Článek
Termostat na stěně tiše cvakne. Podlahové topení v našem pronajatém řadovém domku kousek za Říčany začíná hřát, ale mně je zima. Zima, která neleze zvenku, ale sálá přímo z mých vlastních kostí.
Klára sedí u kuchyňského ostrůvku. Má na sobě ten svůj krémový kašmírový svetr, co jsem jí koupil k Vánocům. Tehdy jsem ho platil kreditkou, která už byla v minusu, ale řekl jsem si, že to dorovnám další měsíc. Nedorovnal.
„Tome, podívej na tohle,“ řekne a posune ke mně tablet. „Ta francouzská okna do zahrady. Přesně tohle jsem myslela pro ten náš pozemek.“
Slyším, jak jí gelové nehty cvakají o sklo displeje. Ten zvuk mě dřív uklidňoval. Znamenal, že je spokojená, že plánuje, že náš život má nějaký směr. Teď mi ten zvuk připomíná odjišťování zbraně.
„Vypadá to skvěle, zlato,“ odpovím. Můj hlas zní dutě. Jako by vycházel z nějaké roury, a ne z mého vlastního hrdla.
Napiju se kávy, ale nedokážu ji polknout. Vzadu v krku mi sedí hořká chuť staré žluči. Svaly na krku mám stažené tak, že mě bolí i pouhé otočení hlavy.
V kapse u kalhot mě pálí mobil. Nepípá, nevibruje, ale já vím, co na něm je. Vím, že když otevřu tu modrou ikonku burzovní aplikace, uvidím jen červené svíčky na grafu. Červené pruhy, které směřují dolů do propasti a berou s sebou všechno, co jsme za posledních dvanáct let budovali.
Iluzionista s prázdnou peněženkou
Začalo to vlastně nenápadně. Chtěl jsem, abychom ten dům měli dřív. Klára o něm mluvila každý večer. Prohlížela si pozemky, počítala metry čtvereční, kreslila si, kam dáme Emě postýlku a kde bude stát pískoviště. Bral jsem to jako svoji povinnost. Jsem chlap, mám se postarat.
Když mi kamarád z golfu řekl o opcích a pákovém obchodování, znělo to jako zkratka. Rychlá cesta k hypotéce bez nutnosti šetřit každou korunu z mého platu projektového manažera.
První měsíc jsem vydělal dvě stě tisíc. Cítil jsem se jako bůh. Koupil jsem Kláře lístky do Paříže a v duchu si říkal, že do roka stavíme.
Pak přišel první propad. Trh se otočil. Bylo to jen zaváhání, říkal jsem si. Musím to zprůměrovat. Musím tam poslat víc, aby se to srovnalo, až se to odrazí ode dna.
A tak jsem sáhl na náš společný spořicí účet. Klára do bankovnictví nechodí, všechny finance jsem vždycky řešil já. „Ty jsi ten náš ministr financí,“ říkávala a smála se u toho. Kdyby věděla, že její ministr právě přesunul peníze na novou střechu na virtuální účet na Kypru, asi by se nesmála.
Trh se neodrazil. Spadl ještě hlouběji.
Cítím, jak se mi rosí dlaně. Musím si je otřít o džíny. Moje tělo je ve stavu neustálé paniky. Každé ráno se budím ve čtyři hodiny a zírám do stropu. Srdce mi buší tak silně, že slyším jeho ozvěnu v polštáři. Žiju ve dvou paralelních světech. V tom jednom jsem úspěšný otec rodiny s naleštěným Superbem na leasing. V tom druhém jsem zadlužená nula, která čeká, až spadne klec.
Včera jsem udělal to nejhorší. To, co mě definitivně vyřadilo z kategorie lidí a přesunulo do kategorie zrůd.
Ema má od narození stavební spoření. Klářini rodiče tam posílali peníze každý měsíc. Bylo tam skoro čtyři sta tisíc. Peníze na její start do života.
Potřeboval jsem pokrýt margin call. Byla to otázka minut. Kdybych to neudělal, broker by mi zavřel pozice a všechno by bylo pryč. Namlouval jsem si, že si to jen „půjčím“. Že ten obchod vyjde, já vyberu zisk a do večera ty peníze vrátím, aniž by si toho někdo všiml.
Nevyšel. Peníze jsou pryč. Emino stavebko je prázdné. Nula. Nula celá nula.
Kyselý pach potu a levná pravda
„Tome, posloucháš mě vůbec?“ Klára stojí nade mnou. Voní po svém drahém parfému, ale já přes to cítím svůj vlastní pot. Je to takový ten ostrý, kyselý pach stresu, který nevykoupete žádným sprchovým gelem.
„Jo. Jasně. Francouzská okna.“
„Ne, mluvím o té záloze. Pan makléř volal. Máme posledního zájemce za námi. Pokud dnes do dvanácti nepošleme těch pět set tisíc na rezervační účet, prodají ten pozemek těm lidem z Prahy.“
Zvednu k ní oči. Její tvář je plná očekávání. Dětské, naivní důvěry. Věří mi. Věří, že ten chlap, co s ní sdílí postel, má všechno pod kontrolou.
V uších mi začíná pískat. Je to vysoký, nepřerušovaný tón.
„Tome?“ Její obočí se mírně stáhne. Už necítí jistotu. Možná to vidí v mých očích. Ty rozšířené zorničky zvířete zahnaného do kouta.
„Pošlu to hned, jak přijedu do kanceláře,“ zalžu. Zase. Je to jako reflex. Můj mozek automaticky generuje výmluvy, aby oddálil tu vteřinu popravy.
„Proč ne teď? Máš George v mobilu, ne? Trvá to minutu.“
Sahá po mém telefonu, který leží na stole.
Ztuhnu. Svaly na rukou se mi napnou na prasknutí. Vrhnu se po tom přístroji dřív, než se ho stihne dotknout. Můj pohyb je moc rychlý, moc prudký. Shodím u toho hrnek s kávou.
Horká hnědá tekutina se rozlije po dubovém stole, kape na podlahu a tvoří hnědou kaluž přímo na mých světlých ponožkách.
Zastavíme se. Oba. Klára stojí s rukou nataženou do prázdna. Dívá se na mě. Její pohled se mění. Očekávání mizí a nahrazuje ho něco jiného. Instinkt.
„Proč jsi to udělal?“ zeptá se potichu.
„Já to utřu,“ vyhrknu, zvedám se a letím pro papírové utěrky. Ruce se mi klepou tak, že nedokážu odtrhnout jeden čtverec papíru. Rvu to z té role po kusech.
„Tome. Ukaž mi ten telefon.“
„Je tam rozlité kafe, Kláro, počkej.“
„Ukaž mi ten telefon!“ Její hlas najednou zní jinak. Je v něm tvrdost, kterou neznám.
Stojím tam, v jedné ruce zmačkaný papír, v druhé mobil. Zezadu cítím chlad, který sálá z velkého francouzského okna naší současné kuchyně. Do nosu mě praští pach mokrého dřeva z venkovní terasy.
Ticho, které nekončí
Nemám kam uhnout. Už ne. Všechny lži jsem vyčerpal. Všechny účty jsou prázdné. Nemám žádný záložní plán, žádného strýčka, žádný zázrak z Wall Street.
Odemknu displej. Moje prsty jsou ledové a necitlivé. Otevřu aplikaci banky. Face ID mě rozpozná – ano, to je on, ten zloděj, ten lhář, pusťte ho dál.
Položím telefon na linku, daleko od rozlité kávy.
Klára k němu přistoupí. Její oči kloužou po řádcích. Běžný účet: 3 450 Kč. Spořicí účet: 12 Kč. Ema stavební: 0 Kč.
Ticho v kuchyni zhoustne. Slyším jen to pravidelné kapání kávy ze stolu na lino. Kap. Kap. Kap. Odměřuje to čas, který nám zbývá.
Dívá se na ten displej strašně dlouho. Nepláče. Nekřičí. Nechytá se za hlavu jako ve špatném filmu.
Jen zvedne ruku a poškrábe se na krku. Pomalu. Mechanicky.
„Kde jsou?“ zeptá se. Neříká to nahlas, jen to tak vydechne.
„Já to chtěl zhodnotit,“ slyším se říkat. Zním jako malý kluk, co rozbil okno a vymlouvá se na vítr. „Chtěl jsem, abychom ten dům měli bez hypotéky. Trh se propadl, Kláro. Bylo to nečekaný. Já to vrátím. Vydělám to zpátky.“
Zvedne ke mně oči. Její tvář je najednou stará. Ty jemné vrásky kolem očí, které jsem vždycky miloval, teď vypadají jako praskliny ve zdi, která se právě hroutí.
„Emino stavebko? Tys vzal peníze mých rodičů? Peníze naší dcery?“
„Byla to jistota… já myslel…“
„Tys nemyslel,“ přeruší mě. Její hlas je teď ostrý jako břitva. „Ty jsi hrál automaty, Tome. Jen to mělo hezčí grafiku.“
Cítím, jak se mi podlamují kolena. Musím se chytit hrany stolu. Ostrý roh linky mě tlačí do boku. Je to jediný bod, který mě drží, abych nespadl na zem do té kaluže z kávy.
Otočí se. Vezme ten katalog s dřevostavbami a hodí ho do koše pod dřezem. Nepodívá se na mě.
Jde do chodby. Slyším, jak si obouvá boty. Zip na její bundě zadrhne.
Chci za ní jít. Chci ji prosit na kolenou, brečet, slibovat, že se půjdu léčit, že vezmu dvě práce, že budu jezdit s Uberem. Ale moje tělo mě neposlouchá. Zůstávám stát opřený o linku, jako prázdná skořápka s logem drahé značky na hrudi.
Bouchnou vchodové dveře. O chvíli později slyším zvuk startujícího auta.
Zůstal jsem tu sám. Dům, který voní po mandlích, je najednou obrovský a prázdný. Zvednu ten zmačkaný papír a začnu utírat rozlité kafe. Dřu to lino, dokud mě nezačnou pálit bříška prstů. Pravda je taková, že jsem nepřišel jen o peníze. Přišel jsem o právo být součástí jejího života.
Žádné slzy nejsou, jen to tiché bzučení lednice, které mi připomíná, že se zítra probudím do života, který už neexistuje.
