Článek
A bodejť by ne. Byl to nejslavnější český zápasník své doby, mistr Evropy a muž, jehož jméno se u nás stalo příslovím. Dodnes se říká, že má někdo „sílu jako Frištenský“.
Jenže jeho život nebyl jen o medailích, potlesku a vítězných zápasech. Gustav Frištenský musel bojovat i mimo žíněnku. Nejdřív ho věznili nacisté, potom ho připravil o majetek komunistický režim a nakonec dožil v nouzi, do které by se taková legenda nikdy neměla dostat.
Z venkovského chlapce vyrostl obr
Gustav Frištenský se narodil 11. května 1879 v Kamhajku u Kolína. Pocházel z velké venkovské rodiny a od dětství znal tvrdou práci.
Jako malý podle pozdějších vzpomínek nebyl žádný obřík, spíš obyčejný venkovský kluk. Jenže na statku se nikdo moc nešetřil. Děti musely pomáhat, jakmile trochu povyrostly. A Gustav brzy zjistil, že síla se nedostává zadarmo. Musí se odpracovat.
Už jako kluk oral na poli, nosil těžké věci a zvykal si na dřinu, která by dnešním dětem připadala jako trest. Ve dvanácti letech měl zvednout půlmetrákový pytel. A později si doma vyrobil první činku. Ze dvou kamenů a tyče.To byl vlastně začátek jeho příběhu.
Původně se měl učit kovářem, jenže po úrazu ruky nakonec skončil u řezničiny. A právě jako řeznický učeň v Brně se dostal ke sportu, který mu změnil život. K řeckořímskému zápasu.
V Brně začal cvičit v klubu Hellas. Rychle bylo jasné, že to není obyčejný silák z venkova. Byl vysoký, mohutný, ale zároveň překvapivě mrštný. A to byla v zápase obrovská výhoda.
Šmejkal vs Frištensky, rok 1913
Gustav měřil asi 186 centimetrů a vážil přes 90 kilogramů. Na tehdejší dobu to byl skutečný obr. Jenže ne takový, který jen těží ze své váhy. Uměl se hýbat, měl techniku a hlavně neuvěřitelnou vůli.
V roce 1903 se rozhodl vyrazit na amatérské mistrovství Evropy do Rotterdamu. Dnes by měl sportovec kolem sebe trenéra, manažera, lékaře, výživového poradce a sponzory. Frištenský neměl skoro nic. Jel na vlastní náklady, vlakem, sám a bez velkého zázemí. A vyhrál.
Ve čtyřiadvaceti letech se stal amatérským mistrem Evropy. Z obyčejného českého řeznického učně byl najednou muž, o kterém se začalo mluvit i za hranicemi.
Jenže doma ho nečekalo jen slavení. Po návratu přišel o práci. U německé řeznické firmy prý nechtěli zaměstnávat „českého rváče“. Místo odměny za titul tak dostal vyhazov.
Zápasil celý život
Frištenského kariéra byla neuvěřitelně dlouhá. Poprvé zápasil ještě jako mladík, naposledy už jako starý muž. Přesto se o něm traduje, že vyhrával i v letech, kdy by jiní dávno seděli doma a vyprávěli vnoučatům, jaké to kdysi bylo.
Během života absolvoval tisíce zápasů. Uvádí se, že jako amatér měl vybojovat kolem dvou tisíc utkání bez porážky a jako profesionál dalších několik tisíc. Přesná čísla se v různých zdrojích liší, ale jedno je jisté. Proher měl minimum.
V roce 1929 se stal profesionálním mistrem Evropy. Bylo mu už padesát let. A titul získal doma, v pražské Lucerně. To musel být pro české publikum obrovský zážitek.
Jen pro představu: zatímco jiní sportovci v padesáti letech už dávno jen vzpomínají, Frištenský pořád porážel soupeře. A nebyli to žádní drobečkové.
Zápasil v Evropě, v Rusku i v Americe. Poznal velké arény, cirkusová vystoupení, krajanské akce i tvrdý profesionální sport. V době, kdy se Češi ve světě často ztráceli pod nálepkou Rakouska-Uherska, pomáhal ukazovat, že existují i Čechy a Morava. A že odtud může přijít muž, který porazí nejlepší zápasníky Evropy.
Frištenský byl tak známý, že si ho všimli i filmaři. V němé éře se objevil ve filmech Pražský kat a Boží mlýny. Na plátně vypadal skvěle. Byl vysoký, silný, výrazný a lidé ho znali. Pro film byl ideální tváří, která přitáhla pozornost.
Dnes už to působí skoro úsměvně. Řezník, zápasník, mistr Evropy, filmový herec a později hospodář. Gustav Frištenský zvládl za jeden život víc rolí, než kolik jich někteří lidé stihnou za tři.
A mimochodem, kolem jeho jména vznikla i řada legend. Jedna z nich tvrdí, že slavná svalnatá paže na etiketě francovky Alpa měla být inspirována právě jeho bicepsem. Tuhle historku je lepší brát jako dobovou povídačku. Ale k Frištenskému se hodí dokonale. Byl zkrátka tak silný, že se kolem něj příběhy rodily samy.
