Článek
Pružiny v naší staré matraci vrznou. Snažím se dýchat pomalu, rytmicky. Předstírám spánek, i když mám oči otevřené do tmy a srdce mi tluče někde u samého kořene krku.
Z chodby slyším šoupání nohou. Martin chodí po tom ošoupaném linoleu jako stín. Těžký, vyčerpaný stín, který ztratil veškerou energii k životu.
Vzduchem do ložnice pronikne pach. Je to směs levné vanilkové voňavky do auta, zaschlého potu a staré kávy z benzínky. Je to pach jeho druhé práce. Pach nocí strávených za volantem ojeté Fabie, kterou splácíme už pátým rokem.
Slyším, jak v kuchyni otevírá lednici. Skleněná polička cinkne. Následuje tupý zvuk, jak si maže rohlík nejlevnějším margarínem. Žvýká nahlas. Každé polknutí zní v tom tichém panelákovém bytě na sídlišti v Kladně jako rána tupým předmětem.
Dřív by se ve mně při tom zvuku zvedla vlna lítosti. Šla bych za ním, udělala mu teplý čaj a masírovala mu ztuhlá ramena.
Dnes ne. Dnes ležím pod dekou, ruku schovanou pod polštářem, a prsty hladím chladné hrany plastové platební karty, která nenese moje příjmení, ale je napojená na účet, o kterém on nemá tušení.
Účetní s patentem na pravdu
Martin byl vždycky ten, kdo u nás držel kasu. Ne z nutnosti, ale z přesvědčení, že já s penězi neumím.
„Tohle máslo stálo šedesát korun, Simono? Neumíš se podívat do letáku?“ Říkal to vždycky tím svým klidným, blahosklonným tónem. Tónem učitele, který kárá zaostalého žáka.
Každý můj nákup projížděl očima. Každou účtenku z drogerie pečlivě kontroloval. Dvanáct let jsem si musela obhajovat nový šampon nebo zimní boty pro dceru. Dvanáct let jsem byla ta malá, hloupá holka, co rozhazuje jeho těžce vydřené peníze. Dvanáct let mě držel v kleci zvané „rodinný rozpočet“, ke kterému měl klíče jen on.
Když loni přišla krize a zvedly se nám splátky hypotéky, Martin zpanikařil. Vzal si ty noční šichty u Boltu. Začal spát čtyři hodiny denně. Začal mi vyčítat i to, že svítím v koupelně moc dlouho.
A pak jsem šla na poštu s balíkem. Byl únor. V kapse zimního kabátu jsem nahmatala zmačkanou dvoustovku, kterou jsem ušetřila, když jsem dceři nekoupila zmrzlinu. Koupila jsem si los.
Dvanáct a půl milionu korun.
Pamatuju si to odpoledne naprosto přesně. Seděla jsem na záchodě v našem bytě, opřená zády o studené dlaždice. Hleděla jsem na ten kus papíru s vytištěnými čísly. Moje tělo se třáslo tak silně, že jsem nedokázala dýchat. Měla jsem pocit, že mi praskne hlava. Byla to svoboda. Byla to jízdenka pryč z tohohle smrdutého paneláku.
Chtěla jsem mu to zavolat. Moje ruka už mačkala jeho jméno v kontaktech.
A pak jsem si vzpomněla na to ráno. Na to, jak na mě křičel, že jsem nechala zapnutý sporák o dvě minuty déle, než bylo nutné k uvaření těstovin. Na ten jeho pohrdavý pohled. Na to, jak mi řekl: „Kdybys aspoň něco do tohohle baráku přinesla, taky by sis těch peněz vážila.“
Tlačítko pro vytočení hovoru jsem nezmáčkla.
Ticho a modré světlo
Založila jsem si nový účet ve městě na druhé straně Prahy. Vyplnila papíry s právníkem. Peníze dorazily za tři týdny.
Když se ta částka s osmi ciframi poprvé objevila na modře podsvíceném displeji mého telefonu, nezačala jsem plakat štěstím. V krku mi nenarostl knedlík dojetí.
Cítila jsem jen chlad. Čistou, krystalickou moc.
Dveře ložnice se potichu otevřou. Martin vejde dovnitř. Nesvítí. Svleče si džíny, slyším cinknutí kovového pásku o podlahu. Postel se zhoupne, když si lehne. Okamžitě začne těžce oddechovat.
