjí do dlaně. Zvednu se od stolu a udělám tři kroky k odpadkovému koši pod dřezem. Ne. Tam by je mohl najít. Otevřu dveře do koupelny, bosýma nohama stoupnu na studenou dlažbu a vhodím ty čtyři žluté pilulky rovnou do záchodové mísy. Zatáhnu za splachovadlo. Voda zahučí a stáhne je do černé díry.
Pach starého piva a propast v čekárně
Milanovi je osmapadesát. Má nadváhu, břicho mu přepadává přes gumu od opraných tepláků a z pórů mu permanentně sálá pach starého piva, potu a laciného tabáku. Když ho před rokem odvezla sanitka se srdeční zástavou, stála jsem na chodbě kardiologie v Krči. Zírala jsem na šmouhu od gumové podrážky na linoleu a v hlavě mi hučelo.
Lékař v zeleném oblečení ke mně tehdy přišel, tvářil se smrtelně vážně a řekl větu, která měla být tou nejšťastnější v mém životě: „Manžel měl obrovské štěstí. Přežije to.“
Očekával ode mě slzy úlevy. Očekával, že se zhroutím doděkem a padnu mu kolem krku. Místo toho se mi podlomila kolena a v hrudníku se mi rozlila naprostá, černočerná beznaděj. Nechtěla jsem, aby to přežil. Chtěla jsem být konečně volná. Chtěla jsem se ráno budit bez strachu, jestli ho zase naštve, že je káva moc horká, nebo že jsem v letáku přehlédla slevu na máslo.
Vrátil se z nemocnice domů a všechno se jen zhoršilo. Nemoc z něj neudělala pokorného člověka, který by si vážil druhé šance. Udělala z něj sebelítostivého diktátora.
Vrátím se do kuchyně a doplním prázdná místa v dávkovači levným vitamínem C. Vypadá skoro stejně. Obyčejná žlutá, potahovaná tableta. Milan už nablízko špatně vidí a svoje léky nikdy nezkoumá. Spoléhá na mě. Jsem přece jeho vzorná, poddajná manželka, která se postará.
„Věro!“ zařve z obýváku. Jeho hlas je hrubý, plný hlenů. „Kde je to jídlo? Mám si ten cukr měřit nalačno, nebo co?“
Tlakoměr, který odměřuje moji svobodu
Naberu na hluboký talíř ohřátý guláš. Záměrně jsem ho udělala mastnější. Sebrala jsem z vrchu ten červený omastek a nalila mu ho přímo doprostřed. Pára mi stoupá do obličeje a voní po mleté paprice a přepáleném sádle.
Vejdu do obýváku. Těžký, nevětraný vzduch mě okamžitě praští do nosu. Milan pololeží na prosezené pohovce. Kolem něj se válí zmačkané papírové kapesníky a prázdný hrnek od turka, na jehož dně už zasychá černá sedlina.
Položím před něj talíř. Nepoděkuje. Jen vezme lžíci a začne okamžitě hltat. Sleduju, jak se mu při každém polknutí pohybuje tlustý krk. Na bradě se mu usadí kapka mastné omáčky. Nedokážu od ní odtrhnout oči. Je mi z něj fyzicky špatně. Kyselina v mém vlastním žaludku stoupá vzhůru a nutí mě naprázdno polknout.
„Je to nedosolený,“ zavrčí s plnou pusou a sáhne po solničce na konferenčním stolku. Sype si do jídla bílé krystalky, i když mu doktor sůl striktně zakázal.
Nic neřeknu. Stojím tam a dívám se na něj. Zítra to budou přesně tři týdny, co jsem mu začala vyhazovat ty léky na tlak. Tři týdny, co mu pomalu, den po dni a zcela nenápadně odřezávám záchranné lano.
„Změř mi to,“ přikáže a otře si pusu hřbetem ruky. Ukáže na digitální tlakoměr ležící na stole mezi ovladači od televize.
Vezmu ten bílý plastový přístroj. Manžeta z umělé látky hlasitě zašustí. Ten zvuk trhaného suchého zipu se mi zařezává do uší. Obtočím mu ji kolem silné, ochablé paže. Utáhnu ji. Můj palec se na zlomek vteřiny dotkne jeho teplé, vlhké kůže. Musím se ovládnout, abych neucukla odporem.
Zmáčknu modré tlačítko. Přístroj začne tiše, monotónně vrčet. Manžeta se nafukuje a svírá mu ruku.
Milan těžce, povrchně dýchá. Sleduje moji tvář, ne displej. „Pořád mě bolí za krkem. A mám mžitky před očima, když vstávám. Ty nový prášky od toho doktora jsou úplně k hovnu.“
Přístroj pípne. Vzduch se z manžety s hlasitým zasyčením vyfoukne.
