Článek
Brzda vibrační brusky kvílí. Je to vysoký, pronikavý zvuk, který mi rezonuje přímo v lícních kostech. Stojím opřená o zárubeň dveří do pokoje pro hosty. Vlastně do dětského pokoje.
Jakub klečí na plovoucí podlaze v barvě dubu, kterou jsme vybírali teprve před třemi měsíci. Má na sobě staré šedé tepláky. Ve vlasech, které mu začínají na spáncích řídnout, se mu usazuje jemný prach.
Díly postýlky leží rozložené kolem něj jako kostra nějakého vyhynulého zvířete.
Tře brusným papírem o dřevěnou bočnici. Ten pohyb je zběsilý, téměř agresivní. Snaží se zahladit neexistující třísku. Snaží se opravit něco, co je dávno rozbité úplně někde jinde.
„Měl bych to přetřít včelím voskem,“ zahučí, aniž by se na mě podíval. „Ten lak, co tam byl z výroby, hrozně smrděl chemií. Nechci, aby to dýchalo.“
„To je dobrý nápad, Kubo,“ odpovím. Můj hlas je dutý. Vychází z hrudníku, ve kterém se už týdny rozlévá jen chladná, olověná prázdnota.
Sleduji pohyb jeho svalů na předloktí. Vzduchem se nese pach zahřátého dřeva a jeho potu. Kůže na rukou se mi stáhne. Každý jeho dotek, každý jeho pohled plný té ublížené psí oddanosti ve mně vyvolává fyzickou nevolnost. Ne z něj. Ze mě samotné.
Účet za osm a půl tisíce
Před dvěma měsíci jsem stála před bankomatem u metra na Palmovce. Bylo úterý dopoledne. Moje prsty byly ledové, když mačkaly ta kovová tlačítka. Osm tisíc pět set korun. V hotovosti. Aby se ta transakce nikdy neobjevila na našem společném transparentním účtu u Fio banky, který Jakub kontroluje s pečlivostí účetního.
Na klinice v Holešovicích vonělo linoleum po chlóru a citrónovém osvěžovači. Seděla jsem v koženkovém křesle v čekárně a zírala na špičky svých bot.
Žádné slzy. Žádná hysterie. Jen tupý tlak pod žebry a krystalicky čistá jistota, že to dítě nechci. Ne s ním. Ne v tomhle satelitu za Prahou, kde jsou všechny domy stejné a kde se ode mě čeká, že se stanu jen dalším doplňkem k jeho hypotéce a víkendovému grilování.
Pilulka zabrala rychle.
Zbytek proběhl v naší dokonalé, čerstvě vyspárované koupelně. Ty tmavě šedé italské dlaždice studily do bosých nohou. Křeče mi stáhly břicho tak silně, až jsem musela zakousnout zuby do okraje froté ručníku, abych nekřičela.
Když mě Jakub našel ležet na zemi, krev se mísila s vodou ze sprchy. Klečel tam, ruce od mé krve, třásl se a křičel moje jméno. Volal sanitku.
V nemocnici doktor potvrdil „kompletní spontánní potrat“. Nikdy se nezeptal. Možná tušil. Možná jen neměl čas to řešit. Jakub mi tehdy na nemocničním lůžku líbal vlasy a plakal. Slzy mu tekly po tvářích a smáčely mi krk. Byla to horká, slaná vlna jeho zoufalství. A já jsem tam ležela, dívala se do zářivky na stropě a poprvé po pěti letech jsem cítila úlevu.
Pach laku a mateřská láska
„Zlato?“ Jakubův hlas mě vytrhne ze vzpomínek.
Zastavil brusku. Klečí tam uprostřed těch dřevěných kusů a dívá se na mě. Oči má červené, zarudlé od prachu a nevyspání.
„Mám udělat kávu?“ vyhrknu. Chci pryč. Chci utéct z tohohle pokoje, ze kterého on udělal svatyni pro našeho neexistujícího syna.
„Ne. Pojď sem.“
Moje nohy ztěžknou. Každý krok po té dubové podlaze mě stojí obrovské úsilí. Přijdu k němu a on mě obejme kolem boků. Přitiskne tvář k mému břichu.
Tělo se mi instinktivně zpevní. Svaly na břiše se stáhnou do tvrdého krunýře. Jeho dech mě hřeje přes látku trička. Je to intimitou nabitá chvíle, kterou hrajeme už dva měsíce každý den. Hra na zničené rodiče. Hra na dokonalý pár, který tragédie semkla.
„My to zvládneme, Kláro,“ zašeptá do mého trička. „Příští rok to zkusíme znovu. Zaplatíme tu nejlepší kliniku. Všechno bude dobré.“
Zvedne ke mně hlavu. Hledá v mé tváři naději. Odpověď. Potvrzení, že jeho svět se nezhroutil úplně.
Usměju se. Je to čistě mechanický pohyb svalů kolem úst. „Já vím, Kubo. Zvládneme.“
V chodbě cvakne zámek. Oba se instinktivně odtáhneme. Z předsíně se ozve šramot tašek a cinkání klíčů.
Je to Věra. Jakubova matka. Má vlastní klíče, protože „kdyby se něco stalo, ať nemusí zvonit“. Do obýváku se okamžitě vvalí její specifický odér. Těžký parfém smíchaný s pachem cigaret, které kouří tajně na balkoně, a starého koženého kabátu.
„Děti moje,“ zahlásí a vrazí do kuchyně. Na linku postaví obrovský zavařovací hrnec. „Udělala jsem vám silný vývar. Kláro, ty jsi pořád taková bledá. Musíš jíst. To tělo se musí zregenerovat.“
Jdu do kuchyně. Věra si sundává kabát a upírá na mě ten svůj zkoumavý, pichlavý pohled. Nikdy mě neměla ráda. Jsem pro ni moc ambiciózní, moc chladná, málo odevzdaná jejímu synovi.
