Článek
Vůně pečené kachny se v našem obýváku už dávno smísila s pachem drahého vosku na dubové parkety. Je neděle odpoledne. David sedí v čele masivního stolu v našem domě v Klánovicích. Má na sobě nažehlenou světle modrou košili. Každý jeho pohyb je úsporný, přesný a kontrolovaný.
Naproti němu sedí Marek. Davidův mladší bratr. Na sobě má vybledlé tričko, na předloktí mu prosvítá staré, rozmazané tetování a z kůže mu lehce sálá pach motorového oleje a levných cigaret. Dva muži ze stejného těsta, které by nemohli být odlišnější.
„Emi, necmindej tu zmrzlinu po stole,“ napomene David naši šestiletou dceru. Hlas má klidný, ale je v něm ta jeho typická, tichá přísnost. Architekt, který nesnáší chaos.
Ema k němu zvedne oči. Rty má umazané od čokolády. A pak to udělá. Nakrčí nos, stáhne levý koutek úst dolů a vydá takový ten hluboký, chraplavý zvuk. Není to dětské zachichotání. Je to smích starého cynika.
Ztuhnu. Svaly na zadní straně krku se mi stáhnou do tvrdého uzlu. Zadržím dech a moje prsty se automaticky zaryjí do okraje lněného ubrusu.
Marek se na ni podívá a udělá naprosto, ale naprosto stejnou grimasu. Nakrčený nos, stažený koutek. Zasměje se. Je to úplně stejný zvuk, jen o oktávu nižší. Zvuk, který rezonuje prostorem a naráží do stěn mé pečlivě vybudované reality.
David se usměje. „Vidíš to? Celý strejda. Někdy mám pocit, že ti z těch genů sebrala víc než ze mě, Marku.“
Moje plíce odmítají pracovat. Kyselina v žaludku stoupne až někam ke kořeni jazyka. Musím naprázdno polknout. Dře to. Polykám tekutý písek.
„No jo, brácho. Máme silnou krev,“ odvětí Marek a mrkne na Emu.
Podívám se na dno své sklenice s vodou. Neřeknu ani slovo. Můj obličej je dokonalá, neprostupná maska. Létavé, drobné kapičky potu na mých spáncích jsou jediným důkazem toho, že uvnitř právě probíhá řízená detonace. Věděla jsem to celou dobu. Od prvního ultrazvuku, od první kapky krve na testu, od toho prvního dne, kdy mi ji sestra v porodnici položila na prsa.
Pach mokré vlny a starého dřeva
Bylo to před sedmi lety v listopadu. David letěl na konferenci do Mnichova. Měli jsme za sebou tříletý maraton na reprodukční klinice v Motole. Injekce hormonů, modřiny na břiše, nabraná kila, tiché pláče na záchodě. David přistupoval k plodnosti jako k dalšímu projektu. Tabulky, grafy ovulace, přesně načasovaný styk. Náš manželský život se smrskl na klinickou rutinu.
Odjela jsem tehdy sama na naši chalupu do Jizerských hor, abych nemusela myslet na další negativní test.
Kotel vynechával. Byla zima. A Marek jel zrovna kolem s dodávkou, protože měl kousek odtud zakázku. Přijel s plnou taškou naštípaného dřeva.
Pamatuju si tu noc naprosto ostře. Vzduch v chalupě voněl po mokré vlně, dýmu z krbu a borovici. Marek měl na sobě hrubý svetr. Seděli jsme na starém koberci. Nalil mi slivovici do hořčičáku. Nebyla to žádná filmová romance. Byla to jen koncentrovaná, zoufalá potřeba cítit něco jiného než lítost a klinický chlad.
Jeho kůže voněla po tabáku. Jeho ruce byly hrubé, s černými šmouhami za nehty. Chytil mě za vlasy. Nečekal na povel, nekontroloval hodinky, neřešil bazální teplotu. Byla to syrová, špinavá chyba, která trvala dvacet minut a po které jsme na sebe až do rána nepromluvili.
Odjel za svítání. A já jsem pak v koupelně drhla své tělo horkou vodou tak dlouho, až jsem měla kůži červenou a spálenou.
Když mi o šest týdnů později vyšly na plastovém testu dvě čárky, stála jsem opřená o studené umyvadlo v našem pražském bytě. David byl vedle v ložnici.
Moje první myšlenka nebyla o štěstí. Nebyla ani o vině. Byla o matematice. Davidova spermie, spočítaná a laboratorně otestovaná, selhávala tři roky. Markova, plná nikotinu a levného alkoholu, se ujala na první dobrou.
Kalkulace s lidským životem
Stojím v kuchyni a skládám špinavé talíře do myčky. Z obýváku slyším, jak David s Markem probírají fotbal. Ema si na koberci staví lego.
Přejíždím prstem po hladkém okraji porcelánového talíře.
Proč jsem to tehdy neřekla? Proč jsem nevyšla z té koupelny a neřekla svému muži, že to dítě pravděpodobně není jeho?