Láska ho přivedla do Litovle
Velkou roli v jeho životě sehrála Litovel. Do hanáckého města ho přivedla láska. Jeho manželkou se stala Miroslava Ellederová, dcera sládka litovelského pivovaru.
Miroslava nebyla jen žena slavného muže. Byla jeho oporou. Doprovázela ho, podporovala ho a na krajanských akcích v zahraničí pomáhala vytvářet vlasteneckou atmosféru. Oblékala se do moravského kroje a zpívala lidové písně.
Miroslava Frištenská
Gustav byl sice obrovský chlap, ale za jeho úspěchem stála i žena, bez které by mnoho věcí možná dopadlo jinak. V Litovli žili nejprve u pivovaru, později ve vlastní vile. A Frištenský si kolem domu udělal skoro malou tělocvičnu. Měl tam činky, kruhy a různé pomůcky. Když šel kolem, zacvičil si a pokračoval dál.
Frištenský nikdy nezapomněl na své venkovské kořeny. Spolu s bratrem Františkem si později pořídil statek v Lužici u Šternberka. A nepovažoval ho jen za investici.
Chtěl hospodařit, budovat a pomáhat lidem kolem sebe. Frištenští stavěli domy pro zaměstnance, podporovali český život v okolí a podíleli se také na vzniku české školy. To nebyla maličkost. V pohraničí, kde se mísil český a německý svět, měla taková věc i vlastenecký význam.
Gustav vydělával zápasem slušné peníze, ale neutrácel je jen za sebe. Kupoval stroje, zvířata, vybavení a pomáhal druhým. Byl to muž, který uměl vydělat, ale také dávat.A právě to se mu později krutě vrátilo.
Když přišel rok 1938 a pohraničí připadlo Německu, Frištenského rodina o statek přišla. Lužice byly v Sudetech. Němci zabrali majetek, vybavení i zvířata. Pro člověka, který do hospodářství vložil peníze, sílu i srdce, to byla rána. Ale Gustav Frištenský nebyl člověk, který by se schoval do kouta a čekal.
Za okupace se zapojil do pomoci českým rodinám. Podporoval lidi, kteří byli vězněni, popraveni nebo jinak zasaženi nacistickou mocí. Dávat peníze takovým rodinám bylo nebezpečné. Za protektorátu se za podobné věci tvrdě trestalo. A trest přišel.
Frištenský byl v roce 1944 zatčen Gestapem a prošel několika věznicemi. Pankrác, Olomouc, Brno, Vratislav. To už nebyla žíněnka, kde platí pravidla a soupeř vás pustí, když rozhodčí pískne. Tohle byl skutečný zápas o život. Gestapo ho chtělo poslat do Mauthausenu. A pro mnoho vězňů to znamenalo téměř jistou smrt.
Tady přichází jeden z nejsilnějších momentů celého jeho života. Frištenský se nakonec z vězení dostal. Podle rodinných vzpomínek a pozdějších zjištění za tím stála jeho žena Miroslava. Měla prodat rodinné zlato a šperky, aby manžela z vězení dostala.
Těžko říct, co musela Miroslava prožít. Slavný muž za mřížemi, hrozba koncentračního tábora a před ní rozhodnutí, jestli obětuje rodinné cennosti za šanci, že se vrátí domů. Obětovala je. A on se skutečně vrátil. Jenže šťastný konec to nebyl. Ještě ne.
Po válce přišla další rána
Po válce se Frištenští snažili vrátit ke svému statku. Jenže ten byl zdevastovaný. Co sebrali nebo zničili nacisté, to dorazila válka a poválečný chaos. Gustav se přesto nevzdal. Začal znovu. Zase chtěl hospodařit, zase chtěl budovat, zase věřil, že po letech okupace přijde klidnější život.
Jenže přišel rok 1948.
Nový režim v něm neviděl jen sportovní legendu, ale také majetného hospodáře. A tak přišla kolektivizace, zabavování a další ztráty. Statek skončil u Státních statků. Bratr František byl označen za kulaka a dopadl ještě hůř. Gustav přišel o zdroj obživy.
A aby toho nebylo málo, v roce 1947 zemřela jeho milovaná manželka Miroslava. Pro muže, který s ní prožil tolik zápasů života, to byla obrovská rána. Zůstal sám.
Člověk by čekal, že takový sportovec bude na stáří oslavován. Vždyť proslavil české země, vyhrával v Evropě, pomáhal za okupace a přežil nacistické vězení.
Jenže realita byla mnohem smutnější. Po válce strádal. Objížděl školy, sokolovny a různá vystoupení, kde ukazoval zápasnické chvaty, medaile a trofeje. I jako starší muž prý pořád budil respekt. Pořád to byl Frištenský.
Ale doma ubývaly věci ze stěn. Medaile, diplomy, cennosti. Když člověk nemá z čeho žít, legenda mu chleba nekoupí. Penzi dostal až pozdě, a ještě malou. Komunistický stát mu sice v roce 1956 udělil titul Zasloužilý mistr sportu, ale to už bylo spíš pozdní gesto než skutečná pomoc.
O rok později byl mrtvý. Gustav Frištenský zemřel 4. dubna 1957 v Litovli. Bylo mu 77 let. Silák, kterého nezlomili soupeři, ale dějiny