„Kubo, ty jsi zase v tom pokoji?“ houkne na něj Věra a začne přerovnávat věci na naší lince. „Musíš s tím přestat. Co se stalo, stalo se. Byla to vůle boží. Možná na to Klářino tělo ještě nebylo připravené. Přece jenom, už jí je čtyřiatřicet.“
Slyším, jak jí pod rukama cinká naše drahé nádobí z Ikey. Ten zvuk mi drásá nervy.
„Mami, prosím tě, nech toho,“ ozve se Jakub ze dveří. Má svěšená ramena.
Věra se na něj otočí. „Já to myslím dobře, Jakube. Příště se prostě Klára nesmí tolik stresovat v té její práci. Ty uzávěrky a přesčasy… Já ti říkala, ať radši zůstane doma, jakmile otěhotní.“
Zírám na nerezový povrch dřezu. Prsty svírám okraj kuchyňské linky tak silně, až mi bělají klouby. Kyselina v mém žaludku stoupá vzhůru. Polykám ji. Dře to v krku jako polykání písku.
Ona mě obviňuje. Myslí si, že jsem to dítě zabila svou prací. Svou nezodpovědností. A já tam jenom stojím a přijímám tenhle úder, protože je to milionkrát bezpečnější než jí říct, že jsem zaplatila osm tisíc pět set korun člověku v bílém plášti, aby to ze mě dostal ven.
Ticho a papír
Večer Věra konečně odejde. Dům se ponoří do ticha. Slyším jen bzučení naší obrovské americké lednice.
Jakub se sprchuje. Z koupelny kape voda na dlaždice. Jdu do předsíně, abych uklidila Věřiny hrnky.
Můj zimní kabát visí na věšáku. Ten samý tmavě modrý kabát, který jsem měla na sobě to úterý. Zavadím o něj ramenem. Z kapsy něco vypadne. Malý, zmačkaný kousek papíru.
Dopadne na dubovou podlahu bez hlásku.
Zastavím se. Krev v mých žilách se změní v ledovou tříšť. Je to ta účtenka. Účtenka z kliniky, kterou jsem tehdy ve stresu zmuchlala a strčila do kapsy, místo abych ji zničila.
Dívám se na ten malý, bílý čtvereček s vybledlým termálním tiskem. Leží tam na té drahé podlaze jako odjištěný granát.
Z koupelny se ozve klapnutí dveří sprchového koutu. Jakub vypnul vodu.
„Kláro? Podáš mi ručník? Zapomněl jsem si ho vzít.“
Zírám na ten papír. Mám pocit, že se nemůžu pohnout. Nohy mám přibité k zemi. Slyším, jak mokré nohy pleskají o dlaždice v koupelně. Blíží se ke dveřím.
„Kláro?“
Svaly v mém těle se konečně proberou k životu. Padnu na kolena. Moje prsty, studené a neohrabané, zachytí ten kousek papíru zrovna ve chvíli, kdy se dveře koupelny otevřou. Z oblaku teplé páry vyjde Jakub. Má kolem pasu omotaný jen malý ručník na ruce. Z vlasů mu kape voda na zem.
„Co tam děláš?“ zeptá se. Obočí má mírně svraštěné.
Klečím na zemi u botníku. Papírek mám zmáčknutý v pravé dlani. Svírám ho tak křečovitě, až se mi nehty zaryly do kůže na dlani.
„Spadla mi náušnice,“ řeknu. Můj hlas je klidný. Dokonale izolovaný od té paniky, která mi rve vnitřnosti na kusy.
Zvednu se. Moje ruka s účtenkou vklouzne do kapsy mých tepláků.
Jakub ke mně přijde. Zastaví se těsně přede mnou. Z jeho mokré kůže sálá teplo. Voní po sprchovém gelu s mořskou řasou. Natáhne ruku a zastrčí mi pramen vlasů za ucho. Jeho prsty jsou vlhké a teplé.
„Běž si lehnout,“ zašeptá. „Dneska to byl těžký den. Máma to tak nemyslela. Víš, jaká je.“
Dívám se do jeho očí. Jsou plné té absolutní, čisté důvěry. Věří mi. Věří té iluzi, kterou pro něj každý den pečlivě buduju. Věří té ženě, která s ním oplakává mrtvé dítě, a netuší, že žije se zrůdou, která ho o něj cíleně a chladnokrevně připravila.
„Já vím,“ odpovím.
Zavřu se na záchodě. Zamknu dveře. Zvuk pootočení klíče v zámku mě uklidní. Vytáhnu ten zmuchlaný papírek z kapsy. Roztrhám ho na droboučké, milimetrové kousky. Moje prsty pracují rychle a metodicky.
Hodím ty bílé útržky do záchodové mísy a spláchnu. Sleduju, jak se ten důkaz točí ve víru vody, dokud nezmizí v hlubinách potrubí.
Opřu se oběma rukama o chladné keramické umyvadlo a podívám se na sebe do zrcadla. Pod očima mám tmavé kruhy. Pleť je šedá, unavená.
A pak se to stane. Koutky mých úst se pohnou. Je to jen nepatrný záškub. Ale je tam. Není to radost. Není to štěstí. Je to ta absolutní, krutá moc nad jeho životem.
Nikdy se to nedozví. Bude dál brousit tu prázdnou postýlku a stavět si v hlavě vzdušné zámky, zatímco já budu dál řídit jeho osud zpoza opony, protože pocit téhle nadvlády je mnohem opojnější než jakákoliv láska, kterou by mi kdy mohl dát.
