Článek
Digitální váha v naší panelákové koupelně tiše pípne. Je to jen krátký, tenký elektronický zvuk, ale mně se při něm pokaždé stáhne žaludek do křečovitého uzlu. Stojím ve dveřích, v ruce svírám jeho čistý ručník a přestávám dýchat. Můj zrak se fixuje na ten malý podsvícený displej mezi jeho chodidly.
Červená čísla blikají. 104,5 kila.
Filipovi unikne z plic dlouhý, trhaný výdech. Jeho mohutná ramena okamžitě spadnou dolů. Kůže na zádech se mu svěsí v měkkých, neforemných záhybech.
V ten samý moment cítím, jak ze mě padá obrovská tíha. Svaly na mých lýtkách, které byly celou dobu napjaté k prasknutí, najednou povolí. Krev se mi vrací do tváří a v hrudníku se mi rozlévá hřejivé, odporně uspokojivé teplo. Nepřiblížil se svému cíli. Zůstává tady. Zůstává můj.
„To nevadí, zlato. To je určitě jen zadržená voda,“ řeknu. Můj hlas je sametový. Je to hlas té nejchápavější, nejobětavější manželky na světě.
Filip sestoupí ze skleněné desky. Jeho bosé nohy těžce plácnou o studené kachličky. Nedívá se mi do očí. Zírá do umyvadla a prsty si mne kořen nosu, jako by ho rozbolela hlava. Vypadá jako zbitý pes, který právě prohrál další bitvu se svým vlastním tělem.
Předám mu ručník. Jeho prsty se letmo dotknou mých. Jsou studené a mírně se třesou.
Vrátím se do kuchyně. Naše stará lednice značky Calex tiše hučí. Ten zvuk mi vždycky připomínal, jak nudný a obyčejný náš život na pražském sídlišti je. Ale pro mě je ta nuda jedinou zárukou bezpečí. Otevřu dvířka a sáhnu dozadu, do spodní přihrádky, za sáček s mraženým hráškem.
Tam mám schované to plnotučné máslo a pětatřicetiprocentní smetanu.
Vůně tuku a ozvěna cizího parfému
Když bylo Filipovi pětatřicet, zhubl dvacet kilo. Tehdy začal běhat, pořídil si drahé přiléhavé oblečení a na břiše se mu vyrýsovaly svaly. Byla jsem na něj pyšná. Až do chvíle, kdy jsem mu jednou večer prala jeho sportovní bundu.
Nebylo to nic dramatického z filmů. Žádná rtěnka na límci. Jen vůně. Ostrý, nasládlý pach drahého dámského parfému, který se mu vpil do látky na rameni. Parfém ženy, která ho musela objímat dlouze a pevně. A pak ta zpráva, co se mu rozsvítila na zamčeném displeji telefonu, ležícím na konferenčním stolku: Dnešní výběh byl super. Těším se na pátek. M.
Tehdy jsem ten telefon vzala do ruky. Sklo displeje mě pálilo do dlaně. Měla jsem pocit, že mi někdo omotal kolem hrudníku ocelové lanko a začal ho utahovat. Nemohla jsem popadnout dech. Moje vize budoucnosti – našeho klidného stáří, letních dovolených v Chorvatsku a splacené hypotéky – se hroutila s každým dalším úderem mého zběsile bušícího srdce.
Na nevěru se nikdy nepřišlo. Nechala jsem to být. Ale Filip si naštěstí o půl roku později zranil koleno a začal znovu jíst. S každým kilem, které nabral, se ten cizí parfém vytrácel. S každou povolenou dírkou na opasku se vracela moje jistota, že se na něj žádná třicetiletá asistentka z jeho kanceláře ani nepodívá. Když je tlustý a zpocený, je pro zbytek světa neviditelný.
Nůž tupě narazí na prkénko. Uříznu obrovský, hrubý plátek másla s osmdesáti dvěma procenty tuku.
Hodím ho do hrnce s vařící se „dietní“ pórkovou polévkou. Voda zasyčí. Máslo se začne okamžitě rozpouštět a na hladině se tvoří obrovská žlutá oka. K tomu přileju celou smetanu. Vůně tuku, těžká a sytá, okamžitě zaplní celou místnost.
Obaly okamžitě zmačkám a rvu je na úplné dno odpadkového koše. Zahrabu je pod slupky od brambor a mokrý lóg z ranní kávy. Ruce se mi u toho pohybují s mechanickou přesností profesionálního zloděje, zahlazujícího stopy.
Před zrcadlem
Z obýváku se ozývá sípavé dýchání. Filip tam na staré karimatce dělá sklapovačky. Podlaha pod jeho vahou pravidelně vrže. Každé to vrznutí je pro mě připomínkou mé vlastní zvrácenosti. Dře do úmoru. Potí se, odříká si pivo, chodí spát hladový. A já jeho snahu každý večer s úsměvem utopím v hrnci.
Vejde do kuchyně. Čelo se mu leskne potem, šedé tričko má na zádech tmavou skvrnu. Opře se o futra a ztěžka vydechne.
