Článek
Zubatá kovová hrana odvíječe s prasknutím odtrhne další pruh průhledné pásky. Zvuk se odráží od holých stěn našeho poloprázdného bytu v Modřanech. Páchne to tu suchým prachem, starým linoleem a tou specifickou, nasládlou vůní zvětralého kartonu.
David klečí u hromady knih. Má na sobě seprané černé tričko, látka na zádech se mu lepí na kůži. Při každém pohybu se mu na předloktí napnou šlachy. Pozoruju, jak pečlivě skládá hřbety k sobě. Dělá všechno metodicky. Dřív u toho míval prsty věčně ušpiněné od tuhy a fixů, jak po nocích kreslil návrhy, které nikdo nechtěl koupit. Dnes má na pravém zápěstí mozol od počítačové myši. Dělá projektového manažera pro lokálního developera. Tabulky, výkazy, povolení. Jistota.
„Ty staré ročenky architektury vyhodíme, ne?“ křikne na mě přes rameno.
V krku mi ztuhne polykací sval. Vloží do té otázky takovou lehkost, jako by se ptal na prošlé těstoviny.
„Jestli je už nepotřebuješ,“ odpovím. Můj hlas zní ploše, ztrácí se v ozvěně vyklizeného obýváku.
Zkousne si vnitřní stranu tváře. Dělá to vždycky, když v sobě něco potlačuje. Sleduju, jak se mu na čelisti pohne sval, pak jen kývne a hodí ty těžké, křídové knihy do hromady na vyhození. S každým dopadem knihy na hromadu se z podlahy vznese oblak prachu a mně se do plic dostane suchý, dusivý vzduch.
Jdu do ložnice pro další várku věcí. Bosé nohy mě zebou od holých parket.
Kyselina v hrdle a cizí známky
Bylo to před šesti lety. Pršelo. Přesně ten typ vlezlého podzimního deště, který z pražských ulic udělá šedivou břečku. Byla jsem na mateřské s naším prvním synem. David tehdy trávil noci u rýsovacího prkna a snil o tom, že ho vezmou do velkého ateliéru. Posílal portfolia do celé Evropy. A já se každou noc budila hrůzou, s mokrým prostěradlem přilepeným na zádech.
Co když ho vezmou? Co když budeme muset odjet někam, kde nikoho neznám, kde nebudu mít matku na hlídání, kde budu jen přívěšek? Nebo hůř – co když odjede sám? Odjede do Curychu nebo do Osla, obklopený mladými, ambiciózními lidmi bez strií na břiše a bez věčně ubrečeného batolete.
Když jsem ten den vybírala schránku, ležela tam. Tlustá, krémová obálka z kvalitního papíru. Odesílatel: Herzog & de Meuron, Basel. Švýcarská pošta.
Stála jsem tehdy v tmavé chodbě našeho paneláku. V jedné ruce jsem držela syna, který mi slintal na rameno, a ve druhé ten kus papíru. Obálka byla těžká. Váha toho papíru mi tlačila do dlaně.
Otevřela jsem ji nad parou z rychlovarné konvice. Lepidlo povolilo s tichým, slizkým zvukem.
Dear Mr. Kovar, we are delighted to offer you a position… Četla jsem ty řádky a krev mi v uších hučela tak hlasitě, že jsem neslyšela ani puštěnou televizi v obýváku. Svaly kolem žaludku se mi stáhly do tvrdého uzlu, jako by do mě někdo kopl. Fyzicky se mi udělalo nevolno.
Zalepila jsem ji zpátky. Ale do schránky jsem ji nevrátila. Nehodila jsem ji ani do popelnice – bála jsem se, že by ji našel. Uložila jsem ji na úplné dno své těžké, dřevěné šperkovnice po babičce, pod falešné dno, kam jsem schovávala staré dopisy.
David tehdy čekal další tři měsíce. Každý večer aktualizoval e-mailovou schránku, každý den chodil k dopisní schránce s nadějí, která postupně umírala a měnila se v tichou, šedivou rezignaci. Nakonec vzal tu práci manažera. Koupili jsme auto. Vzali si hypotéku. Život se usadil v bezpečné, nudné rutině, kterou jsem tak zoufale potřebovala.
Třísky na dubové podlaze
„Můžeš mi sem podat tu velkou roli bublinkové fólie?“ ozve se z chodby.
