Článek
Lednice v kuchyni vydává takový ten vysoký, bzučivý zvuk, který člověk slyší, jen když je v bytě úplně mrtvo. Je to zvuk mého manželství. Do toho se občas ozve škrábání – to si Linda v koupelně nehtem rýpe do kůžičky kolem palce. Dělá to vždycky, když je na dně. Cítím tu vůni jejího levandulového krému smíchanou s pachem železa, jak jí z toho prstu teče krev.
Je mi dvaačtyřicet a jsem vrah. Nezabil jsem nikoho z masa a kostí, zabil jsem v Lindě tu veselou holku, kterou jsem si bral na zahradě u jejích rodičů v Břevnově. Tehdy měla v očích takové to světlo, co dneska mají jen lidé na drogách nebo děti před Vánoci. Dneska jsou její oči jako dva vyhaslé škvarky v obličeji, který předčasně ztuhl do masky rezignace.
Všechno to začalo modrou obálkou s nálezem z urologie, kterou jsem dostal ještě před svatbou. Výsledek byl jasný: nula. Žádný pohyb, žádná naděje. Jen mrtvá pustina v mých slabinách. Tehdy jsem tu zprávu zmuchlal a hodil do koše u metra na Hradčanské. Myslel jsem si, že to nějak vyřeším. Že se stane zázrak. Nebo jsem byl jenom srab, co nechtěl přijít o tu nejhezčí ženskou, jakou kdy potkal.
„Martine, myslíš, že bychom měli zkusit tu novou kliniku v Brně?“ ozve se z koupelny. Její hlas je matný, jako by ho někdo obrousil smirkovým papírem.
„Když myslíš, Lindi,“ odpovím a cítím, jak mi na zátylku vyráží studený pot. Moje košile se mi lepí na lopatky a v ústech mám pachuť starého nikotinu, i když jsem už pět let nekouřil.
Vykoupená milost v modrém šeru
Před devíti lety Linda otěhotněla. Pamatuji si ten večer. Seděli jsme v obýváku, v televizi běžely nějaké zprávy o povodních a ona mi podala tu tyčinku. Byly tam dvě čárky. Srdce se mi tehdy nezastavilo radostí, ale hrůzou. Cítil jsem, jak se mi stahují svaly na břiše, jako by mě někdo kopl do slabin. Věděli jsme, že se o to snažíme roky, ale já jsem věděl, že to není moje. Nemohlo být.
Dívala se na mě tehdy s takovou nadějí, až se mi zvedal žaludek. „Povedlo se to, Martine. Konečně se to povedlo.“ Objal jsem ji a cítil, jak se mi do nosu opírá vůně jejích vlasů, které smrděly lakem na vlasy a štěstím. Mlčel jsem. Co jsem měl říct? Že vím o tom jejím „služebním výjezdu“ do Krkonoš, ze kterého se vrátila tak divně zamlklá?
Vlastně jsem jí byl vděčný. Ten cizí chlap, jehož jméno ani nechci znát, za mě vyřešil můj největší problém. Dal mi šanci být „normální“. Tak jsem tu hru hrál dál. Chodil jsem s ní na ultrazvuky, držel ji za ruku, když zvracela do mísy, a v duchu jsem si říkal, že tohle je ta cena. Že budu vychovávat kukačku, abych nemusel přiznat, že jsem jako chlap selhal.
Jenže teď je tu Max. Je mu osm. Má takové ty husté, tmavé vlasy, které nikdo v naší rodině nemá. Linda je blondýna, já jsem zrzavý. Max voní jako mokrá vlna, když se vrátí zvenku, a v jeho pohledu je něco cizího. Něco, co mi každý den připomíná mou vlastní zbabělost. A Linda se dál trápí, protože druhý potomek nepřichází a ona se hroutí z každé další neúspěšné snahy, kterou já jen tiše pozoruji.
Můj tchán Karel u nás sedí každou neděli u řízku. Karel je ten typ chlapa, co má žluté zuby od startovek a dýchá tak nahlas, že to přebije i rádio. „Tak co, kdy mu pořídíte bráchu? Aby ten kluk nebyl sám,“ říká a u toho si párátkem doluje maso z dásní. Linda tehdy vždycky sklopí hlavu a já cítím, jak se pod stolem třese její koleno.
Pravda za cenu krve
Minulý týden se to všechno začalo sypat. Max měl ve škole projekt o genetice a krevních skupinách. Přinesl si domů takový ten papír, kde si děti mají zapsat údaje rodičů. Seděl u stolu, v puse konec propisky, a koukal na mě těma svýma cizíma očima.
„Tati, jakou máš skupinu?“ zeptal se.
„Nulu negativní, Maxi,“ odpověděl jsem automaticky. Pracuji v technické správě, mám rád přesná čísla, jasné odpovědi.
