Článek
Zářivka nad kuchyňskou linkou tiše bzučí. Je to ten typ zvuku, který vnímáte, jen když je dům absolutně mrtvý. Skleněná lahvička v mé dlani je nepříjemně chladná. Koupila jsem ji včera v lékárně u polikliniky v Jesenici.
Silné projímadlo s rychlým nástupem účinku. Bez barvy. Bez chuti.
Odkapávám přesně dvě kapky do vlažného čaje. Tekutina se okamžitě rozpustí. Zadržím dech, protože ten specifický, chemicky nasládlý pach lékárenské dezinfekce mi vždycky na vteřinu sevře žaludek. Svaly na zádech mám ztuhlé do dvou pevných provazců, které mě táhnou až ke krční páteři.
Vezmu hrneček s motivem Ledového království a vyrazím po dubových schodech nahoru. Naše novostavba voní novotou, čistotou a luxusem. Je to perfektní kulisa pro naši dokonalou rodinu.
„Mami? Mně je hrozně zima,“ ozve se z dětského pokoje.
Anička leží pod peřinou. Je jí sedm. Její kůže má barvu starého pergamenu a pod očima se jí rýsují fialové stíny. Vypadá jako malá, křehká panenka, ze které někdo pomalu vysává život. A ten někdo jsem já.
„Tady máš čajík, beruško. Vypij to do dna, ať je ti lépe,“ řeknu. Můj hlas je medový. Dokonale modulovaný, plný té správné mateřské obavy.
Sleduji, jak její malé, bledé prsty svírají ouško hrnku. Polyká s námahou. Každý její lok je jako zářez tupým nožem do mého vlastního svědomí. Kyselina v mém žaludku stoupá vzhůru a dře mě v krku. Ale nezastavím ji. Nesmím.
Pach cizího parfému a sbalené kufry
Začalo to před čtyřmi měsíci. David stál v naší designové předsíni, kolem krku uvázanou tu svou drahou hedvábnou šálu. Kolem něj se vznášel oblak cizího parfému. Něco těžkého, orientálního, co se k němu vůbec nehodilo. V ruce svíral madlo cestovního kufru.
„Nemůžu takhle dál žít, Kláro. Už v tom nic necítím. Budu spát v hotelu, než vyřešíme papíry.“ Jeho hlas tehdy zněl odevzdaně. Nechtěl křičet. Chtěl prostě jen zmizet za tou svou pětadvacetiletou asistentkou.
Stála jsem tam a cítila, jak se mi podlahové topení pálí do bosých chodidel. Nemohla jsem se nadechnout. Můj život, můj status manželky úspěšného architekta, můj domov – to všechno se mělo zhroutit.
A pak Anička začala zvracet.
Byla to jen obyčejná střevní chřipka ze školy. Ale byla silná. David kufr pustil. Madlo s rachotem dopadlo na dlažbu. Zůstal. Celou noc jí držel vlasy nad záchodovou mísou. Ráno zavolal do kanceláře, že nepřijde, protože dcera je v nemocnici.
Viděla jsem, jak se mu ulevilo. Nemusel dělat to těžké rozhodnutí. Nemusel být ten zlý, co opouští rodinu. Najednou byl ten obětavý táta.
Když se Anička po týdnu uzdravila, všimla jsem si, že se David zase začíná dívat do mobilu a zamykat se v koupelně. Tak jsem jí do večerního kakaa přidala prošlé mléko, co jsem nechala schválně stát na lince.
Sterilní bílá a nekonečné testy
Sedíme v čekárně na gastroenterologii v Motole. Vzduch tu má ten ostrý, chemický profil, který se vám zažere do oblečení. Na modrých plastových sedačkách se krčí další rodiče s dětmi.
David sedí vedle mě. Má na sobě nažehlenou košili, ale rukávy má ležérně vyhrnuté. Jednou rukou objímá Aničku, která mu napůl spí na rameni.
Slyším, jak si David odkašle. Ten jeho nervózní zlozvyk. Kdykoliv neví, co říct, vydá ten suchý, chrčivý zvuk.
„Už na to musí přijít, Kláro. Vždyť z ní padají kalhoty,“ zašeptá směrem ke mně.
Neodpovím. Jen se dívám na konečky svých bot. Moje dlaně se potí.
Když nás zavolají do ordinace, pan primář listuje tlustou složkou. Jeho brýle se zalesknou v zářivkovém světle. „Paní inženýrko, pane architekte… všechny testy jsou negativní. Krev, sono, endoskopie. Nechápeme to. Ty její akutní stavy dehydratace a křečí nedávají z medicínského hlediska smysl. Její tělo se chová, jako by neustále bojovalo s nějakým jedem.“
Davidova ruka na mém koleni se zpevní. Její stisk je najednou bolestivý. „Jakým jedem? Chcete říct, že jí něco dáváme v jídle?“
„To netvrdím,“ zvedne primář ruce v obranném gestu. „Může jít o vzácnou autoimunitní reakci. Budeme muset nasadit silnější kortikoidy a zvážit hospitalizaci.“
Hospitalizace. Znamená, že ji odříznou ode mě. Znamená, že se uzdraví. A to znamená, že si David vzpomene na ty sbalené kufry.