Vytrhnu se ze vzpomínek. Kousnu se do rtu tak silně, až ucítím na jazyku kovovou pachuť krve. Fólie leží v ložnici vedle hromady mých krabic.
Vezmu ji a vyjdu na chodbu.
David tam nestojí. Dřepí u jedné z mých krabic, která se zjevně protrhla. Její dno nevydrželo váhu. Na zemi leží moje roztříštěná šperkovnice po babičce. Dřevěné úlomky se válí po celém linoleu. Mezi mými stříbrnými řetízky a lacinými náušnicemi leží ten krémový papír s modrým logem. Dno se rozpadlo.
Zastavím se. Zvuk odvíjené pásky z vedlejšího pokoje už nezní. V bytě je ticho tak těžké, že mi zalehnou uši.
Sleduju, jak jeho velké, zhrublé prsty sahají po té obálce. Zvedne ji. Kůže na jeho krku zbledne.
Zírá na ten papír. Papír, který je na okrajích mírně zažloutlý od toho, jak šest let ležel ve tmě. Vidím, jak mu oči kloužou po odesílateli. Vidím ten přesný zlomový okamžik, kdy jeho mozek zpracuje datum na poštovním razítku.
Chci něco říct. Chci vysvětlovat. Ale moje hlasivky jsou paralyzované. Ruce, ve kterých svírám roli fólie, se třesou tak, že plast tiše šustí.
Pomalým, téměř mechanickým pohybem tu obálku otevře. Křehký papír uvnitř se rozloží.
Čte.
Vteřiny se vlečou jako hustý, studený tér. Čekám na výbuch. Čekám, že po mně tu rozbitou šperkovnici hodí. Že začne řvát, že sbalí ty krabice, co zrovna zalepil, a odejde.
Místo toho jen vydechne. Je to zvuk unikající pneumatiky. Zvuk naprosté, definitivní prohry.
„Proč jsi to nehodila do koše?“ zeptá se. Nezvedne hlavu. Dívá se na ten podpis dole na stránce.
„Já…“ Z hrdla mi vyjde jen sípání. „Bála jsem se.“
„Čeho?“ Jeho hlas je tichý. Tenký. Není v něm žádný vztek. Jen obrovská, hluboká únava, která mu v tu chvíli přidala deset let.
Zavřu oči. Nemá smysl lhát. Všechny ty roky budování naší perfektní rodiny právě shořely na hromádce třísek.
„Že zjistíš, že mě vlastně nepotřebuješ. Že beze mě ti bude líp.“
Konečně ke mně zvedne zrak. Jeho oči jsou úplně prázdné. Vyhaslé. Ten chlap, co po nocích kreslil mrakodrapy s tužkou za uchem, tam už dávno není. Vlastnoručně jsem ho udusila pod hromadou hypoték, rodinných večeří a nedělních nákupů.
Věděla jsem to celou dobu. Věděla jsem, že ho ta jistota ničí, ale dělala jsem, že to nevidím, protože mi to tak vyhovovalo.
Pomalu složí ten dopis zpátky do původních přehybů. Pečlivě, hranu k hraně. Vloží ho zpět do obálky. Postaví se. Jeho kolena tiše křupnou.
Projde kolem mě. Zastaví se jen na zlomek vteřiny, jeho rameno se otře o to moje. Z jeho kůže sálá chlad. Neřekne ani slovo. Žádné výčitky. Žádné hádky.
Dojde k hromadě odpadků, kam předtím odhodil ty staré ročenky architektury. Obálku pustí. Krémový papír dopadne na zašpiněnou obálku starého časopisu.
Pak si znovu klekne ke krabici s nádobím. Vezme do ruky odvíječ. Zubatá kovová hrana odtrhne další pruh průhledné pásky. Zvuk se zařízne do ticha.
Sleduju jeho záda, jak se ohýbají nad dalším kartonem našeho společného života. Neodejde. Nezabalí si kufr a nezkusí to znovu, protože už na to nemá sílu. Zůstane se mnou v tom novém, velkém domě. Ale v ten moment, kdy ta obálka dopadla na dno odpadkového pytle, mi došlo, že jsem ho právě ztratila mnohem nevratněji, než kdyby tehdy do toho Švýcarska opravdu odletěl.
