Článek
Uvnitř chátrajícího kostela je polotma a ticho. V řadách dřevěných lavic sedí bílé postavy zahalené do dlouhých rouch. Nemají tváře ani ruce – jen nehybně, zkroušeně hledí k oltáři. Na první pohled působí jako shromáždění duchů při tiché modlitbě.
Ve skutečnosti nejde o žádné nadpřirozené zjevení, ale o sádrové sochy, které sem umístil student plzeňské umělecké fakulty. Tato neobvyklá výstava proměnila zchátralý vesnický kostel v Lukové v nečekanou turistickou atrakci. Díky příspěvkům návštěvníků se dokonce našly peníze na postupnou opravu budovy, jež dlouhá léta hrozila zřícením.
Pohřeb, při kterém spadl strop
Dlouho to přitom vypadalo, že kostel sv. Jiří čeká jen zánik. Osudným se mu stal jeden pohřeb roku 1968. Během smuteční mše se z ničeho nic zřítila část stropu a dopadla mezi přítomné. „Truchlící, v přesvědčení, že je to zlé znamení, vyběhli ven z kostela a obřad dokončili před hřbitovem pod širým nebem,“ líčí událost dobrovolný správce kostela Petr Koukl.
Po této nečekané nehodě zůstala ve zdi chrámu prasklina a místní farníci raději přestali do kostela docházet. Budova byla uzavřena a pravidelné bohoslužby se v Lukové přestaly sloužit.
Kostel přitom po staletí býval přirozeným centrem obce. Monumentální stavba s věží ze 14. století zažila mnoho pohrom, ale vždy dokázala znovu povstat. Za husitských válek byla pobořena a v 16. století opravena. Po velkém požáru v roce 1796 ji věřící opět obnovili.
V letech 1854–1858 dostal svatostánek úpravu ve směsi novorománského a gotizujícího slohu a štíhlou věž jehlancového tvaru. Presbytář má křížovou, respektive žebrovou klenbu, zatímco loď zůstala plochostropá. Ve věži původně visely tři zvony – dva z nich však zničily válečné události a požár, takže dodnes zůstává jediný.
Všechny tyto rány dokázala církev i obec během let zacelit. Událost při pohřební mši v roce 1968 však vyvolala pověrčivý strach, který překonal i pevnou víru místních. Od té doby svatý Jiří v Lukové chátral nevyužívaný a jeho zdi pomalu obrůstal mech.
Vesnice, kde zbyli čtyři lidé
Opadávající omítka a prázdné lavice nepřipomínaly jen onu nešťastnou nehodu. Kostel sv. Jiří byl také mementem velkého vymizení místní komunity. Luková stojí v odlehlém kraji na Manětínsku a po druhé světové válce se takřka vylidnila. Před rokem 1945 tu převážně žili sudetští Němci – většina z nich musela po válce odejít. Vesnici pak čekalo osudové zmenšování.
Několik českých rodin, které se sem dosídlily, postupně také odcházelo za prací do větších měst. Koncem 20. století už Luková téměř zanikla – z někdejší obce zbylo jen pár stavení roztroušených u silnice a v době, kdy se o kostele začalo znovu psát, tu podle médií trvale žili jen čtyři obyvatelé.
Opuštěný kostel zatím dál stárnul uprostřed prázdné návsi. Vlhkost pronikala dovnitř děravou střechou a dřevěné trámy byly napadené hnilobou. Věží se při bouřkách rozléhal vítr. Jedinou péči zajišťovali nadšenci z okolí, aby oddálili úplnou zkázu.
Dobrovolníci provizorně opravili nejhorší škody – zabezpečili narušenou sakristii a střešní konstrukci stáhli ocelovými lany ke zdivu, aby se nerozpadla. „Z pravé strany je vidět skrz střechu úplně ven, jak se odklání od věže,“ popisoval stav kostela v roce 2014 průvodce Petr Koukl, když návštěvníky upozorňoval na nebezpečně prohnuté krovy.
Lukovský svatostánek se stal jen tichou připomínkou dávných časů. Jeho okolí zarostlo křovinami a náhrobky na přilehlém hřbitově pokryla vrstva lišejníků.
Přesto i v této zapomenuté ruině zůstávala historická hodnota. „Je to jedinečná kulturní památka, která dokládá kontinuitu zdejšího osídlení od raného středověku,“ připomíná ředitelka Muzea a galerie severního Plzeňska Irena Bukačová. Na stěnách lodi jsou dosud patrné zbytky německých nápisů a na hřbitově kolem kostela lze číst stará jména – i tím sv. Jiří v Lukové dokumentuje život původních obyvatel této části pohraničí. Jenže bez peněz na rekonstrukci byla naděje na záchranu mizivá.
Sádroví duchové v kostelních lavicích
Záchrana nakonec přišla nečekaně v roce 2012. Tehdy dostal mladý výtvarník Jakub Hadrava nápad využít opuštěný chrám jako prostor pro svou školní uměleckou instalaci. Hadrava studoval design a výtvarné umění na Západočeské univerzitě v Plzni a k bakalářské práci si zvolil právě lukovský kostel duchů. Spolu s přáteli a místními dobrovolníky umístil do zšeřelého interiéru 32 tichých postav, které svou siluetou připomínají zahalené přízraky.
Každou sochu vytvořil pomocí živého modelu – spolužáky pokryl prostěradly a starými záclonami namočenými v sádře a nechal hmotu ztvrdnout do požadovaného tvaru. Výsledkem jsou bílí „duchové“, kteří stojí nebo sedí v kostelních lavicích, jako by naslouchali neviditelné bohoslužbě. Jejich sklopené hlavy a beztvaré tváře vyvolávají ve ztichlém prostoru znepokojivý dojem.