„Voní to skvěle, Simi,“ řekne a usměje se na mě. Je to ten jeho starý, dobrácký úsměv. „Jsem rád, že jsi našla ty nízkokalorický recepty. Sám bych to vaření asi nezvládal.“
„Pro tebe všechno, přece,“ usměju se zpátky. Moje lícní svaly jsou křečovité. V hrdle cítím písek. Ta lež už mi ani nehořkne na jazyku, stala se z ní naprostá rutina.
Naleju mu plný, hluboký talíř. Sleduji, jak hltá každou lžíci. Jak s vděčností přijímá jed, který mu servíruji. Jak věří, že dělám všechno pro jeho zdraví, zatímco ho vědomě a systematicky vedu k infarktu, jen abych sama neusínala v prázdné posteli.
Druhý den odpoledne stojím v koupelně před pračkou. Na dně bubnu leží jeho nové funkční tričko. To, co si koupil za dva tisíce, protože ho to staré řezalo v podpaží. Přejíždím prsty po studeném, chromovaném voliči programů.
Devadesát stupňů. Vyvářka. Intenzivní ždímání.
Zmáčknu tlačítko Start. Zámek dvířek hlasitě cvakne. Je to definitivní zvuk. Stroj napustí vodu a buben se začne otáčet. Opřu se čelem o studené kachličky na stěně a zavřu oči. Vím přesně, co se stane. Až si to tričko zítra oblékne, bude ho škrtit. Nepůjde mu přes ramena. Guma na břiše bude napnutá k prasknutí.
Bude si myslet, že se přes noc zase nafoukl. Bude si myslet, že jeho tělo je porouchaný stroj, který neposlouchá žádná pravidla.
Prohraná bitva v naší ložnici
V sobotu večer máme jít na oslavu narozenin k jeho sestře.
Jsem už oblečená, stojím v předsíni a lakuji si nehty. Z ložnice se neozývá vůbec nic. To ticho je hutné, nepřirozené. Zavřu lahvičku s lakem a pomalu jdu chodbou k pootevřeným dveřím.
Filip sedí na okraji naší manželské postele. Matrace pod jeho vahou zoufale vrže. Má na sobě košili, kterou jsem mu včera vyžehlila. Knoflíky u límečku má rozepnuté, ale i tak vidím, jak mu látka svírá krk. Límeček je o půl centimetru posunutý – moje noční práce s jehlou a nití, pod světlem z mobilního telefonu, zatímco on zařezával.
V rukou svírá své oblíbené společenské kalhoty. Zkouší zatáhnout zip, ale látka se rozestupuje.
Dívá se na ten kovový jezdec, jako by to byla nějaká mimozemská věc. Jeho hrudník se prudce zvedá a klesá. Náhle ty kalhoty popadne a mrští jimi přes celou místnost. Záslepka zipu tvrdě narazí do zrcadla na dveřích šatní skříně. Cinknutí skla se rozlehne celým bytem.
Sveze se dopředu a zaboří obličej do dlaní.
„Filipu?“ vejdu opatrně dovnitř. Můj hlas zní tiše. Zkroušeně.
„Já už na to kašlu, Simono,“ zachrčí zpoza svých velkých rukou. „Já už na to prostě kašlu. Dřu jako kretén, jím ty tvoje zdravý jídla z receptů od dietologa, běhám, a podívej se na mě. Jsem čím dál tlustší. Moje tělo mě úplně zrazuje. Jsem odpornej.“
Jeho ramena se začnou třást. Dvaačtyřicetiletý chlap s šedinami na spáncích tam sedí a tiše, vzlykavě brečí do svých mozolnatých dlaní. Je to zvuk totálního, zničujícího zoufalství člověka, který ztratil kontrolu nad vlastním tělem.
Stojím metr od něj a cítím, jak mi po páteři stéká ledová kapka potu. Moje ruce jsou ztuhlé, konečky prstů mám úplně bez krve. Měla bych se zhroutit vinou. Měla bych padnout na kolena, vyřvat mu celou pravdu a prosit o odpuštění, že jsem z jeho snahy udělala frašku.
Místo toho udělám krok vpřed. Posadím se vedle něj na tu vrzající matraci. Položím mu ruku na ta jeho obrovská, chvějící se záda. Kůže přes látku košile hřeje. Hladím ho. Pomalými, uklidňujícími kruhy, jako se hladí vyděšené dítě.
Přitiskne se ke mně. Zaboří mi vlhký obličej do krku. Cítím slané slzy a pach jeho vody po holení.
„Vždyť já tě miluju přesně takového, jaký jsi, zlato,“ zašeptám mu do vlasů, zatímco zírám přes jeho rameno do prázdné zdi. „Na nějaké váze přece vůbec nezáleží. Hlavní je, že máme jeden druhého.“
Zklidní se. Moje slova fungují jako anestetikum. Utlumí jeho bolest a upevní jeho beznaděj. Vzdal to. Přesně jak jsem potřebovala. Nikdy už neobuje běžecké boty a nikdy si nenastříká parfém předtím, než půjde do kanceláře. Zvítězila jsem.
Ale když ho takhle svírám v náručí a cítím jeho absolutní, ublíženou oddanost, dojde mi ta nejhnusnější věc na celém mém plánu. Já ho vlastně vůbec nemiluju; já ho jen vlastním jako kus rozbitého nábytku, u kterého mám jistotu, že už ho nikdy nikdo nebude chtít ukrást.
