Článek
Kovová lžička naráží do stěny porcelánového šálku s dokonale pravidelným rytmem. Cink. Cink. Cink.
Tomáš stojí u kuchyňského ostrůvku z bílého mramoru a míchá si kávu. Pára stoupající z hladiny voní po pražených lískových oříšcích, ale mně se z ní zvedá žaludek. Stojím o dva metry dál, opřená o studené madlo nerezové lednice, a zírám na jeho ruce. Jsou to čisté, pěstěné ruce muže, který nikdy nepracoval fyzicky. Ruce, které umí dokonale hladit, a ještě dokonaleji ničit životy.
„Pavel včera volal,“ řekne Tomáš, aniž by zvedl oči od displeje svého telefonu.
Jeho hlas je vyrovnaný. Žádné zaváhání, žádná trhlina. Jen suché konstatování faktu.
Svaly na zadní straně krku se mi stáhnou do tvrdého uzlu. Zadržím dech. Čekám, co přijde dál.
„Měli u nich doma domovní prohlídku. Zabavili mu počítače a telefon,“ pokračuje. Tón jeho hlasu připomíná člověka, který právě čte předpověď počasí pro cizí kontinent. Odloží telefon lícem dolů na linku a podívá se na mě. „Je z toho dost špatný. Asi ho vezmou do vazby.“
Moje plíce se odmítají pohnout. V krku cítím těžkou, pálivou kyselost. Polknu. Dře to.
„A co budeš dělat?“ zeptám se. Moje vlastní slova mi znějí cize. Jsou dutá a zbabělá.
Tomáš si ukazováčkem přejede po levém spánku. Dělá to vždycky, když rovná do latě nepříjemné proměnné ve své hlavě. „Nic, Simono. Co bych měl dělat? Je to jeho oddělení. Jeho podpisy na těch fakturách. Já s tím nemám nic společného.“
Dívám se mu přímo do očí a vím, že on ví. Naše společné tajemství visí v tom přetopeném prostoru mezi námi jako tlející mršina, kterou se oba snažíme překročit, abychom si neušpinili drahé italské mokasíny.
Modré světlo a propast v excelu
Bylo to před čtyřmi měsíci. Tomáš byl na služební cestě ve Frankfurtu a já nesla jeho šedé vlněné sako do čistírny.
Materiál toho saka byl hrubý, škrábal mě na předloktí. Automaticky jsem sáhla do vnitřní kapsy, abych zkontrolovala, jestli tam nezapomněl účtenky. Moje prsty nenahmataly papír, ale chladný kus kovu. Malý, nenápadný USB disk.
Nevím, proč jsem ho tehdy strčila do svého notebooku. Byla to směs znuděnosti ženy na mateřské a instinktivního podezření, že za těmi jeho věčnými přesčasy je jiná žena.
Nebyla tam žena. Byly tam excelové tabulky.
Zářivě modré světlo monitoru mi tehdy ozařovalo tvář ve ztichlém obýváku našeho domu v Průhonicích. Složky pojmenované nesmyslnými kódy. Stovky řádků. Fiktivní dodavatelé, smyšlené konzultační služby, statisícové částky odtékající z firemního rozpočtu na účty s podivnými předčíslími.
A na konci každého schvalovacího protokolu stál elektronický podpis Pavla Kratochvíla. Tomášova zástupce. Hodného, lehce naivního kluka, který Tomášovi absolutně důvěřoval a nechal mu přístup ke svému digitálnímu certifikátu, protože „Tomáš přece rozumí číslům líp“.
Když jsem tehdy ten disk vytáhla z USB portu, klepaly se mi ruce tak silně, že mi upadl na dubovou podlahu. Ten zvuk mi v hlavě zvoní dodnes.
Zavřela jsem notebook. Nenahlásila jsem to. Nezavolala jsem policii. Místo toho jsem si nalila plnou sklenici těžkého červeného vína, sedla si na naši zakázkovou pohovku za dvě stě tisíc a začala počítat.
Počítala jsem hypotéku. Leasingy na obě naše auta. Školné pro dceru na mezinárodní škole. Náklady na tenhle život, který jsem si vysnila, když jsem vyrůstala v plesnivém 2+1 na okraji Kladna.
A vyšlo mi z toho jediné. Pavel je ztráta, kterou dokážu akceptovat.
Cena za slepotu
Tři dny po tom, co jsem flashku nenápadně vrátila do kapsy saka, zaparkovalo před naším domem fungl nové Volvo XC90. V černé kůži.