Cítím, jak mi buší srdce. Je to tak silný úder, až se mi chvěje hrudní koš. „Ne. Do nemocnice nepůjde,“ vyhrknu ostřeji, než jsem chtěla. „Doma se o ni postaráme nejlépe.“
David se na mě podívá. Jeho oči jsou úzké. Odkašle si. Tentokrát je to hlasitější. „Možná by ta nemocnice nebyla špatný nápad, Kláro.“
Ticho a prázdná lahvička
Večer, když Anička po další dávce kapek konečně usne vysílením, uklízím v kuchyni. Ruce mám ponořené v horké vodě plné jaru. Pálí mě kůže, ale ten fyzický trest potřebuju. Je to jediný způsob, jak utišit ten jekot ve vlastní hlavě.
Slyším kroky. David vejde do kuchyně. Nemluví. Zastaví se u kuchyňského ostrůvku.
Zavřu vodu. Ticho v místnosti je najednou hmatatelné. Jako obrovský, těžký balvan, který nám visí nad hlavami. Osuším si ruce do utěrky. Dřu tu látku o kůži tak silně, až je úplně červená.
Otočím se k němu.
David drží v ruce tu malou skleněnou lahvičku. Našel ji v koši s tříděným sklem, kam jsem ji odpoledne hodila. Moje pečlivost selhala. Zapomněla jsem strhnout etiketu. Guttalax. Prázdný.
Ztuhnu. Nohy mi přimrznou k dlažbě. Vzduch se z mých plic vytratí, jako by mě někdo udeřil pěstí do břicha.
Dívá se na tu lahvičku. Pak se podívá na mě. Žádný šok. Žádný křik. Jeho tvář je naprosto nečitelná. Je to tvář profesionálního hráče pokeru.
„Našel jsem to mezi láhvemi od vína,“ řekne tiše. Hlas se mu ani nezachvěje.
Můj mozek horečnatě hledá výmluvy. Měla jsem zácpu. Koupila jsem si to pro sebe. Dala jsem si toho moc.
Otevřu pusu, ale nevyjde z ní ani hláska. Jazyk mám přilepený na suché patro. Moje maska dokonalé, utrápené matky se právě roztříštila na milion kousků, které se nám teď válí pod nohama. Zničí mě. Zavolá policii. Vezme mi ji. Rozvede se.
Sleduji každý mikropohyb svalů v jeho tváři.
David si pomalu, pečlivě odkašle. Zvedne ruku a hodí tu prázdnou lahvičku zpátky do koše pod dřezem. Cinknutí skla zní v tom tichu jako výstřel.
„Měla bys to vyhazovat do směsného odpadu. Uklízečka by si toho mohla všimnout,“ řekne a jeho hlas je naprosto klidný. Dokonce do něj propašoval ten svůj typický, blahosklonný tón.
Zůstanu na něj zírat s otevřenou pusou. Hrudník se mi prudce zvedá.
Znovu si odkašle. „Zítra má přijet ta firma na údržbu bazénu. Buď doma, já mám schůzku. Aničce udělej ráno jen suchý rohlík, ať se jí zase nepřitíží.“
Otočí se na patě a odejde z kuchyně. Slyším, jak kráčí po dřevěných schodech nahoru do své pracovny.
V ten moment mi to dojde. Ta ledová, nechutná pravda se mi rozleje v žilách a zmrazí mi krev.
Věděl to celou dobu.
Nemuselo to být od prvního dne. Ale musel to zjistit už dávno. Viděl mě, jak manipuluju s jídlem. Viděl moje nervózní pohledy. A neudělal nic.
Byla to pro něj dokonalá úniková cesta. Našel způsob, jak zůstat v luxusním domě, jak si zachovat tvář vzorného otce před rodinou i před tou svou milenkou, a jak se vyhnout dělení majetku. Já jsem pro něj dělala tu špinavou práci. Já jsem byla ten psychopat, který mu zařídil perfektní výmluvu, proč nemůže opustit rodinu.
Svezu se po dvířkách kuchyňské linky na zem. Chladná dlažba mě zebe do stehen. Opřu si čelo o kolena a začnu se třást. Nebrečím. Není to lítost, co mě teď trhá na kusy. Je to čirá, absolutní hrůza z toho, co jsme my dva vlastně zač.
Myslela jsem si, že ho držím v šachu, ale ve skutečnosti jsem mu právě odevzdala klíče od své vlastní cely.
Až se zítra Anička probudí, nepodám jí už žádné kapky. Neudělám to, protože teď vím, že ten chlap ve vedlejším pokoji mě nebude nenávidět za to, že ničím naše dítě. Bude mě nenávidět za to, že jsem ho donutila převzít zodpovědnost za vlastní život.
