Článek
Peněz nazbyt není, ale nikdy jsem neměla pocit, že by nám něco zásadního chybělo. Teď dostal Petr pracovní nabídku, díky které bychom se mohli mít výrazně lépe. Jenže bychom za to podle mě zaplatili něčím jiným.
Petr pracuje jako technik a přes bývalého kolegu dostal nabídku z Německa. Vydělával by skoro dvojnásobek, firma by mu přispívala na ubytování a měl by služební auto.
Od pondělí do čtvrtka nebo pátku by ale byl pryč.
Když mi o nabídce řekl, byl nadšený. Hned začal počítat, jak rychle bychom doplatili hypotéku, kolik bychom mohli dát stranou dětem a že bychom konečně opravili střechu, kterou už dva roky odkládáme.
Já jsem si místo toho představila čtyři večery týdně bez manžela.
Petr namítá, že děti už nejsou malé. Nepotřebují vodit do školky ani hlídat. Podle něj je právě teď ideální chvíle něco podobného zkusit. Za několik let budou obě děti pryč a my budeme mít splacený dům i nějaké úspory.
Jenže šestnáctiletá dcera a třináctiletý syn podle mě tátu pořád potřebují. Možná dokonce víc než dřív, jen jiným způsobem.
Čekala jsem proto, že budou stát na mé straně. Dopadlo to přesně opačně.
Když jsme jim nabídku vysvětlili, dcera se zeptala, o kolik víc by táta vydělával. Jakmile jí Petr řekl přibližnou částku, prohlásila, že by byl blázen, kdyby to nevzal. Syn se k ní okamžitě přidal.
Najednou jsem byla jediná, komu nový plán vadil.
Petr mi pak řekl něco, proti čemu se těžko argumentuje. Roky prý poslouchá, že bychom měli víc spořit, protože děti jednou půjdou studovat a hypotéku budeme splácet ještě dlouho. Teď má možnost přinést domů výrazně víc peněz a já zase hledám důvod, proč to nejde.
Zabolelo mě to hlavně proto, že má částečně pravdu.
Dcera bude za dva roky maturovat a chce jít na vysokou školu do Prahy. Jen pokoj na koleji nebo ve sdíleném bytě může spolknout velkou část toho, co dnes dokážeme měsíčně odložit. Za pár let přijde na řadu syn.
Petr tu práci navíc nechce jen kvůli penězům. V současném zaměstnání už dlouho není spokojený a v Německu by dělal něco, co ho podle něj zase profesně posune.
Nedávno tam jel na třídenní zaškolení. Chtěli jsme si oba vyzkoušet, jak by nový režim vypadal.
Nic katastrofálního se nestalo. Děti fungovaly, domácnost také a každý večer jsme si s Petrem zavolali.
Právě to mě možná vyděsilo nejvíc.
Ve středu večer jsem seděla sama v kuchyni, děti byly každý zavřený ve svém pokoji a došlo mi, že takhle by mohly vypadat čtyři večery z každého týdne. Petr by mezitím měl svůj pokoj v Německu, své kolegy, svoji práci a postupně možná i úplně jiný každodenní život.
Když se vrátil, byl naopak ještě rozhodnutější než předtím. Práce se mu líbila, s kolegy si rozuměl a cesta podle něj nebyla žádná tragédie.
Tvrdí, že si brzy zvykneme.
A já se bojím přesně toho samého.
Co když si opravdu zvykneme, že každý žijeme přes týden sám a manželé jsme hlavně o víkendu?
Zároveň se cítím sobecky. Petr neutíká za jinou ženou ani za zábavou. Chce pracovat a vydělat víc peněz pro nás všechny. Kdyby tu nabídku kvůli mně odmítl a za pár let toho litoval, asi bych si to vyčítala.
Jenže ani já nechci jednou zjistit, že jsme sice splatili hypotéku o několik let dřív, ale mezitím jsme přišli o něco, co už se penězi koupit nedá.
Mám právo chtít po manželovi, aby kvůli našemu společnému životu odmítl nejlepší pracovní nabídku, jakou kdy dostal? Nebo bych mu měla dát šanci a věřit, že naše manželství čtyři dny odloučení týdně zvládne?
