Článek
Od rozvodu jsem uměla výborně dělat doprovod. Na koncert, když někomu odpadl manžel, do kina, když byla škoda druhého lístku, a teď dokonce na seznamovací večer. Vlastní program jsem měla taky, samozřejmě. Jenom se dal vždycky posunout, zatímco cizí potřeba měla konkrétní hodinu a naléhavý hlas.
Dana mi ve čtvrtek zavolala cestou z práce: „Sama tam nepůjdu. Budu vypadat zoufale.“ Řekla jsem jí, že zoufale vypadá člověk, který pronásleduje svého bývalého přes účet jejich psa, což ji rozesmálo a mně vyneslo páteční večer v kavárně nedaleko olomouckého náměstí.
„Ale odejdeme spolu,“ řekla pak vážněji. „Žádný že mě tam necháš.“
Slíbila jsem to. Co bych tam taky sama dělala? Poslední muž, se kterým jsem šla na kávu, mi dvacet minut vysvětloval, proč se jeho bývalá žena nedá vydržet, a pak se zeptal, jestli se složíme na účet přesně napůl, nebo podle spotřeby. Dala jsem mu dvě stovky a od té doby si kávu platila sama. V pátek jsem si tedy oblékla obyčejný černý svetr, do kabelky přihodila skládací tašku a vyrazila dělat Daně jistotu. Na vlastní večer bych si možná aspoň vyčistila boty.
Místo u věšáku
Dana mě hned u dveří chytila za zápěstí. „Ještě můžeme jít jinam.“
Z kavárny voněla káva a mokré kabáty, mezi stolky se protahovala pořadatelka s telefonem a na dvou spojených tabulích stálo, že dnešní setkání je otevřené všem nezadaným. U vstupu se rozdávaly kartičky se jménem; zájemce o krátká střídající se setkání posílali do zadní místnosti. Doprovod mohl zůstat vpředu.
„Ty jsi chtěla poznat někoho jiného než kolegy,“ připomněla jsem Daně.
„Kolegy jsem aspoň viděla při práci.“
Přesto si sundala kabát, uhladila si rukávy a za chvíli už se představovala muži v modré košili. Já si objednala čaj a zůstala u vysokého stolku vedle věšáku, odkud bylo vidět na dveře do zadní místnosti. Připadala jsem si jako rodič na první taneční, jen jsem místo svetru držela kamarádčinu kabelku, protože se jí nechtělo ji pořád přenášet.
„Promiňte, máte pod nohou můj rukáv.“
Ustoupila jsem tak prudce, až mi čaj vystříkl na podšálek. Žena vedle mě vytáhla zpod mé boty zelenou bundu a prohlédla si její konec.
„Dobrý. Teď už poznám, která je moje.“
„Já vám to očistím.“
„Botu, nebo bundu?“
Zasmála jsem se a ona taky, bez toho drobného zaváhání, při kterém člověk zkoumá, jestli nebyl moc drzý. Měla krátké tmavé vlasy, jeden stříbrný kruh v uchu a rozepnutou manžetu košile. Všimla jsem si té manžety dřív než tváře. Proč zrovna manžety? Netuším. Jen jsem najednou věděla, jak by vypadala její ruka položená na mém stole.
„Eva,“ řekla a ukázala na kartičku.
„Irena. Já ji nemám. Jsem tu jen jako doprovod.“
„Takže máš nárok odejít bez vyplňování hodnocení?“
„Doufám, že i s kabátem.“
Uvolnila místo na stolku pro můj podšálek a objednala si kávu. Když se číšník zeptal, jestli ještě něco, podívala se nejdřív na mě. Zavrtěla jsem hlavou, ačkoli jsem měla chuť na koláč. Hned mě to naštvalo. Dva roky rozvedená a pořád před někým neznámým hraju ženu, která nemá hlad.
„Vlastně ten poslední makový,“ opravila jsem se.
„Dobře,“ řekla Eva. „Už jsem přemýšlela, jak tě slušně přeplatit.“
Nabídla jsem jí půlku. Přinesla druhou vidličku, přisunula talíř mezi nás a začala se ptát na Danu. Vysvětlila jsem svou pohotovostní službu a ze zadní místnosti se zrovna ozval zvonek.
