Článek
Zubní korunka cvakne. Je to takový suchý, dutý zvuk. Moje tchyně Jarmila sedí na kraji nemocničního lůžka a nehtem na ukazováčku si dloube zbytek oběda zpod horní trojky. Dělá to pořád. Cvak. Cvak.
Vzduch v jejím pokoji v domově pro seniory na okraji Kladna má specifickou hustotu. Je to směs starého papíru – Jarmila hromadí letáky ze supermarketů pod matrací –, zatuchlé moči a těžkého laku na vlasy značky Taft. Ten pach se vám usadí na patře a nejde ho spláchnout ani litrem čisté vody.
Pavel sedí na plastové židli pro návštěvy. Ramena má svěšená dopředu, přesně tak, jak to dělá vždycky, když je v její přítomnosti. Vypadá jako zbitý pes. Má na sobě to své seprané šedé tričko z Decathlonu a uhýbá pohledem. Nedívá se na ni. Nedívá se ani na mě. Zírá na vzor linolea a čeká, až tahle povinná nedělní hodina skončí.
„To maso dneska bylo jak podrážka,“ zahučí Jarmila a otře si prst o noční košili.
„Měla sis říct o dietní, mami,“ odpoví Pavel potichu. Zní to spíš jako omluva než jako rada.
„Dietní? Abych chcípla hlady? Milena by to nenechala jen tak. Ta by tam rovnou šla a udělala jim na sesterně bugr. Ale ty? Ty seš měkkej, Pavlíku.“
Při vyslovení jména Milena cítím, jak mi tuhnou svaly podél páteře. Milena. Pavlova starší sestra. Zlaté dítě. Žena s dokonalými gelovými nehty, obřím SUV zaparkovaným u novostavby v satelitu a patentem na pravdu. Milena sem nejezdí. Nemá čas. Má přece „firmu a stres“.
Zlatá klec z panelu
Pavel si odkašle. „Mami, my už budeme muset jít. Kamila má zítra ranní směnu na poště.“
Jarmila se na mě poprvé za celou návštěvu podívá. Její oči jsou malé, zapadlé v hlubokých vráskách, ale je v nich naprosto jasná, neředěná zlomyslnost.
„Jistě. Běžte. Ať paní poštmistrová nepřijde pozdě. Já tady do zítřka beztak nevydržím. Říkala jsem ti, že mi ta bába z vedlejší postele krade věci. Musíš mě vzít domů, Pavle. Můj syn mě přece nenechá umřít mezi cizíma.“
V tu chvíli to přijde. Ten známý fyzický pocit. Žaludek se mi stáhne tak prudce, až se mi zvedne kyselina do krku. Ruce, které mám složené v klíně, se začnou nepatrně třást.
Nastěhovat ji k nám. Do našeho 3+1 v paneláku. Znamenalo by to dát jí ložnici, protože v obýváku by nespala. Znamenalo by to poslouchat to její cvakání nehtem o zuby dvacet čtyři hodin denně. Znamenalo by to cítit ten její pach v našich ručnících, v našem hrnku na kávu, v našem životě.
Věděla jsem, že Pavel pomalu povoluje. Viděla jsem to na něm už týdny. Včera večer stál v kuchyni, dloubal se lžičkou v jogurtu a potichu utrousil, že by to s ní u nás možná „nějak šlo“. Že je to přece jenom jeho máma.
Neřekla jsem na to tehdy nic. Jen jsem pevněji stiskla houbičku na nádobí, až mi z ní mezi prsty vytekla špinavá voda s jarem. Věděla jsem, že otevřený odpor by znamenal hádku. Pavel nesnáší hádky. Postavil by se do role mučedníka a já bych byla ta krkavčí snacha.
Musela jsem to vymyslet jinak. Čistěji.
Tekutá spoušť v nočním stolku
„Přinesla jsem ti něco na to tvoje trávení,“ řeknu nahlas. Můj hlas zní naprosto klidně. Cize.
