Článek
Vzduch v předsíni má barvu šedého zákalu. Smrdí to tu jako v lékárně zkřížené s jídelnou v domově důchodců – směs dezinfekce, rozvařené mrkve a něčeho sladce hnilobného, co vychází přímo z jejích pórů. Je to pach mojí matky. Pokaždé, když otočím klíčem v zámku, ten odér mě udeří do obličeje jako mokrý hadr.
Dneska ráno jsem ji našla sedět na kraji postele. Měla na sobě tu noční košili s vybledlými petrklíči, kterou odmítá sundat. Její prsty, žluté a pokroucené jako kořeny starého stromu, se snažily zapnout knoflík. Nešlo jí to. Dívala jsem se na ni ode dveří a cítila jsem, jak mi v břiše tuhne kámen. Ten známý uzel, co tam nosím už pět let.
„Jano?“ vydechla, aniž by zvedla hlavu.
„No?“ moje odpověď byla úsečná. Suchá. Jako když zlomíš suchou větvičku.
„Pomůžeš mi?“
Přistoupila jsem k ní. Cítila jsem z ní ten její specifický chlad. Staří lidé nehřejí. Jsou jako vybité baterky. Když jsem se dotkla jejích prstů, abych ten knoflík protáhla dírkou, ucukla jsem. Její kůže je jako pergamen, pod kterým cítíte každý kloub, každou chybu v Matrixu jejího těla. Je to děsivé. Je to pohled do mé vlastní budoucnosti, který si odmítám připustit.
Můj manžel Petr je v garáži. Je tam pořád. Opravuje tam auto, které už dávno nikam nepojede, jen aby nemusel být tady. Cítím z něj pivo a starý olej, kdykoliv přijde na večeři, kterou sníme v naprostém tichu, přerušovaném jen matčiným mlaskáním. Petr se na ni nedívá. Já se na ni dívám pořád. Pozoruji, jak jí u koutku úst ulpívá zbytek bramborové kaše, a cítím vlnu čistého, neředěného hnusu.
Není to fér, já vím. Měla by to být moje matka. Ta, co mě houpala, co mě učila chodit. Jenže moje matka byla v mém dětství spíš stín. Věčně v práci, věčně unavená, věčně kritická. „Jano, narovnej se.“ „Jano, proč máš z té matematiky trojku?“ „Jano, nic z tebe nebude.“ Teď tu sedí, bezmocná hromádka kostí, a já jsem ta, která rozhoduje, jestli dostane napít teď, nebo až za hodinu, až dokoukám zprávy.
Dluh, který jsem si nepůjčila
Někdy si představuji, jaké by to bylo, kdyby tu nebyla. Ta představa je sladká jako zakázané ovoce. Vidím se, jak vyhazuji ty její proležené matrace. Jak otevírám všechna okna v tomhle paneláku v Mostě a nechám průvan, aby vymetl ten pach smrti. Představuji si, jak si s Petrem koupíme letenku kamkoliv. Třeba do Itálie. Budeme pít víno a nebudeme muset řešit, jestli má Alena vyměněnou plenu.
„Piješ?“ zeptala se najednou. Její hlas zněl ostře, jako by mi viděla do hlavy.
„Piju kafe, mami. Chceš čaj?“
„Chci domů,“ řekla a její oči, kalné a zamlžené, se na vteřinu zaostřily na moji tvář.
„Vždyť jsi doma,“ povzdechla jsem si.
„Tohle není domov. Tady je to tlusté tichým vztekem. Slyším ho v každém tvém kroku, Jano. Dupeš jako kat.“
V tu chvíli jsem měla chuť s tím hrnkem praštit o zem. Moje prsty zbělely, jak jsem svírala ucho šálku. Měla pravdu. Moje péče není aktem lásky. Je to akt srabáctví. Bojím se, co by řekli lidé v práci, co by řekla sousedka, kdybych ji dala do „eldépétky“. Bojím se vlastního svědomí, i když je to svědomí dávno prožrané rzí.
Ticho v kuchyni, bouře v hlavě
V poledne jsem jí nesla polévku. Vývar z kostí, co jsem koupila v akci. Pára mi stoupala do obličeje a já cítila, jak se mi rosí čelo. V pokoji bylo nedýchatelno. Topí na maximum, i když je venku patnáct stupňů. Má pocit, že mrzne. Možná je to to vnitřní mrazení, co přichází, když krev už nemá sílu obíhat.
Sledovala jsem, jak otvírá pusu pro každou lžíci. Působila jako ptáče, ale ve mně to nevyvolávalo žádný soucit. Jen únavu. Takovou tu hlubokou, olověnou únavu, kterou nevyspíte. Únavu, co se vám usadí v kostech a mění barvu vaší pleti na šedou.
„Pálí to,“ zamumlala a odstrčila moji ruku. Trocha polévky jí vytekla na bradu a stekla do těch petrklíčů na košili.
V tu chvíli se to stalo. Něco ve mně prasklo. Nebyl to velký třesk. Jen takové tiché křup.
„Tak si to foukej sama,“ řekla jsem hlasem, který jsem nepoznávala. Byl ledový a cizí.
