Článek
Zápach vařené mrkve a neosoleného kuřecího prsa se drží v každém póru naší kuchyně. Vžral se do záclon, do mých vlasů, dokonce i do potahu těch židlí, které jsme si přivezli z Ikey těsně před tím, než se náš život změnil v čekárnu na smrt.
Vypnu mixér. Ticho, které následuje, je okamžitě vyplněno zvukem z obýváku. Televize běží jako vždycky na sportovním kanálu a do toho se ozývá Martinův dech. Je to těžký, bublavý zvuk. Jako když někdo fouká brčkem do sklenice s vodou, jen mnohem pomaleji.
Naleju tu oranžovou kaši do plastové misky. Ruce se mi třesou, takže pár kapek stříkne na pracovní desku. Neotřu to. Nechám tu skvrnu tam, ať zaschne. Je mi to úplně jedno. Moje schopnost starat se o čistotu domácnosti umřela zhruba před osmnácti měsíci.
Vezmu misku a jdu do obýváku. Martin leží na polohovací posteli, kterou jsme museli vmáčknout místo naší staré kožené sedačky. Má zavřené oči. Pod tenkou dekou se rýsuje jeho tělo. Tělo, které bývalo plné svalů, arogance a síly, se scvrklo na hromádku kostí obalenou bledou kůží.
„Martine,“ řeknu. Můj hlas nemá žádnou barvu. Žádnou intonaci. Je to jen zvukový signál, že přišel čas krmení.
Otevře oči. Pravá polovina jeho obličeje zůstává nehybná, z levého koutku mu vyteče tenká slina. Vezmu papírový kapesník a mechanicky mu ji otřu. Z mých prstů na jeho tvář se nepřenáší vůbec žádná něha. Je to pohyb stejný, jako když utíráte prach z parapetu.
Zlatá klec z lítosti
Naberu kaši na plastovou lžičku a vložím mu ji do úst. Polyká těžce. Sleduji, jak se mu na krku pohybuje ohryzek. V tu chvíli si vzpomenu na ty dny, kdy na mě tímhle stejným krkem řval. Kdy mi vyčítal, že jsem přibrala, že jsem k ničemu, že se na mě nedá dívat. Vzpomenu si na ty noci, kdy se vracel z firemních večírků, táhl ze sebe cizí parfém a s úšklebkem mě posílal spát do pokoje pro hosty.
Teď tu leží. Zcela závislý na tom, jestli se rozhodnu tu lžičku zvednout, nebo ho nechám o hladu.
Někdy si představuju, že tu lžičku odložím. Že si vezmu kabát, odemknu dveře našeho panelákového bytu v Hloubětíně a prostě odejdu. Jdu po schodech dolů, vyjdu ven do sychravého podzimu a nasednu do prvního autobusu, který pojede kolem. Ta představa mi vhání teplo do konečků prstů. Na vteřinu se mi uvolní hrudník a můžu se nadechnout.
Pak se ozve zvonek. Zvuk, který moji fantazii rozbije na tisíc ostrých střepů.
Je to jeho matka. Jarmila. Každou středu a neděli přichází přesně v patnáct nula nula. Odemknu dveře a do předsíně se okamžitě vvalí odér těžké květinové kolínské a naftalínu.
„Tak co můj chlapeček?“ zašvitoří, aniž by se na mě podívala. Vrazí mi do ruky plastovou tašku s bábovkou, kterou nikdy nikdo nejí, a hrne se do obýváku.
Slyším, jak začne na Martina mluvit tím přeslazeným, dětským tónem. Zavřu oči a opřu se čelem o chladné bezpečnostní dveře. Zámek mě tlačí do spánku. Cítím, jak se mi pod žebry stahuje sval. Je to ten vytěsněný vztek, který tam hnije už dva roky a nemá kudy ven.
Oltář pro svatou manželku
Jdu za ní do obýváku. Jarmila sedí na kraji jeho postele a hladí ho po té zdravé ruce. Když mě uvidí, zvedne ke mně uslzené oči.
„Jsi anděl, Kamilo,“ řekne a hlas se jí zlomí. „To, co pro něj děláš… jiná by ho už dávno dala do ústavu. Ale ty jsi s ním zůstala v dobrém i ve zlém. Jsi svatá ženská.“
Ta slova ve mně vyvolají fyzickou nevolnost. V krku mi roste knedlík, který nejde spolknout. Pálí mě z něj žáha.
Usměju se. Ten úsměv mě stojí víc sil než to ranní přebalování. Koutky úst se mi zvednou, ale oči zůstanou mrtvé. Jarmila to nevidí. Lidé jako ona vidí jen to, co chtějí vidět. Vidí obětavou snachu. Nevidí tu propast za mýma očima.
Jdu do kuchyně postavit na kávu. Sahám do horní skříňky pro hrnky a moje ruka zavadí o hromádku staré pošty. Pod ní je schovaná ta modrá plastová složka.
Zastavím se. Zvuk vařící se vody v rychlovarné konvici najednou zní z ohromné dálky. Ruka mi ztuhne ve vzduchu.
Kdyby Jarmila věděla, co v té složce je, neříkala by mi anděli. Plivla by mi do tváře.
Jsou tam papíry. Tři stránky hustého právnického textu s hlavičkou advokátní kanceláře z Prahy 2. Rozvodové papíry. Včetně návrhu na majetkové vyrovnání. Všechno připravené, sepsané, jen podepsat a podat na soud.
