Článek
Voda kape na nerezové dno dřezu. Kap. Kap. Kap. Je to ten nejhlasitější zvuk v našem bytě 3+1 na okraji Kladna. Sedím u jídelního stolu z překližky, hrana mě tlačí do předloktí. Nohy mám bosé, opřené o studenou kovovou nohu židle, a po páteři mi stéká jediná kapka potu.
Tomáš spí. Nechápu, jak může spát.
Poslední tři měsíce se mu výrazně zhoršil ten jeho zlozvyk. Lámání kloubů. Dělá to u večeře, dělá to v autě, dělá to, když se ho zeptám, jak bylo v práci. Ty suché, praskavé zvuky mi lezou na nervy. Znějí, jako by lámal suché větve. Oči mu u toho vždycky těkají někam do rohu místnosti, za mě, skrz mě.
Dnes večer si nechal na stole odemčený telefon.
Nejsem ta ženská, co slídí. Nikdy jsem to nedělala. Máme společný účet na hypotéku a pak každý svůj. Tomáš se vždycky staral o ta „velká“ spoření. O dětská stavebka, o rezervu na novou střechu na chalupě, co jsme zdědili. Byla to jeho doména. Já platila složenky za obědy a kroužky. Důvěra. Slovo, které teď v mojí hlavě zní jako ozvěna z prázdného sudu.
Telefon se rozsvítil. Pípla na něm zpráva od jeho matky. „Tomiku, prosim te, posli jeste dvacet, ty automaty me dneska sezerou, prisaham, ze zitra to vyberu zpet.“
Pach levného mentolu a starého popela
Tomášova matka Jana žije ve starém paneláku v Bohnicích. Kdykoliv tam přijedeme na nedělní oběd, udeří mě do nosu ten její specifický pach. Směs levných mentolových bonbonů, kterými se snaží přebít věčný odér starého cigaretového kouře, usazeného ve froté potazích její pohovky.
Představuju si ji, jak tam sedí v tom svém sepraném županu, v jedné ruce Startku a v druhé myš od počítače. Jak kliká na ty barevné třešničky a zvonečky v online kasinu.
Když jsme u ní byli minulý týden, podávala nám na stůl pečený bůček. Její prsty, žluté od nikotinu, se třásly. Neudržela pořádně ani lžíci na nabírání zelí. Tomáš celou dobu upíral zrak do talíře. Hltal to tučné maso, jako by ho někdo honil. Viděla jsem, jak se mu na čele perlí pot a jak si pod stolem tře stehno.
„Musíte mi s něčím pomoct, děti,“ řekla tehdy a upila pivo ze sklenice od hořčice. „Mám nějakej nedoplatek na elektrice. Pár tisíc.“
„Vyřeším to, mami,“ utnul to hned Tomáš. Nepodíval se na mě.
Tehdy jsem si myslela, že jde o pár tisíc. O běžnou výpomoc staré ženské s malým důchodem. Žaludek se mi teď stahuje do tak pevného uzlu, že nemůžu ani dýchat. Ten nedoplatek nebyla elektřina. Nikdy to nebyla elektřina.
Klikla jsem na tu zprávu. Zavedlo mě to do historie chatu.
Měsíce. Celé měsíce textů. Drobné prosby, pak naléhání, pak vydírání z její strany. A z jeho strany jen poslušné potvrzení převodů.
Otevřela jsem aplikaci George. Měl ji nastavenou na Face ID, ale když obličej selhal, vyskočila výzva k zadání PINu. Datum narození naší dcery. 0408. Byla to tak uboze průhledná volba hesla.
Načítací kolečko se zatočilo. Ty dvě vteřiny trvaly celý život. Zvuk kapající vody z dřezu se zpomalil, až úplně zmizel. Vnímala jsem jen tlak krve ve vlastních spáncích.
Ticho, které rozežírá kosti
Běžný účet: 12 400 Kč. To sedělo. Spořicí účet (Střecha): 0 Kč. Stavební spoření Eliška: 215 Kč. Stavební spoření Matěj: 14 Kč.
Zírám na ty cifry. Nečernají před očima. Nerozmazávají se v slzách. Jsou ostré, bílé na modrém pozadí. Přesně ohraničené a absolutně neměnné.