„A ty?“ zeptala jsem se. „Tobě ujel začátek?“
„Ne. Už jsem si dvě kola zkusila. Teď si dávám pauzu od věty, že turistika a dobré jídlo jsou něčí osobnost.“
„Ty nemáš ráda dobré jídlo?“
„Mám. Ale snad se o sobě můžeme dozvědět i něco konkrétnějšího.“
Řekla, že posledně vedla spor s ženou, která si na první schůzku přinesla vlastní hrnek a vylila do něj víno, protože kavárenské sklenice prý špatně voněly. Zůstala jsem na ni koukat s vidličkou nad talířem. Eva si toho všimla.
„Co?“
„Nic. Jen jsem si to představovala.“
Ve skutečnosti jsem si právě přeskládávala celý rozhovor. Žena. Schůzka se ženou. Jasně že ano, na tabuli stálo všem, četla jsem to, jen jsem to z nějakého důvodu vztahovala na všechny kromě sebe.
Eva mi nenechala čas udělat z toho událost. Zeptala se, co dělám já, když zrovna nikomu nedržím kabelku. Řekla jsem jí o práci ve výdeji pracovních oděvů a o zákazníkovi, který se rozčiloval, že reflexní vesta je moc nápadná. Smála se s ústy přikrytými hřbetem ruky, protože zrovna jedla. Přistihla jsem se, že si v hlavě chystám další historku, jen aby se tak zasmála znovu. Tohle jsem znala. Jenže jsem to znala s jinými lidmi, v jiném uspořádání, se všemi přihrádkami na správném místě.
Dana proběhla kolem nás pro kabelku. „Je to děs,“ zašeptala mi, přestože muž, na kterého kývala, vypadal docela mile. „Ještě jedno kolo.“ Vzala si kabelku a já zvedla ruku, abych jí představila Evu, ale Dana už mířila zpátky.
„Má vysoké nasazení,“ poznamenala Eva.
„Ona když něco chce, tak to nevzdá.“
„A ty?“
Napila jsem se vlažného čaje. Mohla jsem říct, že jsem spíš opatrná, nebo vtipkovat o svém bývalém, na to jsem měla zásobu materiálu. Místo toho jsem přiznala: „Já většinou nejdřív zjišťuju, jestli to náhodou nechce někdo jiný.“
Eva přestala drobit okraj koláče. „To musí zabrat dost času.“
Nebylo v tom politování. Právě proto mě to zasáhlo. Zeptala jsem se radši na její rozepnutou manžetu. Chyběl jí knoflík; utrhla ho ráno o kliku a celou směnu v knihkupectví si rukáv ohrnovala. Teď se jí zase vysunul. Ukázala mi, jak se pokaždé stáčí. Vzala jsem látku mezi dva prsty a přehnula ji dovnitř. Byl to tak obyčejný pohyb, až mě zaskočilo, že při něm nemůžu pořádně dýchat. Pustila jsem ji dřív, než bylo hotovo.
„Promiň.“
„Nemusíš.“
Podívala se na mou ruku, potom na mě. Nebyla jsem schopná schovat úsměv do hrnku, protože čaj už došel. Sakra. To poslední jsem možná řekla nahlas, protože se Eva zeptala, jestli je všechno v pořádku.
„Asi jo. Jen jsem přišla hlídat kamarádku.“
„Jo. Já vím.“
Začala si ohrnovat druhý rukáv, přestože ten držel dobře. Chvíli jsme obě mlčely. Pak se mě zeptala, jestli bydlím daleko, a od toho jsme se dostaly k cestám do práce a nákupům cestou domů.
„Já si v pátek klidně udělám k večeři krupici,“ přiznala jsem.
Eva se zatvářila tak nešťastně, až jsem se rozesmála.
„Co je?“
„Promiň. Tu já nedám. Hlavně ten škraloup.“
„Ten je nejlepší.“
„Tak ten by byl celý tvůj.“
Při tom slově jsem se podívala na její ústa a honem zase na talíř. Pod stolem jsem stála špičkami směrem k ní. Uvědomila jsem si to, ale nenarovnala je.
Když přišla Dana podruhé, už měla na sobě kabát. „Tak můžeme. Objednala jsem auto, čtyři minuty.“
Automaticky jsem sáhla po svém rukávu na věšáku. Eva o kousek ustoupila. „Ráda jsem tě poznala,“ řekla, a to její zdvořilé uzavření mi bylo najednou nesnesitelné. Opravdu teď odjedu domů a budu si při čištění zubů přehrávat cizí rozepnutou manžetu? Sundala jsem kabát z háčku, chvíli ho držela a zase ho pověsila.