Otočím hlavu. Vidím obrys jeho obličeje ve světle z pouliční lampy, které proniká skrz nedovřené žaluzie. Kůže kolem jeho očí je povislá. Je zničený. Fyzicky i psychicky se hroutí pod tíhou dluhů, které bych jedním kliknutím v internetovém bankovnictví dokázala smazat.
Mohla bych doplatit tu zpropadenou hypotéku. Mohli bychom zítra odjet na měsíc k moři. Mohla bych mu koupit to nové auto, o kterém si po večerech čte na internetu, než mu únavou spadne hlava na klávesnici.
Nezaplatím nic.
Každý den vstanu a namažu mu svačinu z toho nejlevnějšího sýra v akci, přesně jak to dřív vyžadoval. Dívám se, jak do sebe ráno lije instantní kafe a jak si tře unavené, zarudlé oči.
Včera odpoledne seděl v kuchyni. Měl na stole položené svoje staré zimní boty. Podrážka na levé z nich se úplně odchlípla. Rozšklebila se jako bezzubá pusa.
Sledovala jsem ho od dřezu. Ruce jsem měla ponořené ve vlažné vodě s jarem.
Martin vytáhl z kapsy malou tubu vteřinového lepidla. Zabořil nos blíž k botě a začal ten průhledný, chemický sliz vytlačovat do škvíry.
Místností se okamžitě rozlila ta ostrá, štiplavá vůně kyanoakrylátu. Pach, který se vám okamžitě zařízne do sliznic a pálí v nose.
Zatlačil podrážku k botě a držel ji celou silou. Prsty mu zbělely. Ruce se mu třásly vyčerpáním.
„Měl by sis koupit nové, Martine,“ řekla jsem. Můj hlas zněl pečlivě ustaraně. Dokonalá imitace milující manželky.
Zvedl ke mně zrak. V těch očích byla jen hluboká, černá tma.
„Z čeho, Simi? Ty víš, že tenhle měsíc nám na účtu zbyly dva tisíce. Musím v těhlech vydržet aspoň do jara.“
Sklopil hlavu zpátky ke své práci. Bolestivě zafuněl.
V tu chvíli se mi v žaludku nerozlila lítost. Ani znechucení. Vlila se do mě čistá, zrůdná úleva. Poprvé v našem společném životě neměl navrch. Poprvé neřídil on mě. Já jsem řídila jeho bolest.
Zlatá klec z vlastního strachu
Někdy mě to samotnou děsí. Stojím ve frontě v supermarketu, v kapse drahého kabátu mám tu černou kartu a v košíku zlevněné jogurty, kterým zítra končí záruka, abych náhodou nenabourala tu iluzi naší chudoby. Jsem multimilionářka, která hraje divadlo za pár stovek.
Kdybych mu to řekla, vzal by si tu moc zpátky. Začal by ty peníze rozdělovat. Říkal by mi, jak je investovat. Vysvětloval by mi, že je to přece „naše“ společné jmění, i když los jsem koupila já za peníze, které jsem tajně ušetřila. Opět by se stal neomezeným ředitelem mého života.
A tak mlčím.
Ráno zazvoní jeho budík. Je šest hodin. Spal necelé čtyři hodiny.
Otočí se na záda a dlouze, suchým zvukem zakašle. Je to vlhký kašel člověka, který tráví příliš mnoho času v prochladlém autě. Pomalu se posadí na okraj postele. Kosti mu křupnou. Tře si rukama obličej.
Ležím se zavřenýma očima. Můj dech je mělký, vyrovnaný.
Slyším, jak vstane. Jak si v předsíni obouvá ty včera slepené boty. Zámek ve dveřích podruhé cvakne a byt se ponoří do naprostého ticha.
Otevřu oči a zírám do bílého stropu naší ložnice. Pod polštářem nahmatám hladký plast. Přitlačím si kartu k břichu. Pálí mě přes látku noční košile.
Vím, že tohle není svoboda. Jsem úplně stejně uvězněná v tomhle hnusném paneláku jako on. Ale ten pocit, že já držím klíč a jen tak z plezíru se na něj dívám, jak marně rve mříže, je opojnější než jakákoliv luxusní dovolená v Karibiku.
Můj manžel se kvůli mně ubíjí k smrti, a já mu každý večer popřeju šťastnou cestu.