Položila jsem talíř na noční stolek tak prudce, až se polévka vylila na její léky. Sledovala jsem, jak se ty bílé a růžové pilulky začínají v hnědé tekutině rozpouštět. Jak se mění v mazlavou kaši. Bylo mi to jedno. Chtěla jsem, aby se bála. Aspoň na vteřinu jsem chtěla, aby pocítila tu moc, kterou nad ní mám.
Dívala se na mě. Ty její oči byly najednou úplně čisté. Žádný zákal. Jen čistý, destilovaný děs. Věděla to. Věděla, že kdybych teď odešla a zavřela dveře, nic s tím neudělá. Že její život závisí na tom, jestli já budu mít dost síly dál hrát tuhle frašku na vzornou dceru.
„Jano,“ špitla.
„Mlč, mami. Prostě už jenom mlč.“
Šla jsem do koupelny a pustila vodu. Ledovou. Strčila jsem pod ni ruce a držela je tam, dokud mě nezačaly bolet klouby. Dívala jsem se na sebe do zrcadla. Vypadala jsem starší než ona. Kolem očí vějířky vrásek, rty stažené do úzké linky. Kde se ve mně vzalo tolik žluči? Kde se ztratila ta holčička, co jí kdysi pletla copánky?
Možná tam nikdy nebyla. Možná jsme se jen obě celou dobu tolerovaly, dokud jsme se navzájem potřebovaly. A teď, když mě potřebuje ona a já ji ne, se ta maska prostě drolí. Je to jako stará omítka v tomhle baráku – stačí do ní trochu rýpnout a sype se vám na hlavu.
Večer se Petr vrátil z garáže. Seděl v kuchyni a ulamoval si kousky chleba.
„Jak jí je?“ zeptal se, aniž by zvedl oči od novin.
„Stejně. Pořád stejné,“ odpověděla jsem a dál jsem zírala do zdi.
„Měli bychom s tím něco dělat, Jano. Takhle to dál nejde. Ty jsi na dně, já jsem na dně. Ten byt je cítit jako hřbitov.“
„A co chceš dělat, Petře? Vyhodit ji na mráz? Je to moje máma.“ Ta věta mi zněla v uších jako lež. Řekla jsem ji jen proto, abych se ujistila, že jsem ještě pořád „člověk“.
„Však víš, co myslím. Jsou ústavy, kde se o ně postarají lépe.“
„Peníze na to nemáme, Petře. To víš taky.“
Ticho, které následovalo, bylo těžké. Slyšela jsem v něm tlukot svého srdce a pak, z vedlejšího pokoje, zase to chrčení. Ten nekonečný, úporný boj o každý doušek vzduchu.
Vstala jsem a šla jsem k ní. Pokoj byl temný, jen světlo z pouliční lampy kreslilo na stěnu pokřivené stíny větví. Ležela tam, malá, ztracená v těch velkých peřinách. Vypadala jako suchý list, co zapomněl upadnout ze stromu.
Přistoupila jsem k posteli. Její dech byl nepravidelný. Dlouhá pauza… a pak prudké lapnutí po dechu.
Vlastně jsem chtěla, aby ta polévka byla horká až příliš. Aby se aspoň něčím probudila z té letargie, nebo aby mě donutila něco cítit. Nenávist je aspoň emoce. Tohle, co cítím teď, je jen prázdnota. Je to jako dívat se na rozbitý stroj, který vám překáží v obýváku.
Věděla jsem to celou dobu. Věděla jsem, že ten moment přijde. Že se v mé hlavě usadí ta myšlenka, co už nepůjde vyhnat.
Stála jsem nad ní a počítala vteřiny mezi jejími nádechy. Jedna… dvě… tři… čtyři… pět…
Modlila jsem se. Poprvé po dvaceti letech. Ale nebyla to modlitba za její zdraví. Byla to modlitba za mé vysvobození. Prosila jsem tmu, aby ji už konečně pohltila. Aby to chrčení přestalo. Abych mohla zase dýchat já.
Když pak konečně vydechla a následovalo dlouhé, mrazivé ticho, ucítila jsem v hrudi nečekané teplo. Nebyl to smutek. Nebyla to bolest. Byla to úleva, která pálila jako čistý líh v otevřené ráně.
A pak se ozvalo další lapnutí po vzduchu. Ještě silnější než předtím.
Svezla jsem se na podlahu vedle její postele a začala jsem se nekontrolovaně třást. Nebrečela jsem. Jen jsem drkotala zuby v tom přetopeném pokoji. Došlo mi, že tohle je můj trest. Budu tu s ní sedět, v tomhle pachu a v téhle šedi, tak dlouho, dokud se ze mě nestane ona.
Pravda je taková, že ji nezabíjím já svou nenávistí. Zabíjíme se navzájem tím, že jsme spolu zůstaly v momentě, kdy už jsme si neměly co říct.
Zítra ráno jí zase uvařím ten čaj. Zase jí nakrájím rohlík na malé kousky, aby se nezalkla. A zase budu v duchu počítat vteřiny a doufat, že ta příští pauza mezi nádechy už bude nekonečná.