Sáhnu do kabelky a vytáhnu menší lahev Becherovky. Jarmile okamžitě zajiskří v očích.
„Kamčo, ty víš, co potěší,“ zamlaská a natáhne tu svou suchou ruku se skvrnami od stáří.
„Neschovávej si to ale, Jarmilo,“ usměju se a položím lahev na její noční stolek. „Dej si panáka hned po večeři. Ať ti slehne.“
Pavel se na mě překvapeně podívá. Ví, že to mají v domově přísně zakázané. Ví, že Jarmila bere silná antidepresiva a léky na tlak. Ví, co se stalo před třemi lety na rodinné oslavě, když to smíchala se slivovicí. Tehdy po Mileně hodila popelník a prokousla Pavlovi ruku, když se ji snažil zklidnit. Její agresivita v kombinaci s alkoholem není tajemství. Je to diagnóza.
Ale Pavel nic neřekne. Je příliš slabý na to, aby matce vzal lahev před očima. Jen sklopí zrak.
Druhý krok mého plánu proběhl o deset minut dřív, když jsem šla na sesternu požádat o čistý ručník. Využila jsem momentu, kdy se sestra otočila do skladu. Otevřela jsem Jarmilinu složku, která ležela navrchu stolu.
Z kolonky „Primární nouzový kontakt“ jsem tlustým černým fixem vyškrtla Pavlovo jméno i číslo. Místo něj jsem tam hůlkovým písmem napsala: MILENA DROBNÁ, DCERA, s jejím telefonním číslem. Trvalo to přesně tři vteřiny.
Odcházíme. Procházíme dlouhou chodbou, kde to páchne rozvařeným květákem. Chladné madlo dveří u východu mě zastudí v dlani. Venku prší. Nasedneme do naší staré Octavie a jedeme domů mlčky. Slyším jen pravidelné vrzání stěračů.
Noční telefonát a rozbité masky
Bylo půl druhé ráno, když Pavlovu sestru vzbudil telefon.
Mně to Pavel řekl až o hodinu později, když mu Milena volala hysterická z auta. Seděla jsem na kraji naší postele, bosé nohy na studeném koberci. Pozorovala jsem ho, jak chodí po ložnici v trenýrkách a drží si mobil u ucha.
„Cože udělala? Paní Novotné? Jakou berli?“ Pavel koktal. Jeho obličej ve světle z pouliční lampy zbledl do barvy starého vosku.
Jarmila to vypila. Všechno. A pak, v toxickém oparu alkoholu a psychofarmak, napadla svou spolubydlící. Zlomila jí o pelest postele její vlastní francouzskou hůl. Museli volat záchranku i policii.
„Proč volali tobě a ne mně?“ zeptal se Pavel do telefonu. Zadržela jsem dech. „Já nevím, Mileno. Asi v tom mají bordel. Kam ji teď vezou? Na psychiatrii?“
Složil to. Podíval se na mě. V jeho očích byla čirá, nefalšovaná panika. Děs malého chlapce, kterému se hroutí svět.
„Vyhodili ji,“ zašeptal. „Ředitelka řekla Mileně, že okamžitě ukončují smlouvu. Zítra ráno si máme přijet pro její věci.“
Nadechla jsem se. Teď přišla moje chvíle. „Pavle, k nám jít nemůže. Jestli je takhle agresivní… co by tu dělala? Byla bych s ní doma sama, když jsi v práci. Zabila by mě. Nebo by zapálila byt.“
„Je to moje máma, Kamilo!“ poprvé za těch dvanáct let, co jsme spolu, na mě zvýšil hlas.
„A napadla člověka!“ odsekla jsem. Ledově. Bez jediné emoce. „K nám prostě nepůjde. Milena má ten obrovský dům. Má prázdný pokoj pro hosty v přízemí. Má peníze na soukromou pečovatelku. Ty nemáš ani na to, abychom opravili kapající bojler v koupelně.“
Uhodila jsem na to nejslabší místo. Na jeho ego a jeho peněženku. Viděla jsem, jak se v něm něco zlomilo. Ramena mu spadla. Zase se z něj stal ten poddajný, slabý kus hmoty, kterým byl vždycky.
