Článek
Koncem sedmdesátých let zmizel zámek Jezeří z map severních Čech. Úřady ho tehdy nechaly vymazat, protože předpokládaly, že rozrůstající se hnědouhelný důl brzy pohltí i tuto památku. Ještě několik let a z barokního zámku měly zůstat jen základy zahrnuté skrývkou.
Jezeří stálo opuštěné a rozpadalo se, v okolí už doly nevratně srovnaly se zemí řadu vesnic a lesů. Přesto však zámek fyzicky dál stál – na úzkém výběžku svahu Krušných hor vysoko nad šedou jámou lomu Československé armády.
Ze zámeckého nádvoří je slyšet jen vítr a zpěv ptáků v zeleni hor, zatímco o pár kroků dál na terase k němu dlouhá léta doléhal kovový hlomoz těžebních strojů z hloubky lomu. Jezeří je v českých zemích jedinečný případ historické památky těsně sousedící s povrchovým dolem. Jeho existence na okraji obřího lomu se stala i symbolem boje proti úplné devastaci krajiny těžbou.
Beethoven, Goethe a další
Zámek Jezeří přitom po staletí patřil k významným panským sídlům. Původně středověký hrad ze 14. století byl postupně přestavěn renesančně a nakonec barokně – tuto podobu vtiskli Jezeří členové šlechtického rodu Lobkowiczů, kteří panství získali roku 1623. Barokní komplex na úpatí Krušných hor patřil k největším zámeckým stavbám v Čechách.
V 18. a 19. století proslul jako centrum hudebního a společenského života severozápadních Čech. Od roku 1802 tu fungovalo zámecké divadlo a Lobkowiczové vybudovali na Jezeří věhlasný orchestr. Působili zde například skladatelé Casimir Antonio Cartellieri a Antonín Vranický, své rané životní zkušenosti tu získal i Christoph Willibald Gluck, pozdější reformátor opery, jehož otec zde působil jako nadlesní.
1882
Zámecká kapela hrála pro aristokratické hosty z celé Evropy – k návštěvníkům Jezeří patřil mimo jiné hudební skladatel Ludwig van Beethoven nebo básník Johann Wolfgang von Goethe. K areálu zámku náležel také rozsáhlý anglický park a v údolí pod ním se rozlévalo Komořanské jezero.
Název „Jezeří“ ostatně odkazuje právě na někdejší jezero pod horou. Vodní plocha byla v 19. století vysušena a proměněna v pole; později celé údolí zcela zmizelo kvůli těžbě uhlí.
Internační tábor SS a poválečný úpadek
Druhá světová válka znamenala pro Jezeří zásadní zvrat. Tehdejší majitel, diplomat Maxmilián Ervín Lobkowicz, opustil po Mnichovu zemi a odešel v roce 1938 do exilu. Zámek zabrali nacisté a už v prvních dnech okupace pohraničí se do jeho komnat nastěhoval štáb jednotky SS. V březnu 1943 pak nacisté na Jezeří zřídili internační tábor pro prominentní válečné zajatce, takzvaný Sonderlager für prominente Persönlichkeiten.
Celý areál natřeli zelenou maskovací barvou a uzavřeli veřejnosti. Mezi vězněnými na zámku byl například Pierre de Gaulle, bratr vůdce francouzského exilového hnutí a pozdějšího prezidenta, nebo Michel Clémenceau, syn bývalého francouzského premiéra Georgese Clemenceaua. Ve válečných letech zámecké prostory sloužily namísto kultury věznění cizích důstojníků.
Po válce se zámek na čas vrátil do vlastnictví Lobkowiczů, po únoru 1948 jim ale Jezeří znovu odebrala státní moc. Maxmilián Lobkowicz zůstal v britském exilu a zámek přešel do vlastnictví československého státu. Původní mobiliář Jezeří byl odvezen – část byla přesunuta už před záborem Sudet, zbytek byl později svezen do depozitářů nebo přemístěn na jiné zámky, například do Nelahozevsi.
V opuštěném Jezeří tak nezůstalo téměř nic z původního zařízení ani sbírek. Kastelánka Hana Krejčová po letech doslova konstatovala, že z někdejšího bohatého vybavení zámku „nezůstalo zhola nic“. Krátce po válce se sice uvažovalo o přebudování Jezeří na rekreační zařízení a vystřídalo se tu několik správců, žádný záměr ale nedospěl k realizaci. Rozlehlý areál bez využití rychle chátral; zatékalo do střech, dřevěné stropy trouchnivěly a omítky opadávaly ze zdí.
Mezitím se v okolí zámku začal dramaticky měnit krajinný rámec. Podkrušnohorské hnědouhelné doly postupovaly systematicky směrem od Mostecka k severu. V 50. a 60. letech padla za oběť těžbě řada okolních obcí a dokonce i historické město Most, které bylo zbořeno kvůli uhlí. Jezeří, stojící dál od měst v horském svahu, zůstalo jako osamělý ostroh trčet nad rozšiřujícím se lomem.
V 70. letech se vážně zvažovalo i zbourání samotného zámku z bezpečnostních důvodů – důl se měl rozšířit přímo na jeho místě. Ministerstvo kultury však nakonec tento plán nepovolilo a ke stržení památky nedošlo. Přesto byl objekt úředně odepsán a pro jistotu zmizel z map, jako by už neexistoval.
