Článek
Lžička naráží do okraje hrnku s tupým, pravidelným cinkáním. Nemám tu kávu ráda, je to ta nejlevnější směs ze supermarketu, kyselá a trpká. Ale teď mi ten rituál pomáhá udržet ruce v klidu.
Máma sedí naproti mně v naší úzké panelákové kuchyni na Hájích. Ramena má svěšená, vypadá menší a křehčí než kdy dřív. Kolem nás se vznáší pach starého fritovacího oleje a její silné květinové kolínské, která se v tom malém prostoru nedá dýchat.
„Doktor říkal, že šance najít nepříbuzného dárce je hrozně malá. V registru prý nikdo s tou její specifickou kombinací není,“ zalyká se máma. Potahuje nosem a dívá se na mě uslzenýma, zarudlýma očima. „Kdyby to aspoň vyšlo u tebe, Kamilo. Proč to muselo vyjít tak špatně?“
Dívám se přímo na ni. Neuhnu pohledem. Moje lícní svaly se zpevní, nasazuju masku, kterou jsem si před zrcadlem trénovala celé včerejší odpoledne.
„Já vím, mami. Je mi to strašně líto. Víš, že bych pro ni udělala cokoliv,“ řeknu. Můj hlas zní tiše, zlomeně. Dokonalá iluze utrápené sestry.
Kdybych natáhla ruku a sáhla do pravé kapsy svých džínsů, nahmatala bych útržek tvrdého bílého papíru. Není tam napsáno, že jsem nevhodný dárce. Je tam tiskacím písmem vytištěno: HLA typizace: Shoda 10/10. Vhodný dárce krvetvorných buněk.
Ale já tam nesáhnu. Místo toho vstanu, obejmu mámu kolem těch jejích roztřesených ramen a cítím, jak mi v hrudníku pulzuje čistá, studená jistota.
Stín, který nikdy nezmizel
Moje sestra Lenka byla vždycky ta lepší. Nebyl to jen pocit. Byl to fakt, který mi rodiče i okolí otloukali o hlavu posledních pětatřicet let.
Lenka měla samé jedničky, já trojky z matematiky. Lenka vystudovala práva, já nedokončila ani vyšší odbornou. Lenka si vzala primáře z Vinohrad, mají vilu v Jesenici a dvě děti, co hrají na violoncello. Já žiju sama v pronajatém 2+1 a dělám asistentku ve firmě, kde si nikdo nepamatuje moje křestní jméno.
Celý život jsem byla jen ten nepovedený koncept. Zkušební verze, kterou rodina trpěla někde v koutě, zatímco Lenka stála ve světle reflektorů.
Když jí před půl rokem diagnostikovali akutní leukémii, náš svět se zastavil. Tedy, svět mojí rodiny. Máma s tátou se zhroutili, její manžel přestal operovat. A já? Já poprvé v životě pocítila něco, co se blížilo zvrácené úlevě. Najednou nebyla ta dokonalá. Byla to plešatá, šedivá žena na kapačkách, která zvracela po chemoterapiích a byla naprosto závislá na ostatních.
Poprvé jsme si byly rovny.
Na krevní testy jsem samozřejmě šla. Byla to moje povinnost. Seděla jsem na koženkovém křesle v IKEMu, sestra mi jehlou prorážela žílu na předloktí. Pach dezinfekce mi tehdy lezl až do mozku. Krev mi odtékala do plastových zkumavek a já si v duchu říkala, že to stejně nevyjde. Šance mezi sourozenci je dvacet pět procent. Věřila jsem statistice.
O týden později jsem vybrala schránku.
Obálka s modrým pruhem. Sedla jsem si s ní na studené linoleum v předsíni. Neobtěžovala jsem se ani sundat si boty. Roztrhla jsem papír a přejela očima po řádcích.
Shoda 10/10.
V ten moment mi nezrychlil tep. Nezačala jsem plakat štěstím. Jen se mi žaludek propadl někam do hloubky. Dřeň neberou z krve. Berou ji z kosti. Je to operace. Bolest. Týdny rekonvalescence. A já bych to všechno musela podstoupit jen proto, abych se znovu a navždy stala pouze tím „náhradním dílem“, který Lence umožní vrátit se k jejímu dokonalému životu. Aby mě pak na rodinných oslavách plácala po rameni a říkala: Kamila je sice k ničemu, ale aspoň mi zachránila život.
Ne. Moje tělo patří mně.
Popel nad smaltovanou vanou
Ten dopis jsem tehdy nedočetla do konce.
Vstala jsem z podlahy. Nohy jsem měla těžké, jako by mi do žil místo krve napumpovali beton. Šla jsem do koupelny. Otevřela jsem okno, do kterého foukal studený, vlezlý vítr z ulice.