Podívám se na displej. Černá digitální čísla svítí na šedém pozadí. 185 na 115. Tep 92.
Krev mi v žilách okamžitě zrychlí. Cítím, jak mi pulzuje v konečcích prstů. Je to obrovské, nezastavitelné číslo. Znamená, že jeho cévy jsou právě teď napjaté k prasknutí. Znamená to, že jeho poškozené srdce musí dřít jako utržené ze řetězu, aby tu hustou, mastnou krev protlačilo zničeným tělem.
„Tak co tam je?“ zeptá se. V hlase mu zazní lehká nervozita. Zná ty příznaky. Cítí ten tlak ve spáncích a ví, že to není dobré.
Otočím přístroj víc k sobě a tvářím se ustaraně, ale klidně. Rychle zmáčknu paměťové tlačítko, kterým tu vražednou hodnotu nenávratně vymažu. Displej zčerná.
„Dobrý je to,“ řeknu. Můj hlas je hladký, bez jediné praskliny. Dokonalá iluze. „Sto třicet na osmdesát. Ukázkový tlak. To točení hlavy bude z počasí. Na Nově říkali, že zítra má přijít nějaká těžká tlaková níže.“
Ledová pravda v hrnku od čaje
Sleduju, jak z něj okamžitě spadne napětí. Uvěří mi. Samozřejmě že mi uvěří. Jsem přece jeho hloupá, poslušná Věra, která ho celoživotně obskakuje a která by si bez jeho moudrých rad nedokázala ani vybrat tarif na telefon.
Sveze se hlouběji do pohovky a ztěžka si odfrkne. „To jsou ty změny. Uvař mi čaj.“
Otočím se a jdu zpátky do kuchyně. Opřu se oběma rukama o studený, vlhký okraj nerezového dřezu. Dívám se na svůj vlastní odraz v tmavém okně. Vidím strhanou ženskou s kruhy pod očima a šedivými odrosty, které jsem si už dva měsíce nestihla obarvit. Ženskou, která třicet let poslouchala nadávky, polykala facky, o kterých nesměla nikomu říct, a žila v permanentním strachu z klíčů chrastících v zámku.
Mohla jsem se sebrat a odejít. Měla jsem to udělat už strašně dávno, když byly děti malé. Jenže já jsem tehdy neměla kam jít a on mě systematicky přesvědčil, že beze mě se nepostarám vůbec o nic. Zničil moje sebevědomí, sežvýkal ho a vyplivl na to lino v naší chodbě.
A teď mi z něj nezbylo už vůbec nic. Jsem jen prázdná skořápka plná potlačené, zkažené nenávisti.
Vezmu čistý hrnek. Hodím do něj sáček nejlevnějšího černého čaje. Zaliju ho vroucí vodou. Pára mi jemně orosí obličej a uvolní sevřené svaly na krku.
Věděla jsem to celou dobu. Věděla jsem, že ho nedokážu opustit legálně. Nemám sílu na rozvodové soudy, na nekonečné dělení majetku, na jeho hysterické scény, neustálé vyhrožování a citové vydírání před našimi dospělými dětmi. Nezvládla bych ten chaos.
Ale tahle cesta… tahle cesta je absolutně tichá. Čistá. Nemusím se s ním hádat. Nemusím snášet jeho agresivní křik. Stačí jen každý večer vhodit čtyři žluté pilulky do záchodu a usmívat se, když mu měřím krevní tlak.
On ten infarkt dostane. S tímhle životním stylem a s tímhle krevním tlakem je to už jen otázka týdnů, možná dnů. Možná už zítra ráno ho najdu v posteli modrého a studeného. Až přijede záchranka, budu hystericky brečet. Záchranářům ochotně ukážu ten plný, pečlivě naplněný dávkovač léků, aby viděli, jak zodpovědně jsem se o něj po celou dobu starala. Budou mě litovat. Budou mi říkat, že jsem udělala naprosté maximum a že příroda byla zkrátka silnější.
Nesu ten horký čaj zpátky do obýváku. Milan má zavřené oči. Těžce, chraptivě dýchá. Ruce má složené na tom svém obrovském břiše, které se pravidelně zvedá a klesá.
Položím hrnek na stůl hned vedle toho prázdného plata od jeho starých léků. Nikdy by mě nenapadlo, že zabíjet člověka může být tak prosté, tak děsivě banální. Neteče u toho krev. Neozývá se u toho žádný křik o pomoc.
Jen v koupelně zatajíte dech, zmáčknete plastové splachovadlo a pak mu s úsměvem a láskou popřejete dobrou noc.