Návrat Lobkowiczů
Velký obrat nastal až po společenských změnách v roce 1989. Tehdy se otevřela cesta k možnému obnovení zámku. Zdevastované Jezeří stát v restituci vrátil potomkům původních majitelů. Rodina Lobkowiczů se tak po více než čtyřiceti letech znovu ujala jednoho ze svých nejznámějších sídel – brzy však vyšlo najevo, že bude nad její síly dát ho do pořádku.
Opravená budova panského domu
Rozsah poškození a velikost objektu, který má více než 200 místností, znamenaly nutnost obrovských investic, které soukromý vlastník nemohl reálně zajistit. Lobkowiczové proto přistoupili k neobvyklému řešení: po několika letech jednání darovali Jezeří v roce 1996 zpět státu. Podmínkou bylo, že stát prostřednictvím svých institucí zahájí systematickou záchranu a obnovu památky.
Aby na havarijní stav Jezeří upozornili, přijely na zámek po restituci i významné osobnosti evropského veřejného života. Jezeří navštívili mimo jiné britský princ Charles a nizozemská královna Beatrix. V doprovodu členů rodiny Lobkowiczů si prohlédli opuštěné, zčásti zřícené komnaty a vyhlédli z teras do okolní měsíční krajiny.
Oba tehdy veřejně vyjádřili podporu záchraně zámku a přislíbili pomoc při hledání financí ze zahraničních zdrojů. I díky této mezinárodní pozornosti se podařilo rozběhnout první projekty rekonstrukce. Národní památkový ústav převzal správu Jezeří a zajistil základní zabezpečení objektu. Nejprve bylo třeba staticky zajistit narušené zdi a střechy, vyklidit sutiny a zpevnit narušené stropy. Postupně pak začaly rozsáhlejší opravy střech a krovů, aby do budovy dále nezatékalo a mohla být uchráněna před zřícením.
Neopravená památka otevřená návštěvníkům
V roce 1996 došlo také k zásadní novince: Jezeří bylo poprvé oficiálně zpřístupněno veřejnosti, a to v nezrestaurovaném stavu. Stát se rozhodl zámek otevřít ještě před dokončením oprav – návštěvník tak mohl na vlastní oči vidět autentický stav chátrající památky i průběh probíhajících prací.
Šlo o průkopnický koncept prezentace takzvané neopravené památky, kdy průvodci vodili zájemce i potemnělými prázdnými místnostmi s opadanou omítkou. Na Jezeří tehdy samozřejmě chyběl jakýkoli původní nábytek či umělecké předměty, takže expozice vznikala postupně převážně zápůjčkami.
Do zámecké kaple se vrátily alespoň některé barokní oltářní prvky a fresky, které se podařilo restaurovat. Instalovala se také menší výstava historického nábytku a loveckých trofejí – ta měla návštěvníkům přiblížit kulturu života šlechty, která na Jezeří kdysi probíhala. K tradovaným relikviím spojeným s Jezeřím patřil také údajný trn z Kristovy trnové koruny.
Samotná budova zámku si navzdory dlouhému chátrání uchovala mnoho autentických prvků. Díky tomu, že v 70. a 80. letech nedošlo k necitlivé přestavbě ani modernizaci, zůstaly v Jezeří zachovány původní dřevěné podlahy, dveře, schodiště i kované mříže.
Mnohé z nich nesou stopy poškození, ale jsou pravé – nenahrazené novodobými kopiemi jako v řadě jiných historických objektů. I to z Jezeří činí výjimečné místo: je to památka, která utrpěla značnou devastaci, a přece si dodnes nese hmatatelnou stopu své více než 300leté kontinuity.
Z Jezeří je národní památka
Dnes se Jezeří opravuje už téměř tři desítky let a práce pokračují po etapách podle možností rozpočtu. Zámek zůstává přístupný veřejnosti a během sezóny si jej prohlédnou tisíce návštěvníků. Navzdory odlehlé poloze i torzálnímu stavu přitahuje místo lidi svým zvláštním příběhem – a také jedinečným výhledem.
Pohled z terasy střídá dva zcela odlišné světy: na jedné straně hluboké lesy Krušných hor, na druhé straně monumentalitu průmyslové krajiny s povrchovým lomem, který sahá až k úpatí zámeckého vrchu. V posledních letech se do Jezeří v jisté formě vrací i kulturní život. Konají se zde koncerty klasické hudby a menší festivaly, které navazují na hudební tradice Lobkowiczů – třeba znovuuvedením děl pozapomenutých skladatelů, kteří na zámku působili, nebo komorními recitály s díly Beethovenovy éry.
Od roku 1991 platí v regionu tzv. územní ekologické limity, které zabraňují dalšímu rozšiřování těžby uhlí směrem k obydleným oblastem. Zámek Jezeří i blízké obce Horní Jiřetín a Černice tak byly uchráněny před dalším postupem dolu. U hnědouhelné jámy budou stát i v budoucnu – jako poslední připomínka krajiny, která tu existovala před příchodem velkolomu.
Vstupní portál se sochami atlantů (stav v roce 2010)
V roce 2023 bylo Jezeří dokonce prohlášeno za národní kulturní památku. Z někdejší chátrající ruiny na konci světa je tak oficiálně chráněný objekt nejvyšší kategorie památkové ochrany. Zámek Jezeří zůstává jedinečným svědkem střetu těžkého průmyslu a kulturního dědictví v českých zemích. Navzdory extrémním podmínkám a dlouhému období zániku nebyl zničen – a pomalu se proměňuje zpět v historický skvost, který kdysi zářil nad Komořanským jezerem.
Zdroje:
