Článek
Voda z designové baterie teče naprázdno. Dívám se na své ruce opřené o okraj mramorového umyvadla. Kůže na kloubech je zarudlá a suchá, protože si je myju i dvacetkrát denně.
Slyším, jak Robertovi klapou podpatky kožených polobotek o dubovou podlahu v chodbě. Je to pravidelný, sebevědomý zvuk. Zvuk muže, který má všechno pod kontrolou. Včetně mě.
„Uděláš mi to espresso, zlato?“ zavolá z kuchyně.
Vypnu vodu. Ztuhlé prsty otřu do tlustého froté ručníku. Na jazyku cítím kovovou pachuť, jako bych celou noc cucala měděnou minci. Je to můj každodenní společník. Fyzický projev tajemství, které se mi usadilo v trávicím traktu a pomalu mě rozežírá zevnitř.
Vejdu do kuchyně. Robert stojí u ostrůvku, v jedné ruce mobil, druhou si upravuje uzel na hedvábné kravatě. Voní po santalovém dřevě a drahém barber shopu.
Stisknu tlačítko na kávovaru. Přístroj začne hlučně mlít zrna. Ten zvuk na pár vteřin vyplní to těžké, dusivé ticho, které mezi námi visí už tři roky. Od toho dne, co moji sestru Lenku odvezla sanitka.
„Pojedeš tam dneska?“ zeptá se Robert, aniž by zvedl oči od obrazovky.
„Je čtvrtek. Jezdím tam každý čtvrtek,“ odpovím. Můj hlas zní ploše. Žádná barva, žádná emoce.
Přisune si šálek blíž a usrkne. „Vyřiď jí pozdravy. A zeptej se primáře, jak to vypadá s tou novou medikací.“
Podívám se na něj. Sleduji, jak se mu při polknutí pohne ohryzek. Ruce se mi klepou tak, že si je musím schovat do kapes županu. Nehty se zaryju do vlastních stehen přes tenkou látku.
Robert je pragmatik. Když před třemi lety stála jeho developerská firma před krachem, chybělo mu dvanáct milionů. Lenka je měla. Peníze z prodeje vily po jejím otci, mém nevlastním. Ležely na účtu, ke kterému jsem měla jako starší, „zodpovědnější“ sestra dispoziční právo.
Měla to být jen rychlá půjčka. Robert sliboval, že to do půl roku vrátí, i s úroky.
Vyschlé hrdlo a podpis, který spálil mosty
Než káva doteče, v hlavě se mi přehraje ten moment v bance. Studený kov propisky mezi mými prsty. Zápach levného osvěžovače vzduchu s vůní citronu v kanceláři bankéře.
„Jste si jistá tou transakcí, paní Kovářová?“ zeptal se tehdy ten mladý kluk v obleku.
Robert mi tehdy položil dlaň na zátylek. Nešlo o projev něhy. Byl to tlak. Jasně definovaná tíha jeho očekávání.
Kývla jsem.
Firma se zachránila. Ale ty peníze nebyly. Trh se propadl, zablokovaly se projekty. Když si Lenka chtěla koupit svůj vysněný byt na Vinohradech, účet byl prázdný.
Tenkrát večer seděla u nás v obýváku na té krémové italské sedačce. Oči měla navrch hlavy, ruce se jí třásly tak, že rozlila čaj na skleněný stůl.
„Někdo mě okradl, Simono. Někdo mi vybral účet,“ vzlykala.
A Robert tehdy udělal to, co umí nejlépe. Začal mluvit. Jeho hlas byl klidný, hluboký, hypnotický.
„Lenko, pamatuješ si na ten tvůj výlet do Monaka? A ty převody na ty kryptoměnové burzy? Bavili jsme se o tom, že to není bezpečné.“
Sledovala jsem, jak z ní pomalu vysává příčetnost. Přesvědčil ji, že peníze prohrála sama ve svých manických fázích, na které už tehdy brala lehké léky. Ukázal jí falešné výpisy. Zfalšované logy IP adres. Zmátl ji tak dokonale, až sama začala pochybovat o svém vlastním mozku.
A já jsem tam seděla. Pozorovala jsem hranu toho skleněného stolu a neřekla jsem vůbec nic.
Pach dezinfekce a propast v očích
Odpoledne parkuju náš černý Mercedes před areálem léčebny v Bohnicích. Dveře auta zaklapnou s tlumeným, drahým zvukem. Vzduch venku je vlhký a páchne tlejícím listím.
Procházím dlouhou chodbou pavilonu. Podrážky mých kozaček se lepí na světle zelené linoleum. Z dálky se ozývá něčí monotónní křik. Cítím ostrý pach dezinfekce, který mi proniká až do sliznic a dráždí mě ke kašli. Svaly na ramenou mám stažené do tvrdých uzlů.
Lenka sedí v návštěvní místnosti. Na sobě má erární šedé tepláky a vytahaný svetr. Její vlasy, kdysi husté a lesklé, teď visí v matných pramenech kolem propadlých tváří.