„A máma má AB, že jo?“
„Jo.“
Sledoval jsem, jak se mu na čele udělala ta malá vráska. Je chytrý. Příliš chytrý na to, aby mu stačilo lhaní. „Ale paní učitelka říkala, že když má máma AB a táta nulu, tak dítě nemůže mít nulu jako já…“
V tu chvíli se v kuchyni něco rozbilo. Linda upustila talíř s bábovkou. Keramika se roztříštila o lino s takovým tím tupým zvukem, co vám projede až do páteře. Sledoval jsem, jak se kousky těsta válí v prachu, a Linda tam jen stála, ruku u pusy, a v očích měla přesně ten děs, který jsem tam vídal posledních deset let, když mluvila o své „neschopnosti“ počít další dítě.
Max se na nás díval, střídal pohled ze mě na ni. Vzduch v místnosti zhoustl, jako by někdo zapnul plyn a neškrtl zápalkou. Cítil jsem, jak se mi třesou ruce. Schoval jsem je pod stůl, ale cítil jsem, jak mi v konečcích prstů pulzuje krev.
„Věděla jsem to celou dobu,“ šeptla Linda. Její hlas byl tak tichý, že jsem ho skoro neslyšel přes bušení vlastního srdce.
„Co jsi věděla?“ vydechl jsem.
„Že nejsi tátou. Ale myslela jsem si, že ty to nevíš. Že jsi prostě jenom… šťastný, že ho máme. Že ta tvoje neplodnost byla jen moje představa.“
Dívala se na mě a po tváři jí stekla jedna jediná slza. Nezanechala po sobě cestičku, jen se vpila do té její neustále rozškrábané kůže na krku. Došlo mi to. Celých deset let jsme oba hráli divadlo pro jednoho diváka, který tam ani nebyl. Ona se ničila pocitem viny za nevěru, kterou jsem já mlčky schválil svou neplodností a předstíranou snahou o další dítě.
Ticho, které nekončí
Stál jsem tam jako opařený. Chtěl jsem ji obejmout, ale moje tělo bylo jako z betonu. Cítil jsem tu šílenou váhu všech těch let, kdy jsem ji nechal chodit na hormonální injekce, kdy jsem ji nechal brečet na záchodě a kdy jsem s ní chodil do center asistované reprodukce, i když jsem věděl, že moje spermie jsou jen mrtvé buňky v drahé zkumavce.
Nechal jsem ji věřit, že je nemocná, jen abych já nemusel být ten slabý. Nechal jsem ji upadat do depresí z každého dalšího „neúspěchu“, zatímco jsem věděl, že šance je nulová.
„Proč jsi nic neřekl?“ zeptala se. Už nekřičela. V jejím hlase byla jen taková ta mrtvolná věcnost. Jako když se sčítají škody po autonehodě.
„Bál jsem se, že odejdeš,“ řekl jsem. Ta věta zněla v tom tichém bytě jako největší klišé na světě, ale byla to ta nejošklivější pravda, jakou jsem kdy vypustil z pusy.
Max vstal, zavřel sešit a bez slova odešel do svého pokoje. Zvuk zavíraných dveří byl definitivní. Žádné rány, žádný křik. Jen to suché cvaknutí zámku, které nám oznámilo, že dětství skončilo. Pro něj i pro nás.
Linda se sehnula pro ty střepy. Sledoval jsem její záda, vystouplé obratle pod tenkým tričkem, a došlo mi, že ji vlastně vůbec neznám. Že jsme se deset let potkávali v posteli a u stolu jako dva cizinci, co se navzájem hlídají, aby ani jeden neprozradil, že ten druhý lže.
Teď tu sedím v kuchyni sám. Linda odjela k matce, Maxe vzala s sebou. Lednice pořád bzučí ten svůj otravný tón. Na stole leží ten papír o genetice. Vzal jsem ho do ruky a cítím, jak je ten papír hrubý a studený.
Někdy si říkám, že kdybych tenkrát tu obálku u toho metra otevřel před ní, možná bychom teď nebyli v tomhle pekle. Možná bychom se rozešli a ona by měla tři děti s někým jiným a byla by šťastná. Nebo bychom adoptovali a já bych nemusel každé ráno v Maxově obličeji hledat rysy chlapa, který mi ukradl život, zatímco jsem mu za to v duchu děkoval.
Ale já jsem se rozhodl pro pohodlí lži. A teď mě ta lež požírá zaživa. Moje tělo je prázdné a můj byt také. Cítím jen ten chlad z mrazáku a v dlaních mi zbyla jen ta pachuť železa z Lindiných prstů.
Pravda vás neosvobodí. Pravda vás jenom svleče donaha v místnosti, kde je průvan a zhasnutá světla.