Ticho a prach v ředitelně
Druhý den ráno sedíme u ředitelky. Milena dorazila o deset minut později. Má na sobě béžový trenčkot a tváří se, jako by jí patřila celá budova.
„Tohle je absolutně neprofesionální!“ křičí Milena na ředitelku. „Odkud vzala ten alkohol? Vy tady ty lidi vůbec nehlídáte!“
„Paní Drobná,“ ředitelka je klidná, ale v hlase má ocel. „Vaše matka je svéprávná. A velmi vynalézavá. Pokud nedokáže respektovat základní pravidla bezpečnosti a fyzicky napadá ostatní klienty, nemůžeme jí tu dál poskytovat péči. Její věci už jsou v pytlích na recepci.“
Milena se otočí na Pavla. Její gelové nehty se zaryjí do opěradla židle. „Takže si ji vezmete vy, že jo? Já mám odpoledne schůzku s investory. Nemůžu se o ni starat.“
Pavel otevře pusu. Podívá se na mě. Můj výraz je kamenný. Nemrkám.
„Ne,“ vyhrkne Pavel. Zní to slabě, ale řekne to. „My… my na to nemáme prostor, Mileno. Kamila se bojí. Sama víš, jaká máma umí být.“
Milena zalapá po dechu. Poprvé v životě jí její malý bratr řekl ne. Poprvé v životě narazila na zeď.
„To si děláš srandu. To ji mám jako vzít k nám? Na ty moje nový dubový podlahy?“
„Vždyť jsi vždycky říkala, že se o mámu umíš postarat líp než my,“ promluvím konečně já. Můj hlas je klidný a tichý. Jako hladina hluboké, kalné vody. „Teď máš šanci to dokázat.“
Milena mě probodne pohledem. Kdyby mohla, na místě by mě zabila. Ale nemůže dělat nic. Jsme v pasti, kterou jsem jí ušila na míru. Matku na ulici nenechá, na to je příliš upjatá na to, „co by řekli sousedi“.
Odcházíme. Milena vztekle táhne černé igelitové pytle s Jarmilinými věcmi ke svému bílému autu. Jarmila sedí na lavičce před vchodem, zmatená a otupělá prášky, které jí ráno dali na uklidnění.
Vítězství s pachutí
Když večer ležím v naší posteli, v bytě je ticho. Jen z dálky z ulice slyším zvuk projíždějící tramvaje. Pavel spí. Otočený zády ke mně, schoulený na samotném okraji matrace. Od té doby, co jsme přijeli, na mě nepromluvil.
Zírám do stropu. Tmavé obrysy stínů z pouliční lampy se míhají po omítce.
Dosáhla jsem svého. Náš obývák je prázdný. Můj hrnek na kávu je čistý. Nikdo necvaká nehtem o zuby. Nikdo nezanáší náš domov pachem staroby a jízlivých urážek. Milena mi vpodvečer poslala zprávu, která obsahovala jen sprostá slova a výhrůžky, že s námi končí.
Vlastně to bylo tak snadné. Stačilo devět a půl deci bylinného likéru a trocha černé fixy.
Přetočím se na bok a podívám se na Pavlova záda. Dýchá trhaně. Vím, že to celou dobu tuší. Vím, že si vzpomněl na to, jak jsem tu lahev s úsměvem položila na noční stolek. A on ví, že i když mi to nikdy nahlas nedokáže, ztratil ke mně zbytek jakékoliv úcty.
Moje svědomí nebolí. Není v něm výčitka, není v něm lítost. Je v něm jen ta těžká, paralyzující samota, která přichází, když člověk zjistí, jak málo stačí k tomu, aby se z něj stala zrůda, která jen brání své vlastní teritorium.
Věděla jsem to celou dobu. A kdyby to znamenalo, že si zachráním svůj vlastní život před její přítomností, zítra bych tu lahev koupila znovu.