Když mě uvidí, zvedne hlavu. Její pohled je prázdný. Otupělý koňskými dávkami sedativ, které jí předepisují, aby tlumili její „záchvaty paranoie, že ji okradla vlastní rodina“.
„Ahoj Leni,“ vydechnu. Zní to jako zašustění suchého papíru.
Posadím se naproti ní na plastovou židli. Židle vrže. Mezi námi je jen malý stolek z dřevotřísky.
Položím na něj papírovou tašku s hroznovým vínem a čokoládou. Lenka se na tu tašku ani nepodívá. Její ruce odpočívají v klíně. Nehty má okousané až do krve. Z jednoho lůžka jí prosakuje čerstvá, jasně červená kapka.
„Robert tě nechává pozdravovat,“ řeknu a okamžitě toho lituju. Ta slova mi v puse zhořknou.
Lenka pomalu zamrká. Svaly v jejím obličeji jsou povolené, téměř bez života.
„Včera se mi zdálo o tátovi,“ zašeptá. Její hlas je hrubý a pomalý. „Říkal, že jsem ty peníze neprohrála. Že jsem si ten výlet do Monaka vymyslela.“
Cítím, jak mi mrzne krev v žilách. Ruce se mi instinktivně stáhnou v pěst. Pot na mých dlaních náhle vystydne.
„Leni, primář říkal, že se v tom nemáš hrabat. Že to spouští tvoji psychózu,“ odříkávám naučené věty. Jsem jako automat. Hrací skříňka, kterou Robert natáhl a poslal sem, aby udržovala iluzi.
„Simono?“ Její zrak se najednou zaostří. Prořízne tu mlhu z léků a zabodne se přímo do mě.
Ten pohled je jako fyzický úder do břicha. Zastaví se mi dech. V krku mi naroste ten obrovský, tvrdý knedlík, který mě dusí každou noc.
„Byla jsi u toho, když jsem to všechno zadávala v té bance? Já si to pořád nemůžu vybavit. Pamatuješ si to?“
Dívám se na její okousané, krvácející prsty. Vidím před sebou tu mladou holku, která mi před pěti lety půjčovala šaty na ples. Holku, ze které jsme udělali trosku, abychom nepřišli o dům a auta na leasing.
„Já jsem ti tu plnou moc tehdy podepsala, pamatuješ?“ zašeptá znovu.
Vina těžší než kámen
V místnosti bzučí zářivka na stropě. Zvuk vysoké frekvence, který se mi zavrtává do uší.
Otevřu pusu, chci něco říct. Chci křičet. Chci spadnout na to špinavé linoleum, chytit ji za ty zničené ruce a řvát, jak moc mě to mrzí. Že to byl on. Že jsme to byli my. Že není blázen.
Ale neudělám to.
Místo toho cítím, jak se moje páteř narovná. Instinkt sebezáchovy je silnější než jakákoliv sesterská láska. Představa, že bych musela čelit policii, skandálu, soudům, ztratit ten dům, to auto a ten falešný status dokonalé manželky… to je děsivější než pohled na ni.
„Byly jsme tam spolu, Leni. Zadávala jsi to ty,“ lžu jí přímo do těch unavených, zničených očí.
Polknu tu olověnou pachuť v krku.
Sleduju, jak to v ní zhasne. Zase. Ta jiskřička pochybnosti a zdravého rozumu, která v ní na zlomek vteřiny blikla, se definitivně utopí v pocitu viny a šílenství, které jsme pro ni vyrobili.
Svěsí ramena a zírá do stolu. „Asi máš pravdu. Já už nevím. Mám v hlavě tmu.“
Když o půl hodiny později odcházím, sestry už rozdávají večerní medikaci. Malé plastové kalíšky plné barevných pilulek, které udržují lidi potichu.
Sednu do auta. Zmáčknu startovací tlačítko a motor tiše přede. V interiéru voní drahá kůže.
Vytáhnu z kabelky vlhčený ubrousek a dlouze si otírám ruce. Dřu tu kůži tak silně, až je úplně rudá. Snažím se smýt ten pach nemocnice, pach potu, pach zoufalství.
Večer doma sedíme v jídelně. Lustr nad masivním stolem vydává teplé, tlumené světlo. Robert krájí medium rare steak. Nůž jemně škrtá o povrch porcelánového talíře.
„Jaká byla návštěva?“ zeptá se a vloží si do úst kus masa.
Zírám do své skleničky s červeným vínem. Hladina se nepatrně chvěje.
„Dobrá. Je klidná,“ řeknu tiše.
„Vidíš. Já říkal, že ta nová klinika jí pomůže. Odborná péče je základ.“ Usměje se na mě. Uspokojeně. Spiklenecky.
Pravda je taková, že moje sestra neumírá v blázinci proto, že by přišla o rozum. Umírá tam proto, že její rozum ohrožoval moji pohodlnost. A já s touhle informací neudělám vůbec nic, protože strach ze ztráty peněz u mě spolehlivě zabil i ty poslední zbytky lidskosti.
