Článek
Křup. Mlask. Polknutí.
Stojím zády k jídelnímu stolu a civím na bílou stěnu nad kávovarem. Ema snídá. Žvýká ty přeslazené kuličky s mlékem a u toho dýchá pusou, protože má od října neustále rýmu. Ten zvuk se mi zařezává do ušních bubínků jako zubařská vrtačka.
Slyším, jak lžičkou naráží do stěny porcelánové misky. Cink. Cink. Je to záměrné? Nejspíš ne. Je to jen dítě. Ale moje tělo to jako omluvu nebere. Cítím, jak se mi svaly na krku stahují do pevných provazců a v podbřišku se mi převaluje těžký, studený kámen.
Naše víkendy začínají vždycky stejně. V pátek v pět odpoledne se otevřou dveře našeho mezonetu v Holešovicích a dovnitř se vvalí pach cizího života. Když si Ema svlékne bundu, vyvalí se z ní těžký odér Klářina parfému. Baccarat Rouge. Sladký, spálený cukr, který zamoří naši předsíň a usadí se na kabátech.
Klára je Davidova exmanželka. Žena, která náš byt nazývá „tou vaší králíkárnou“, ačkoliv sama žije v satelitu za Prahou, kde lišky dávají dobrou noc.
Otočím se od linky. Ema sedí na barové stoličce, nohy jí visí dolů a pravidelně s nimi kope do ostrůvku. Špička její boty za sebou nechává na bílém laku tenkou, šedou šmouhu.
„Emi, nekopej do toho, prosím,“ řeknu. Můj hlas je klidný. Dokonale modulovaný. Trénovala jsem ho roky na poradách s hysterickými klienty.
Přestane. Ale nepodívá se na mě. Dál zírá do tabletu, který má opřený o vázu s eukalyptem. Vlasy má slepené na spáncích – včera si je odmítla umýt s tím, že její máma používá jiný šampon. Ten můj prý smrdí jako nemocnice.
Parfém a pocity viny
Z koupelny vyjde David. Voní vodou po holení s tóny santalového dřeva a v očích má ten svůj provinilý výraz, který nasazuje každý pátek úderem páté. Má na sobě staré tepláky, protože se snaží působit uvolněně. Jako „táta na plný úvazek“.
„Tak co, holky moje, jak to jde?“ zeptá se a vlepí mi pusu do vlasů.
Nenávidím, když nám říká holky moje. Háže mě do jednoho pytle s bytostí, se kterou nesdílím nic kromě kyslíku v téhle místnosti a muže, který se bojí obou.
„Skvěle. Dělám lívance,“ odpovím a sáhnu po hladké mouce. Balíček je navlhlý. Zase ho nechali ležet blízko varné konvice.
David dojde k Emě a začne jí cuchat ty její mastné vlasy. Ona se zasměje. Je to takový vysoký, zvonivý zvuk, ze kterého by se normálnímu člověku rozteklo srdce. Mně se při něm zvedá hladina žaludečních šťáv.
Když se Ema směje, vypadá přesně jako její matka. Má ty stejné úzké, asymetrické rty a velké modré oči, které na mě zírají s nevinností, o které vím, že je jen hraná.
„Půjdeme odpoledne do kina, co říkáš, princezno?“ Davidův hlas je o oktávu vyšší než normálně. Snaží se nahradit čtrnáct dní nepřítomnosti drahými lístky na 4D projekci a kýblem popcornu.
Klopím zrak na hladinu těsta v míse. Míchám tu nažloutlou hmotu metličkou a pozoruju, jak v ní praskají bubliny. Připadám si jako hotelový personál. Jsem ta, která nakoupí do lednice bezlaktózové jogurty, protože princezna má citlivé trávení. Jsem ta, která potají drhne záchodové prkénko poté, co na něm stála v botech.
Jsem ta, která neexistuje, dokud není potřeba vyprat.
Pravda z černého bubnu
Po snídani začne minové pole. Ema chodí po bytě a trousí za sebou věci jako Jeníček s Mařenkou, jen s tím rozdílem, že ona nenechává drobečky, ale kousky obalů od bonbonů, špinavé ponožky a zmuchlané kapesníky.
Sbírám to. Beze slova. Kdybych něco řekla, David by se na mě podíval tím svým zlomeným pohledem a řekl by: Prosím tě, vždyť je tu jen na víkend. Nech ji dýchat.
Odpoledne odcházejí do kina. Sama říkám, že nepojedu, že mě bolí hlava. David mi věnuje vděčný úsměv. Ulevilo se mu. Nemusí dělat rozhodčího mezi dvěma světy.
Zavřou se dveře a v bytě se rozhostí ticho. Je to těžké, husté ticho, které mi zaléhá v uších. Přejdu do koupelny, abych spustila pračku. Na zemi leží hromádka Eminých věcí. Mezi nimi to růžové tričko s flitry. Její oblíbené. Dostala ho od Kláry k narozeninám a odmítá ho sundat.
Sehnu se pro něj. Materiál je levná umělotina. Mezi prsty nepříjemně klouže a voní – nebo spíš páchne – tou její sladkou aviváží.