Do některých sádrových odlitků Hadrava přimíchal fosfor, respektive luminiscenční složku. Když do kostela celý den svítí slunce, obrazně řečeno „nabije“ sochy energií – po setmění pak bílé postavy lehce světélkují a působí ještě nadpřirozenějším dojmem.
Autor instalace dal svému dílu i hlubší význam. Sádroví duchové mají v Lukové symbolizovat někdejší obyvatele, kteří tu po generace každou neděli sedávali na mši. Odkazují tak přímo k sudetským Němcům odsunutým po válce i k dalším, kdo postupně vesnici opustili. V prázdném chrámu postavy tiše „posedávají“ za někdejší věřící a jakoby střeží odkaz místa.
Z výjevu, který v kostele vznikl, mrazí – zároveň však výstava působí pietně a přirozeně zapadá do vzpomínkové atmosféry chátrající památky. Po dlouhých desetiletích, kdy v Lukové kostel zel prázdnotou, se tak do něj alespoň v metaforické podobě vrátili lidé.
Z ruin turistickou senzací
Neobvyklá expozice sádrových postav brzy vzbudila pozornost v okolí a zprávy o „kostele duchů“ se začaly šířit i dál. Ze zapadlé vísky na Manětínsku se postupně stalo cílové místo pro výletníky z celého Česka a brzy i pro zvídavé cestovatele ze zahraničí. Fotografie bílých přízraků v opuštěném chrámu se objevily na internetu a v médiích.
Z Lukové se stal symbol tajemna – zahraniční magazíny ji zařadily mezi nejstrašidelnější místa světa a tuzemský tisk neváhal psát o „nejstrašidelnějším kostele v Česku“. Z výletníků mířících do kraje nikdo neodjede, aniž by se přišel podívat na slavné „duchy v kostele“. Místní si na ten náhlý zájem museli zvykat.
Po silnici, kde dříve projelo sotva jedno auto za hodinu, začaly zastavovat desítky vozidel s návštěvníky. Před kostelem vzniklo provizorní parkoviště a Petr Koukl, který se stal průvodcem a neoficiálním správcem památky, ho otevřel alespoň o víkendových odpolednech. Kdo přijede jindy, může si u něj klíče od kostela vypůjčit.
Od instalace sádrových soch navštívily Lukovou už tisíce lidí. Každý z návštěvníků zpravidla přispěje dobrovolným vstupným do sbírky na obnovu kostela. „Nemalými částkami nám pomáhají kostel opravovat,“ pochvaluje si Petr Koukl finanční dary, které turisté u „duchů“ zanechávají. Během prvních pár let se díky takto získaným prostředkům podařilo uskutečnit alespoň nejdůležitější záchranné práce.
V roce 2014 se kostel poprvé po desetiletích mimořádně otevřel při Noci kostelů a bílé postavy mezi lavicemi tehdy vzbudily takovou zvědavost, že na akci dorazilo přes tři sta návštěvníků během jediného večera. Do Lukové začaly jezdit i televize a novináři – příběh „strašidelného kostela, který přivedli k životu duchové“, se stal mediálně vděčným tématem.
Popularita místa navíc neustávala. V dalších letech tu bylo možné potkat zvědavce z Ameriky, Austrálie či Brazílie. Přesto místo neztratilo pietní ráz. Návštěvníci se v ruině chovají tiše a s respektem, jako by seděli vedle skutečných zesnulých. Snad i proto výstava nepůsobí jako laciná senzace, ale spíše jako připomínka těch, kteří tu sedávali dříve.
Nová střecha a ztracená patina
Nečekaný turistický zájem přinesl Lukové víc než jen publicitu. Peníze od návštěvníků umožnily zahájit dlouho odkládané opravy. V letech 2015 a 2016 se rozběhla rekonstrukce střechy, nejprve nad presbytářem a poté nad hlavní lodí. Tesaři vyměnili shnilé trámy a připravili novou konstrukci, takže do kostela postupně přestalo zatékat.
Následovala obnova sanktusní vížky, práce na presbytáři a sakristii a zpevnění narušeného zdiva. Do chátrající památky se tak vrátilo lešení a řemeslníci, tentokrát zásluhou „duchů“ a příspěvků obdivovatelů. Po letech provizorií získal kostel znovu pevnější střechu, okapy a také nové vikýře.
V dalších etapách přišla na řadu výměna či repase oken, statické zajištění věže a opravy fasád. Při pohledu zvenčí by dnes už málokdo hádal, že šlo ještě nedávno o rozpadající se ruinu – stavba se postupně vrací do důstojnější podoby a znovu se stává nepřehlédnutelnou dominantou krajiny.
Obnova si ovšem vyžádala i oběti. Jakmile dělníci omítli zdi a zakryli cihly novou štukovou vrstvou, interiér přišel o část svého melancholického kouzla. Pryč jsou oprýskané malby, plísní zkropené rohy i zlověstné praskliny, které tolik umocňovaly dramatičnost místa.
„Nová omítka samozřejmě způsobí, že kostel ztratí tu tajemnou atmosféru,“ konstatoval k nutným opravám správce Koukl. Okamžitě ale dodává, že jinak by se historická stavba nedala zachránit – střechu a zdi bylo nutné zakonzervovat, než by přišla další katastrofa. Sádroví duchové zatím z kostela nezmizeli, ale jejich bílé pláště teď kontrastují s čistšími stěnami víc než dřív.
Zdroje:
