Článek
Soos leží asi 6 kilometrů severovýchodně od Františkových Lázní, u Nového Drahova a Kateřiny na Chebsku. AOPK uvádí, že národní přírodní rezervace má rozlohu 268,2999 hektaru a poprvé byla vyhlášena 7. listopadu 1964.
Na první pohled je to směs vody, rašeliny, prkenných chodníků, holých ploch, světlých nánosů a tmavých tůní. Podstatné ale je, že Soos není obyčejná bažina. Leží v Hájecké pánvičce, malé dílčí pánvi uvnitř Chebské pánve, která vznikla mezi tektonickými zlomy.
Území tvoří dvě prohlubně. Jižní část je vyplněna křemelinou a rašelinou, severní část hlavně rašelinou. Obě dnes oddělené části spolu původně souvisely a v době ukládání kvartérních sedimentů tvořily jednotnou kotlinu.
V jižní, téměř bezodtoké části se hromadila voda s vysokou mineralizací. V takových podmínkách se rozvíjely rozsivky, mikroskopické řasy se schránkami z oxidu křemičitého. Po jejich odumření se schránky ukládaly na dně a vytvořily vrstvu diatomitu, česky křemeliny, místy silnou přes 6 metrů.
Proto Soos působí tak neobvykle. Člověk se dívá na dno bývalého minerálního jezera, kde se dodnes projevuje voda, plyn a chemie podloží. Voda se tu hromadila, řasy ukládaly křemité schránky, rašelina rostla a podzemní plyn dál hledal cestu ven.
Mofety: plyn místo lávy
Nejvýraznějším jevem Soosu jsou mofety. Jsou to výdechy suchého oxidu uhličitého, který uniká ze země do vody, bahna nebo přímo do malých kráterů. Geopark popisuje mofety jako zhruba půlmetrové prohlubně; z některých plyn syčí, v jiných voda a bahno bublají.
Na cedulích a v turistických textech se často mluví o bahenních sopkách. To přirovnání je srozumitelné, ale geologicky nepřesné. Soos nestříká horkou lávu ani sopečný popel. Z hloubky sem vystupuje hlavně oxid uhličitý a minerální voda, které souvisejí s tektonicky porušenou oblastí a lázeňskou krajinou Chebska.
AOPK uvádí, že na území rezervace se nachází více než 200 vývěrů minerálních vod a suchého oxidu uhličitého. Některé jsou nenápadné, jiné dělají malé otvory v bahně, kde hladina pravidelně poskakuje. Voda není klidná plocha, ale tenká vrstva nad plynem, který se dere vzhůru.
Oxid uhličitý sám o sobě není vidět. Viditelné jsou jeho důsledky: bubliny ve vodě, krátery v měkkém sedimentu, syčení, popraskaný povrch, bílé a žluté výkvěty solí za sucha. V mrazu se kolem některých výdechů mohou tvořit ledové krystaly a malé ledové útvary.
Křemelinový štít a Císařský pramen
Vedle mofet patří k hlavním jevům Soosu křemelinový štít. Je to světlá, místy téměř pouštní plocha tvořená křemelinou. Geopark ji popisuje jako několik metrů silnou vrstvu křemitého sedimentu ze schránek rozsivek, které kdysi žily ve slaném jezeře.
Křemelina je lehká, porézní a drobivá hornina organického původu. V průmyslu se používá třeba jako filtrační materiál, ale v Soosu je důležitá hlavně jako geologická paměť jezera. Každá vrstva připomíná vodní prostředí, které už na povrchu v původní podobě neexistuje.
Plán péče uvádí, že Hájecká kotlina je samostatný hydrogeologický celek, zásobovaný srážkami a výrony podzemních vod. Chemismus pramenů se liší podle hloubky oběhu vody. Některé prameny přinášejí vodu z větší hloubky z prostředí rul a svorů, jiné z písků, slínů, jílů a jílovců.
Zvláštní postavení má Císařský pramen. AOPK ho popisuje jako studenou, středně mineralizovanou železitou sírano-uhličitano-chloridovou sodnou kyselku se zvýšeným obsahem beryllia a arsenu. Teplota vody kolísá přibližně mezi 14 a 18 °C.
Podle AOPK je Císařský pramen nejteplejším přírodním vývěrem v Chebské pánvi. To neznamená horký pramen v islandském smyslu. V podmínkách západních Čech jde spíš o stopu hlubšího oběhu vody, která vystupuje podél zlomů a cestou se mísí se studenými kyselkami v třetihorní výplni pánve.
Slanisko uprostřed vnitrozemí
AOPK nechrání v Soosu pouze bublající plyn. Jako předmět ochrany uvádí také rašelinné lesy, mokřadní olšiny, slatiniště, přechodová rašeliniště, rákosiny, tůně, vegetaci parožnatek, vrstvy křemeliny, minerální prameny a stanoviště vzácných druhů.
Neobvyklá je hlavně kombinace mokřadu a soli. Mineralizovaná spodní voda vytváří podmínky pro slaniska, která bychom čekali spíš u moře nebo ve stepních oblastech. V Soosu rostou slanomilné druhy, například kuřinka přímořská, ostřice oddálená, sítina Gerardova nebo sivěnka přímořská.
Vedle nich tu mají místo i rostliny rašelinišť. AOPK zmiňuje mimo jiné rosnatku okrouhlolistou a kriticky ohrožené bublinatky v rašelinných tůních. Je to zvláštní botanická skladba: druhy mokřadní, rašelinné, slanomilné a reliktní se potkávají na malém území.
Mokřady a rašelinné biotopy jsou důležité také pro ptáky. AOPK uvádí, že oblast je významnou migrační zastávkou například pro jeřáby popelavé. Na mokřadních loukách při východním okraji rezervace žije hnědásek chrastavcový, jeden z nejohroženějších evropských motýlů.
Naučná stezka vede po části rezervace po prkenných chodnících. Chodníky mají i ochrannou funkci: v Soosu se chodí po území, kde je půda podmáčená, chemicky zvláštní a místy porušená výdechy plynu. Přístup mimo určené cesty by snadno poškodil povrch, který vznikal velmi pomalu.
V krajině zůstaly také stopy lidského využívání. V okolí se těžil kaolin, rašelina i křemelina a u Soosu je připomíná mimo jiné úzkorozchodná drážní historie.