Není to šok, po kterém byste začali ječet. Je to, jako když do vás někdo píchne jehlu s lokálním anestetikem, ale netrefí nerv. Cítíte tupý tlak, víte, že se děje něco devastačního, ale tělo odmítá reagovat. Moje prsty, položené na okraji stolu, jsou ledové a necitlivé.
Ukradl dětem milion a půl. Zaplatil jím blikající obrázky v telefonu své matky. Sledoval mě, jak si odtrhávám od úst, jak si nekupuju nové boty, jak jezdím do práce dvacet let starou fabií s rezavými prahy, abychom „měli jistotu do budoucna“. A celou dobu ty peníze lil do té černé díry páchnoucí mentolem a popelem.
„Co tu děláš potmě?“
Otočím hlavu. Ve dveřích do obýváku stojí Tomáš. Boxerky se mu zařezávají do stehen, břicho se mu přelévá přes gumu. Vlasy má rozcuchané, na tváři otlak od polštáře.
„Něco jsem hledala,“ odpovím. Můj hlas zní ploše. Žádná intonace. Nic.
Dívám se na něj a snažím se najít toho chlapa, se kterým jsem stála před oltářem. Toho, co mi sliboval, že nás vždycky ochrání. Není tam. Je tam jen schránka potažená kůží, uvnitř které hnije strach a slabost.
„Pojď spát, je po třetí,“ zamumlá a poškrábe se na hrudi.
Nedívá se mi do očí. Nikdy se mi nedívá do očí. Znovu mu v těch velkých prstech zachrastí klouby. Ten zvuk, co mi dřív jen vadil, teď vnímám jako fyzický úder. Křup. Padesát tisíc. Křup. Sto tisíc. Křup. Budoucnost naší dcery.
„Dívala jsem se na účty,“ řeknu.
Zastaví se v polovině pohybu. Ruka mu zamrzne na hrudníku. Ramena mu spadnou dolů, jako by mu někdo přeřízl lanka, co ho držela pohromadě. Vzduch v kuchyni zhoustne, ztěžkne.
„Já…“ začne. Jeho hlas se zadrhne v suchém krku. Odkašle si. Zní to jako nemocný pes. „Chtěl jsem ti to říct. Chtěl jsem to vyřešit. Vzít si půjčku. Byla na tom špatně, hrozili jí exekutoři. Je to moje máma.“
„Takže jsi jí dal Eliščiny peníze. Peníze, na které jsi třináct let nesáhl.“
Nestoupám si. Nekřičím. Sedím na té studené židli a cítím, jak mě opouští veškerá energie. Jak ze mě vyprchává naděje, plány i vztek. Zůstává jen absolutní, čistá prázdnota.
„Slibovala, že mi to vrátí ze stavebního spoření. Že jí přijde pojistka po tátovi. Lhala mi.“ Udělá krok ke mně a natáhne ruku. Prsty se mu třesou úplně stejně jako jí, když nabírala to zelí na nedělním obědě.
Ucuknu dřív, než se mě stačí dotknout. Cítím z něj pot. Ne ten běžný pot z námahy. Je to pach hlubokého, živočišného strachu. Smrdí jako člověk, který ví, že právě umřel, jen jeho tělo to ještě nepochopilo.
Dluh, který nelze splatit
Sledoval moji tvář, hledal v ní jiskřičku pochopení. Nenašel nic. Moje tvář teď musí vypadat přesně jako ten monitor bankovnictví. Ostrá a chladná.
Zítra ráno vstanu. Namažu dětem svačiny do školy, obuju si ty sešlapané boty, co jsem si nekoupila nové, abychom ušetřili. Neřeknu jim ani slovo. Nepřipravím je o představu jejich dokonalého otce dřív, než to bude absolutně nezbytné.
Ale ten chlap přede mnou, ten ubohý stín, který si teď zakrývá obličej rukama a tlumeně vzlyká do dlaní, už v mém životě nefiguruje. Dívám se na něj, jak se hroutí na to studené linoleum, a necítím vůbec nic. Žádnou lítost, žádnou snahu ho zvednout ze země.
Jeho matka mi ukradla peníze, ale on mi ukradl posledních deset let života tím, že s úsměvem hrál divadlo, zatímco mi kradl cihly přímo zpod nohou.
Tohle nezaléčí žádná omluva ani právník, protože i když ty peníze jednou soudně dostanu zpět, už nikdy nesmyju ten pocit špíny ze rtů pokaždé, když si vzpomenu na chuť toho jejího propečeného bůčku.