Z čistého, hnusného sobectví. Z pudu sebezáchovy, který přehlušil jakýkoliv morální kompas. Kdybych to přiznala, David by mě okamžitě opustil. Vyhodil by mě. Celá jeho i moje rodina by mě roztrhala na kusy. Zůstala bych sama, rozvedená, jako ta děvka, co se vyspala se švagrem. Přišla bych o dům, o kreditku, o společenské postavení. A Marek? Ten by se o nás nepostaral. Nedokázal zaplatit ani alimenty na vlastního syna z prvního manželství.
Takže jsem si oblékla župan, vyšla z koupelny, ukázala Davidovi test a dívala se, jak ten suchý, pragmatický muž padá na kolena a rozbrečí se úlevou.
Vzala jsem si tu lež jako druhou kůži. Nosím ji každý den. Je těsná, škrtí mě u krku, ale hřeje.
Zavřu dvířka od myčky. Cvaknutí zámku.
Marek vejde do kuchyně. Nese prázdnou sklenici od vína. Opře se bokem o kuchyňský ostrůvek z černého kamene.
„Máte to tu fakt pěkný, Kláro,“ řekne a podívá se z okna na naši upravenou zahradu. „David se fakt vypracoval. Dobrej barák, chytrá ženská, nádherný dítě.“
Podívám se mu přímo do očí. Ty modré, vodnaté oči, které vidím každé ráno, když Emu češu před zrcadlem. Hledám v nich jakýkoliv náznak. Náznak podezření. Náznak toho, že si pamatuje datum, že si spočítal měsíce, že vidí tu fyzickou podobu, která je s každým rokem křiklavější.
Ale nic tam není. Jen lehká závist staršímu bratrovi. Marek je příliš chaotický na to, aby spojoval body.
„Díky,“ odpovím. Můj hlas je ledový. Jdu k němu, vezmu mu skleničku z ruky. Naše prsty se o sebe letmo otřou. Jeho kůže je suchá, teplá. Ucuknu, jako bych se dotkla obnaženého drátu.
Rezavé znaménko na zátylku
Večer, když Marek odjede, koupeme Emu. Naše koupelna je obrovská, obložená španělskou dlažbou. Vzduch je plný páry a voní po dětském meruňkovém šamponu.
David klečí u vany a drží sprchu. Ema se směje a cáká kolem sebe vodu.
„Otoč se, beruško, ať ti můžu spláchnout záda,“ řekne David.
Ema se otočí. Mokré, tmavé vlasy se jí přilepí na krk. Odhrnu jí je stranou.
Přesně pod linií vlasů, na levé straně zátylku, má malou, nepravidelnou skvrnu. Mateřské znaménko v barvě rezavého železa.
David po něm přejede palcem. „Zvláštní. Tohle znaménko. Nikdo z nás ho v rodině nemá. Tvoji rodiče taky ne.“
Voda ze sprchy naráží na hladinu ve vaně s monotónním šuměním. Místnost najednou ztratí vzduch. Tlak mi zalehne v uších.
Já vím, kdo to znaménko má. Viděla jsem ho přesně na stejném místě na Markově krku, když se tehdy v chalupě ohýbal pro poleno do krbu. Je to genetický podpis. Křičící, neoddiskutovatelný důkaz, který tam svítí jako maják.
Moje ruce automaticky sjedou k ručníku, který leží na pračce. Zmáčknu froté látku tak silně, až mi zbělají klouby.
„To je běžné, Davide. Jsou to jen shluky pigmentu. Moje babička měla něco podobného na rameni,“ řeknu. Slova plynou z mých úst hladce, přesvědčivě. Je to už zautomatizovaný obranný mechanismus.
David pokrčí rameny. „Asi jo.“ Vypne sprchu. Zabere se do sušení Emy, pečlivě ji balí do velké osušky.
Dívám se na něj, jak jí dává pusu na čelo. Jak ji miluje tou čistou, bezpodmínečnou láskou otce. Dívám se na dceru, která ho považuje za střed svého vesmíru.
Stojím tam, dýchám tu vlhkou, přeslazenou páru a vím, že jsem zrůda. Všichni psychologové by mi řekli, že žít ve lži člověka zničí. Že ho ta vina sežere zevnitř.
Jenže to je další velký omyl. Vina vás nesežere. Zvyknete si na ni. Stane se z ní takový tichý, šedivý společník, který sedí v koutě obýváku a nikdy neodejde. Nepláču po nocích. Nebojím se Božího trestu.
Bojím se jen jediné věci. Toho dne, kdy některý z nich bude potřebovat transfuzi. Kdy dojde na genetické testy kvůli dědičné nemoci. Kdy na to nějaký doktor přijde a ta zpráva ležérně vypadne z nějaké bílé obálky přímo na náš lněný ubrus.
Až do toho dne budu každé ráno vstávat, mazat Emě rohlík máslem, líbat svého manžela na tvář a polykat tu obrovskou, slizkou lež, protože pocit bezpečí a tepla v téhle vile mi stojí i za to, že už se na sebe do konce života nebudu moci podívat do zrcadla s čistým svědomím.