Datum, které se nikdy nestalo
Bylo to 14. listopadu. V úterý. Den před jeho nehodou.
Měla jsem ty papíry v kabelce. Chtěla jsem mu je dát večer, až přijde z práce. Měla jsem sbalené dvě tašky, které jsem schovala do kufru svého auta. Měla jsem pronajatý malý byt na Palmovce. Po pěti letech ponižování, nevěr a psychického teroru jsem konečně našla tu špetku odvahy, abych tu hru ukončila.
Jenže ten večer se nevrátil. Pohádali jsme se už ráno po telefonu. Řval na mě, že jsem kráva a že jestli mu tu večeři neuvařím teplou, tak si najde někoho, kdo to udělá. Zvedl mi tlak tak, že jsem mu ty papíry nechtěla dát v klidu, chtěla jsem mu je hodit do obličeje.
Ale on v tu noc naboural. Jel z večírku, měl v krvi jedno a půl promile a napálil to ve stodvaceti do pilíře mostu.
Zalila jsem tu kávu. Voda přetekla přes okraj hrnku a opařila mi palec. Sykla jsem bolestí, ale ten fyzický vjem mě aspoň vrátil do reality. Cítila jsem to teplo, které se měnilo v palčivé bodání.
Když tehdy ráno zazvonil telefon z nemocnice, moje první myšlenka nebyla: „Panebože, doufám, že přežije.“ Moje první myšlenka, ten zlomek vteřiny, za který se budu navždy smažit v pekle, byla: „Jestli umře, ušetřím za právníka.“
Odnesla jsem Jarmile kávu. Sledovala jsem, jak usrkává ten horký nápoj a dál vypráví Martinovi, co je nového v ulici. On jen zíral do stropu.
Když Jarmila konečně odešla a byt se znovu naplnil jen zvukem televize a jeho dýcháním, šla jsem k jeho posteli. Potřebovala jsem mu vyměnit polštář.
Pravda z modrých desek
Naklonila jsem se nad něj. Cítila jsem pach jeho potu, který měl tu specifickou, lékárenskou nakyslost. Chytila jsem ho za ramena, abych ho trochu nadzvedla.
V ten moment se jeho levá ruka – ta zdravá – pohnula. Neohrabaně nahmatala moje zápěstí. Jeho prsty byly studené a slabé, ale stisk překvapivě pevný.
Zarazila jsem se. Podívala jsem se mu do tváře.
Oči měl dokořán. Už nezíral do stropu. Zíral přímo na mě. V tom pohledu nebylo nic z té otupělosti, kterou ukazoval své matce. Byla tam absolutní, krystalická jasnost.
„Já vím,“ zahučel. Jeho hlasivky byly poškozené po intubaci, znělo to jako drcené sklo.
Ztuhla jsem. Ruce, kterými jsem ho podepírala, úplně ztratily sílu. Musela jsem se opřít o rám postele, abych neupadla. „Co víš, Martine?“ zašeptala jsem a cítila, jak se mi nedostává kyslíku.
Znovu polkl. Trvalo mu celou věčnost, než zformoval další slova.
„Ty desky.“
V tu chvíli se mi zastavilo srdce. Úplně. V hrudníku se rozhostilo absolutní ticho.
„Našel jsem je,“ sípal pomalu, každé slovo ho stálo obrovské úsilí. „To ráno. Než jsem odjel. Měla jsi je na stole.“
Koukala jsem na něj s otevřenou pusou. Celý ten den, co jsem čekala, až přijde, abych mu je dala… on už to věděl. Věděl, že odcházím. Jel na ten večírek s vědomím, že náš život skončil.
Věděla jsem to celou dobu, ale odmítala jsem si to připustit. Nebyla to jen nehoda z opilosti. Byla to jeho poslední snaha urvat zpátky kontrolu. Pokud nemohl mít tu moc on, nebudu ji mít ani já.
Stála jsem nad ním a dívala se do těch jeho očí. Byl v nich ten samý arogantní, nadřazený výraz, který měl tehdy. Výraz muže, který právě vyhrál partii.
Připoutal si mě k sobě natrvalo. Udělal ze mě svou ošetřovatelku, vězeňkyni svého vlastního rozbitého těla a společenských konvencí. Kdybych odešla od zdravého tyrana, byla bych hrdinka. Kdybych teď odešla od nemohoucího, zničeného manžela, budu pro celou rodinu, pro jeho matku i pro všechny známé nejhorší zrůda na světě.
Pustila jsem jeho zápěstí. Kůže mě v tom místě pálila, jako by mi tam nechal otisk.
Odstoupila jsem od postele. Televize dál jela svůj nekonečný sportovní přenos. Komentátor křičel něco o faulu.
Neřekla jsem ani slovo. Obrátila jsem se a šla do kuchyně. Otevřela jsem tu horní skříňku, vzala tu modrou složku a narvala ji na úplné dno odpadkového koše, pod slupky od brambor a mokrý logr z kávy. Zničil mi život, když byl zdravý, a dokončil to v momentě, kdy narazil do toho stromu.
Nenávist, kterou k němu cítím, už nemá barvu ani zvuk. Změnila se ve fyzickou součást mého těla, ve tichou křeč, se kterou teď budu každé ráno vstávat a se kterou mu zítra zase rozmixuju ten kuřecí plátek na šedou, beztvarou hmotu.
