Článek
Řekl mi to před několika týdny večer u vína. Nejdřív se mě zeptal, jestli jsem s ním šťastná. Okamžitě jsem zbystřila a čekala, že se přizná k nevěře. Jenže místo toho mi začal vysvětlovat, že mě stále miluje, nechce se rozvádět ani rozbíjet rodinu, ale poslední dobou čím dál častěji přemýšlí nad tím, že už se nikdy v životě nedotkne jiné ženy.
Bude mu dvaapadesát a prý si uvědomuje, jak rychle život utekl. Má strach, že za dalších dvacet let bude litovat všeho, co nezkusil. Proto ho napadlo otevřené manželství. Ne milenka nebo další vztah, jen možnost občas se vyspat s někým jiným. A stejné právo bych samozřejmě měla i já.
První, na co jsem se zeptala, bylo, jestli už nějakou ženu má. Přísahal, že ne. Dokonce mi nabídl telefon, ať si jeho zprávy projdu. Odmítla jsem. Nikdy jsem mu telefon nekontrolovala a připadalo mi ponižující začínat s tím po pětadvaceti letech.
Pak jsem se ho zeptala, jak by se cítil, kdybych jeho nabídku skutečně využila já. Třeba kdybych mu v sobotu oznámila, že večer někam jdu, a vrátila se až ráno.
Najednou dlouho mlčel.
Nakonec řekl, že příjemné by mu to samozřejmě nebylo, ale pokud něco navrhuje mně, musí to platit také pro něj. Právě v tu chvíli mi došlo, že o tom asi nepřemýšlel jen chvíli.
Od té doby se u nás vlastně nic neděje. Manžel na mě netlačí a chová se úplně stejně jako dřív. Vaříme spolu, chodíme nakupovat, večer koukáme na televizi. Jen já už všechno vnímám jinak.
Minulý týden například přišel z práce skoro o hodinu později. Dřív bych předpokládala, že se zdržel v kanceláři nebo v koloně. Tentokrát mě jako první napadlo, jestli nebyl s nějakou ženou. Hned jsem se za tu myšlenku zastyděla. Nic špatného totiž neudělal. Naopak se mnou mluvil dřív, než by mě případně podvedl.
Jenže jeho nabídku už nedokážu vytěsnit z hlavy.
Navíc mě překvapila ještě jedna věc. Když jsem si začala představovat, že by stejné pravidlo opravdu platilo i pro mě, zjistila jsem, že mi ta představa není úplně nepříjemná.
S manželem jsem od třiadvaceti let a před ním jsem měla jen jednoho vážnějšího přítele. Nikdy jsem svého muže nepodvedla ani jsem o tom vážně nepřemýšlela. Teď se ale přistihnu, že se občas podívám na cizího chlapa jinak než dřív. Připadám si kvůli tomu hrozně, přestože se vlastně nic nestalo.
Manželovi jsem několikrát řekla, že pokud už nechce monogamní vztah, možná se mnou jednoduše nechce být. On tvrdí přesný opak. Kdyby chtěl odejít, prý odejde. Kdyby mě chtěl podvádět, nemusel mi nic říkat. Podle něj je právě to, že za mnou s tak nepříjemnou věcí přišel otevřeně, důkazem, že mu na našem manželství záleží.
Možná má pravdu. A právě proto je pro mě celá situace tak těžká.
Kdybych zjistila, že má milenku, mohla bych se naštvat a věděla bych proč. Jenže on mi zatím nevěrný nebyl. Pouze mi řekl pravdu o něčem, co si možná spousta lidí raději nechává pro sebe.
Slíbil, že pokud řeknu ne, bude to respektovat. Jenže ani potom už nebudeme tam, kde jsme byli před tím rozhovorem. Budu vědět, že po něčem takovém touží, a asi budu přemýšlet, jestli mu to jednou nezačne chybět natolik, že naši dohodu poruší.
A když řeknu ano, vůbec netuším, co to s námi udělá.
Mám právo po pětadvaceti letech trvat na pravidlech, se kterými jsme do manželství vstupovali, i když už jednomu z nás nevyhovují? Nebo otevřením našeho vztahu riskujeme právě to manželství, které se tím manžel údajně snaží zachránit?