„Máma říkala, že tohle nesmíš prát s normálním prádlem, abys mi ho nezničila,“ poučila mě Ema včera večer, když stála ve dveřích koupelny a založila si ruce na prsou. Kopírovala přesně to gesto, které dělá Klára, když stojí ve dveřích u soudu.
Dívám se na to růžové tričko v mé ruce. Cítím chlad, který sálá z nerezového madla pračky, o které se opírám bokem. Moje prsty to madlo svírají tak silně, až mi bělají klouby.
V koši na špinavé prádlo leží moje černé džíny. Značkové, těžké, barvící.
Moje mysl je na chvíli naprosto prázdná. Není tam žádný vztek, žádné zvažování následků. Je tam jen čirá, krystalická potřeba ublížit zpátky. Potřeba narušit tu její dokonalou bublinu nedotknutelnosti.
Vezmu to růžové tričko a hodím ho do bubnu. Přímo na ty džíny.
Není to omyl. Nekoukala jsem se jinam. Sledovala jsem velmi pozorně, jak se ta křiklavě růžová látka usazuje na hrubé černé džínovině.
Přidám odměrku pracího gelu. Zavřu dvířka. Ten zvuk, když zámek pračky cvakne, je v té tiché koupelně ohlušující. Nastavím šedesát stupňů. Intenzivní praní.
Zmáčknu tlačítko Start.
Stroj nasaje vodu s hlasitým srknutím a buben se začne pomalu otáčet. Dívám se přes to tlusté sklo, jak se růžová a černá mísí v jeden vír.
Opřu se čelem o studené kachličky na stěně. Jsou hladké a voní po Savu. Dýchám mělce. Co jsem to právě udělala? Zničila jsem věc devítiletému dítěti. Z krevního oběhu se mi do hlavy vyplaví adrenalin. Není to pocit viny. K mé vlastní hrůze zjišťuji, že je to triumf. Úleva.
Alespoň něco mám v tomhle domě pod kontrolou. Alespoň něco jsem schopná zničit dřív, než to zničí mě.
Ticho před explozí
Večer, když se vrátí, byt voní po čistém prádle a pečeném mase. Jsem dokonalá hostitelka. Usmívám se. Naleju Davidovi sklenku těžkého červeného a poslechnu si, jak bylo v kině.
Ema vběhne do koupelny. Slyším, jak cvakne vypínač.
Zastavím se uprostřed kuchyně s utěrkou v ruce. Můj dech se zadrhne někde na půli cesty do plic. Vím, že to tričko leží na sušáku. Šedé, zašlé, zničené. Flitry jsou částečně odlepené a celá ta věc vypadá jako hadr na podlahu.
Čekám. Vteřiny se vlečou jako med.
„Tati?“ ozve se z koupelny. Není to křik. Je to tenký, roztřesený hlásek. Hlásek malého dítěte, kterému někdo zlomil oblíbenou hračku.
David ztuhne se skleničkou u pusy. „Copak, broučku?“
Vejde do koupelny. Já zůstanu stát v kuchyni. Nedokážu udělat krok vpřed. Cítím, jak se mi rosí zátylek.
Slyším šumění, jak David přesouvá prádlo. Pak dlouhé, mrtvé ticho.
Vyjde ven. V ruce drží ten šedivý zmetek. Jeho tvář je bez výrazu, ale oči má zúžené. Dívá se na mě přes celý obývák.
„Tos prala s těma svýma džínama?“ zeptá se. Tón jeho hlasu je plochý. Neobviňuje mě nahlas. Ale on to ví. Já vím, že on to ví. A on ví, že to byla ona, kdo mě včera nahlas varoval.
Zpoza jeho nohou vykoukne Ema. Oči má zalité slzami, které nepadají, jen se jí drží na spodních řasách. Dívá se na mě. Už nevypadá jako Klára. Najednou vypadá jako zlomené devítileté dítě.
„Já… jsem si to neuvědomila,“ řeknu a moje vlastní lež mi v ústech chutná jako popel. „Asi se to tam přimíchalo. Koupím ti nové, Emi.“
„To bylo od mámy,“ zašeptá Ema a konečně se rozbrečí. Obejme Davida kolem nohou a zaboří mu obličej do stehen.
David mě probodne pohledem. Je v něm všechno – zklamání, vyčerpání, znechucení. Položí to zničené tričko na stůl, jako by to byl mrtvý pták. Neřekne ani slovo. Jen se sehne, vezme Emu do náruče a odnese ji do jejího pokoje.
Zůstanu stát v prázdné kuchyni. Nad dřezem svítí studené LED světlo a ozařuje ten šedý hadr na stole.
Věděla jsem to celou dobu. Věděla jsem, že se nikdy nestanu její matkou a že ona se nikdy nestane mým dítětem, ale teprve v tu chvíli, kdy jsem se dívala na to zničené tričko, mi došlo něco mnohem horšího.
Nedělám to kvůli ní, ale kvůli sobě, protože nenávist k ní je to jediné, co mě v tomhle prázdném vztahu drží naživu.
