Článek
Nejdřív jsem jí řekla, že je to skvělý nápad.
Pak jsem přijela domů a začala počítat.
Rodiče koupili byt ještě v devadesátých letech. Dnes má cenu několik milionů. Máma tři pokoje nepotřebuje, takže chce koupit menší byt ve stejné části města. Zůstala by jí poměrně velká částka.
„A tu už nechci schovávat pro vás,“ řekla nám.
Táta zemřel před čtyřmi lety. Několik let předtím byl nemocný a rodiče skoro nikam nejezdili. Máma se o něj starala a její život se točil hlavně kolem lékařů a domácnosti.
Teď je zdravá, soběstačná a říká, že neví, kolik aktivních let jí ještě zbývá.
Chce konečně vidět Japonsko, o kterém mluví celý život. Chtěla by jezdit do lázní, strávit v zimě měsíc někde u moře a koupit si nové auto.
Bratr jí okamžitě řekl, ať si to všechno dopřeje.
Já také.
Jenže večer mi došlo, že mi její plán vlastně vadí.
S manželem máme hypotéku ještě skoro patnáct let a dvě děti. Starší dcera bude za dva roky maturovat a chce studovat v Praze. Mladší syn přijde na řadu za pár let.
Nikdy jsme nahlas neřekli, že jednou zdědím polovinu mámina bytu. Přesto jsem s tím asi někde v hlavě počítala.
Ne teď. Možná za deset, patnáct nebo dvacet let.
Ale počítala.
Za několik dní mi máma poslala nabídku menšího bytu, který si chce prohlédnout. Kdyby prodala současný a koupila tenhle, zůstalo by jí ještě několik milionů korun.
Zeptala jsem se, kolik si chce nechat jako rezervu.
„Rezervu na co?“ odpověděla.
Řekla jsem jí, že třeba na dobu, kdy už nebude tak soběstačná. Domácí péče nebo dobré zařízení pro seniory může stát hodně peněz.
Máma chvíli mlčela a pak řekla, že to zatím neřešila.
Navrhla jsem, abychom si společně sedli a spočítali, kolik by bylo rozumné nechat stranou.
To ji naštvalo.
„Je mi dvaasedmdesát, ne dvanáct. Nebudu se svých dětí ptát, kolik ze svých peněz smím utratit.“
V tu chvíli jsem se naštvala zase já.
Řekla jsem jí, že pokud všechny peníze postupně utratí a za deset let bude potřebovat drahou péči, nebude to řešit sama. Budeme to pravděpodobně já a bratr.
Do hádky se vložil bratr a řekl mi, ať přestanu mámu strašit.
Podle něj je zdravá a nechystá se rozházet všechno během jednoho roku. Navíc jí pořád zůstane vlastní byt a důchod.
Pak mi řekl něco mnohem horšího.
„Tebe neštve, že máma nebude mít na pečovatelku. Tebe štve, že zbyde míň.“
Samozřejmě jsem to popřela.
Jenže cestou domů jsem si přiznala, že na tom něco je.
Bratr má splacený dům a jeho děti jsou dospělé. Já pořád řeším hypotéku, studium dětí a ceny bydlení, při kterých vůbec netuším, jak si jednou pořídí něco vlastního.
Pro něj je proto mnohem jednodušší říct mámě, ať si své peníze užije.
A pro mě je zase mnohem těžší nemyslet na to, co by jednou mohly znamenat pro naše děti.
Nejvíc mě zahanbila jedna myšlenka.
Kdyby máma celý život bydlela v nájmu a měla dnes na účtu jen několik set tisíc korun, vůbec by mě nenapadlo říkat jí, kolikrát může jet k moři. Přála bych jí, ať si peníze užije.
Jenže protože vlastní drahý byt, začala jsem část jeho hodnoty vnímat jako něco, co jednou připadne nám.
Přitom mi to nikdy neslíbila.
Před pár dny mi zavolala, že se na menší byt byla podívat a líbil se jí. V hlase zněla nadšeněji než dlouho předtím.
Řekla mi, že si poprvé od tátovy smrti připadá, jako by nezačínala jen další stejný rok, ale nějakou novou část života.
Měla jsem z ní radost.
A současně jsem v hlavě okamžitě odečetla cenu nového bytu od ceny toho současného.
Právě za to se sama sobě hnusím nejvíc.
Máma celý život pracovala, pomáhala nám, hlídala děti a nikdy po nás nic nechtěla. Nechci, aby dalších deset let seděla doma jen proto, abychom po její smrti dostali větší dědictví.
Zároveň ale nevím, jestli je špatně chtít, aby při svých plánech myslela i na dobu, kdy už možná nebude tak zdravá jako dnes.
Mám právo mluvit mámě do toho, jak naloží s penězi za svůj vlastní byt, když jednou můžeme být právě my, kdo bude financovat její péči? Nebo si tím jen hezky omlouvám skutečnost, že jsem s jejím dědictvím začala počítat ještě za jejího života?