Vzala jsem do ruky zapalovač, který mi ležel na pračce. Cvaknutí křesadla znělo v tom prázdném bytě jako výstřel.
Přiložila jsem plamen k okraji toho úředního papíru. Oheň se chytil rychle. Okraje zčernaly a začaly se kroutit. Sledovala jsem, jak jméno mé sestry mizí v plamenech. Žár mi olizoval konečky prstů, ale nepustila jsem to, dokud mi plamen nezačal pálit kůži. Pak jsem ten hořící zbytek upustila do staré, zašlé smaltované vany.
Pustila jsem sprchu a spláchla ten černý prach do odpadu. S každou tou špinavou kapkou, která mizela v kanálku, ze mě padala tíha celého mého dětství. Nikomu jsem nic nedlužila. Nezabíjela jsem ji. Zabil ji její vlastní zmutovaný organismus. Já jsem jen odmítla být ten, kdo se nechá rozřezat.
Druhý den jsem zavolala mámě a brečela jsem do telefonu, že to nevyšlo.
Pach jódu a kříž z prázdných slov
„Musíš se za ní stavit, Kami,“ vytrhne mě máma ze vzpomínek. Bere do ruky prázdný hrnek od kávy a jde ho položit do dřezu. „Ptá se po tobě. Je teď na izolaci. Hrozně zhubla.“
„Půjdu tam zítra po práci,“ přikývnu.
V úterý odpoledne sedím v tramvaji číslo 17. Držím se studeného kovového madla. Ruce mám v kapsách zimního kabátu. Venku se stmívá, město je ponořené do takové té hnusné, pražské břečky.
Procházím chodbami hematologie. Pach, který se mi tady vždycky vkrade do nosu, se nedá popsat jinak než jako pach tichého umírání. Směs jódu, dezinfekce, nemocničního jídla a čistého lihu.
Sedím u její postele. Musím mít na sobě jednorázový žlutý plášť a respirátor. Lenka leží pod bílou přikrývkou. Nemá vlasy, nemá řasy. Její kůže je téměř průsvitná, rty má popraskané do suchých šupinek. Z krku jí trčí centrální žilní katétr.
„Ahoj,“ zašeptá. Zní to, jako by jí v krku chrčel písek.
„Ahoj Leni,“ odpovím. Dívám se na ni a čekám, kdy přijde ten moment zlomu. Kdy mě zasáhne svědomí. Kdy se pod tou tíhou zhroutím a řeknu jí pravdu.
Ale nic nepřichází. V mojí hrudi je jen absolutní, neprostupný chlad. Dívám se na ni jako na cizího člověka. Jako na biologický stroj, kterému dochází čas.
Lenka zvedne tu svou tenkou, kostnatou ruku. Ukáže na mě.
„Mrzí mě, že to nevyšlo, Kami,“ zašeptá těžce a zavře oči. „Já vím… vím, že bys mi ji dala. Že bys mě v tom nenechala. Vždycky jsi byla ta… ta hodnější.“
Ztuhnu. Svaly na zadní straně stehen se mi napnou. Polykám a v krku cítím obrovský tlak. Ta ironie jejích slov mě fyzicky bolí. Poprvé v životě, když umírá, mi řekne, že jsem byla lepší. Že jsem byla ta hodnější. Říká to ženě, která ji právě vlastní volbou připravila o možná poslední šanci na život.
„Musíš odpočívat, Leni,“ vyjde ze mě nakonec. Můj hlas je tak plochý, až je to děsivé. Zvednu se z té plastové židle. Nepohladím ji. Nechytím ji za ruku. Prostě jen stojím, opřená o to zvrácené tajemství, které mě zevnitř vyžírá jako kyselina.
Otočím se a vyjdu z pokoje. Na chodbě strhnu ten žlutý plášť a hodím ho do koše na infekční odpad.
Když vyjdu před nemocnici na mráz, nadechnu se ostrého zimního vzduchu. Ruce si zastrčím hluboko do kapes kabátu. Moje prsty se dotknou podšívky, přesně v místech, kde dřív býval ten zmuchlaný útržek z původního dopisu, který jsem spálila.
Pravda je taková, že nejsem vrah. Nezmáčkla jsem spoušť a nepodala jí jed. Jen jsem stála opodál a dívala se, jak se loď potápí, přestože jsem měla v ruce záchranný kruh. A nejhorší na tom všem není ten fakt, že moje sestra do pár měsíců zemře.
Nejhorší je to tiché, hřejivé vědomí, že až na jejím pohřbu budu stát v první řadě a všichni mě budou litovat, jak jsem přišla o jedinou sestru, já konečně, poprvé v životě, budu v téhle rodině ta hlavní.