Tomáš mi hodil klíčky na kuchyňskou linku. Kov cinkl o mramor. „Zasloužíš si ho, zlato. Za to, jak to tu všechno zvládáš.“
Díval se na mě s mírně přivřenýma očima. Byla to transakce. Nekoupil mi auto. Koupil si moji slepotu. A já jsem ty klíčky vzala, sevřela je v dlani, až se mi do kůže obtiskly jejich ostré hrany, a usmála se. Prodala jsem duši za vyhřívané sedačky a panoramatickou střechu.
Cítím, jak se mi rosí zátylek. Vrátím se zpět do přítomnosti. Tomáš dopíjí kávu. Zvuk polykání v tom tichu zní téměř nepatřičně.
„Pavel tu byl s rodinou v létě na grilování,“ vypadne ze mě. Neplánovala jsem to říct. Slova se ze mě vyřinula sama, hnuta nějakým posledním zbytkem zakrnělého svědomí.
„Byl,“ přikývne Tomáš lhostejně. Bere si ze stolu klíčky od svého Porsche.
Vzpomínka na to odpoledne mě pálí. Pavel seděl přesně na téhle barové židli. Voněl po levném repelentu proti komárům. Smál se, ukazoval nám fotky své tříleté dcery a s dojetím v hlase Tomášovi děkoval, že mu dal ve firmě šanci. Že díky němu konečně dostali hypotéku na malý domek za městem.
Pavel byl vděčný svému katovi. A já jsem mu k tomu servírovala grilované krevety.
„Tomáši, on má malé dítě. Jeho žena je na rodičovské. Když půjde sedět… přijdou o všechno,“ řeknu to tiše. Nesnažím se o spravedlnost, spíš jen zkouším, jestli v něm nezbyla aspoň trhlina lidskosti.
Zastaví se ve dveřích do chodby. Otočí se. Jeho tvář je dokonale hladká. Žádný stres, žádná vina.
„Měl si dávat pozor, co podepisuje. Ve světě byznysu nepřežiješ, když seš hloupej, Simono.“
To slovo hloupej visí ve vzduchu. Není to výčitka Pavlovi. Je to varování mně. Pokud bych se pokusila něco udělat, stáhla bych s sebou nejen jeho, ale i sebe. Byla bych ta hloupá, která zničila vlastní rodinu kvůli cizímu člověku.
Sleduju jeho záda v perfektně střiženém obleku, jak míří do garáže. Zvuk jeho kroků se vzdaluje.
Zůstávám stát v kuchyni úplně sama. Odvrátím zrak od kávovaru a podívám se z okna. Vidím naši dokonalou zahradu. Trávník je střižený na milimetr přesně, bazén odráží ranní slunce. Všechno je to na svém místě.
Jdu do předsíně a oblékám si drahý kašmírový kabát. Kůže na rukou je suchá, začala jsem si ji v posledních měsících nevědomky dřít nehty, až do krve. Mám na zápěstích malé, zarudlé stroupky. Otevřu dveře do garáže. Pach studeného betonu a zimních pneumatik mě udeří do obličeje.
Nasednu do svého Volva. Kožená sedačka mě obejme. Zmáčknu startovací tlačítko a motor naskočí s hlubokým, uklidňujícím zavrněním. Chytím volant. Jeho povrch je hladký, studený a absolutně bezcitný.
Opřu si čelo o znak automobilky uprostřed. Zavřu oči. Snažím se vyvolat v sobě odpor k Tomášovi. Snažím se přesvědčit sama sebe, že on je ten netvor. Že já jsem jen oběť okolností. Že jsem nucena mlčet ze strachu.
Ale ta nejhnusnější pravda, ta, která mě v noci nenechá spát a nutí mě zírat do stropu, je úplně jiná.
Nejsem v zajetí netvora. Jsem jeho komplic. A i když zítra ráno v novinách uvidím Pavlovu fotku v poutech a budu vědět, že jeho rodina právě přišla o střechu nad hlavou, nenahlásím to. Neudělám to, protože strach z toho, že bych se musela vrátit zpátky do paneláku s umakartovým jádrem, je ve mně milionkrát silnější než cokoliv, čemu zbytek světa říká morálka.
Dám nohu z brzdy. Přidám plyn. Vrata garáže se plynule otevírají a já vyjíždím do dalšího dokonalého dne.
„Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.“
Související témata: Peníze, Ztráta svědomí, Toxické manželství, Luxus za každou cenu, Vina, Hranice morálky.