„Dani, já bych ještě zůstala.“
Kamarádka se podívala na Evu, pak na mě. „Jak zůstala? Domluvily jsme se.“
„Já vím.“
„Tak proč teď vypadám jako idiot, co tě tahá od stolu?“
„Nevypadáš jako idiot.“
„To nechej na mně.“
Zrudla jsem. Měla pravdu v tom podstatném: slíbila jsem jí společný odchod a teď měním dohodu ve chvíli, kdy s ní počítá. Nemohla jsem to uhladit tím, že jí vysvětlím, jak důležitý večer to možná je pro mě.
„Promiň. Měla jsem ti to říct dřív. Počkám s tebou na auto, ale odjet teď nechci.“
Eva vzala svůj hrnek a poodešla k baru, aby nás nesledovala z půl metru. Dana sklopila oči k telefonu. „Já jsem sem nechtěla jít sama.“
„Já vím. A byla jsem tady s tebou.“
„A teď jsi tady s ní.“
To byla poprvé věta, ve které někdo spojil nás dvě. Bodla, ale ne proto, že by byla nepravdivá.
„Teď bych s ní chtěla ještě chvíli mluvit,“ řekla jsem.
Dana si přehodila kabelku na druhé rameno. Chvíli jsem čekala smích nebo aspoň otázku. Nic.
„Auto je venku.“
Šla jsem s ní před kavárnu. Vzduch byl studený, mokré dlaždice odrážely světla a já měla svetr během několika vteřin plný listopadu.
„Zavolám ti zítra?“ zeptala jsem se.
„Zítra mám mámu.“ Otevřela dveře auta, pak ještě dodala: „Ozvu se.“
Počkala jsem, než nastoupí. Nezamávala mi. Ani já jsem nezvedla ruku, jen jsem tam stála, dokud auto nezahnulo, a pak se vrátila do tepla.
Ještě kousek
Eva nečekala u našeho stolku jako někdo, kdo už si na mě udělal nárok. Platila u baru a při mém příchodu se pouze otočila.
„Je v pořádku?“
„Je naštvaná. A nemůžu říct, že neprávem.“
Přikývla. Byla jsem jí vděčná, že z Dany neudělala nepřející kamarádku, abych se já mohla cítit líp. Zaplatila jsem svůj čaj a koláč, napodruhé si oblékla kabát a dlouho se potýkala se šálou. Najednou jsem nevěděla, co se dělá s rukama. Venku budu mít aspoň kapsy.
„Půjdu se kousek projít,“ řekla Eva. „Nechceš jít se mnou?“
„Chci.“ Vyletělo to ze mě tak rychle, že jsem se musela zasmát. Pak jsem zvážněla. „Já jen… tohle nemám nijak promyšlené.“
„Procházku?“
„Ty víš.“
„Tuším. Nemusíš mi dneska nic vysvětlovat.“
Vzala si zelenou bundu a na rukávu zůstal slabý otisk mé podrážky. Sáhla jsem po něm, ale tentokrát jsem se zastavila a zeptala se, jestli můžu. Nastavila mi loket. Setřela jsem zaschlou šmouhu ubrouskem, nepovedlo se mi to úplně, a Eva řekla, ať ji nechám, že se bunda vypere.
Před kavárnou jsme se vydaly směrem k náměstí. Napadlo mě, že tam možná potkám někoho známého. Potom mě napadlo, že ještě ani nevím, jestli se Evě nebude zdát směšné, jak rychle chodím. Zpomalila jsem.
„Je ti zima?“ zeptala se.
„Trochu.“
„Můžeme to vzít kolem radnice a pak uvidíme.“
Nabídla mi rámě, docela nenápadně, jako otázku. Zavěsila jsem se. Přes kabát a její bundu jsem skoro nic necítila, a přesto mi dalo práci poslouchat, co říká. Musela mi zopakovat, že se ptala na ten obchod s pracovními oděvy.
„Promiň,“ řekla jsem. „Byla jsem chvíli vedle.“
„Já si všimla.“
Stiskla jsem jí paži a konečně jí odpověděla.





