Článek
Sklenička s vodou tupě narazí o noční stolek z Ikey. Lukáš polkne. Jeho ohryzek se pohne nahoru a dolů. Zase si vzal ten svůj koktejl – zinek, selen, Maca prášek a nějaké speciální bylinné extrakty, za které minulý týden nechal v lékárně tři tisíce korun.
Sedím na kraji postele, bosé nohy zabořené do koberce s vysokým chlupem. Je úterý ráno. Venku prší a kapky bubnují do parapetu v nepravidelném, iritujícím rytmu.
„Myslíš, že ty nový prášky zaberou?“ zeptá se mě. Hlas má zastřený, bez energie. Dívá se na mě těma svýma hnědýma očima, ve kterých je už jen vyčerpání a obrovská, tíživá prázdnota.
„Musíme tomu dát čas, Luki. Doktor říkal, že se spermiogram může zlepšit až po třech měsících,“ odpovím.
Můj hlas zní naprosto klidně. Je to hladký, trénovaný tón milující manželky, která s ním nese jeho těžký kříž. Přitom pod žebry cítím fyzický tlak. Ne z lítosti nad ním. Z čisté, koncentrované hrůzy z toho, co bych musela udělat, kdyby někdy zjistil pravdu.
Vstanu, vezmu jeho prázdnou sklenici a jdu do kuchyně. Podrážky mých pantoflí tiše pleskají o linoleum. Cítím se jako duch ve vlastním životě.
Tlak rodinných očekávání
Jsme spolu osm let. Vzali jsme se, když mi bylo osmadvacet. Koupili jsme si tenhle řadový domek v Hostivici, vzali si hypotéku na třicet let a pořídili si zlatého retrívra. Podle scénáře mojí tchyně chybělo už jen jediné. Vybavit ten prázdný pokoj v patře postýlkou.
Každá nedělní večeře u Lukášových rodičů byla jako výslech na gestapu.
„Kláro, už ti táhne na pětatřicet. Ta tvoje kariéra v bance ti na stará kolena nepomůže,“ rýpala tchyně, zatímco krájela vepřovou pečeni. Pach mastného masa se mísil s její těžkou květinovou voňavkou. Lukáš vedle mě jen mlčel a zíral do talíře.
Chtěl dítě. Zoufale. Pokaždé, když jsme na ulici potkali kočárek, jeho pohled zjihl. A já? Já jsem se při představě těhotenství a probdělých nocí začala dusit. Fyzicky se mi nedostávalo vzduchu. Nikdy jsem děti nechtěla. Děsila mě ta ztráta svobody, to naprosté vymazání vlastního já. Ale říct to nahlas? Říct nahlas v české společnosti, že jako žena nechcete být matkou, znamená podepsat si společenský rozsudek smrti.
A tak jsme se začali snažit. Nebo spíš, on se začal snažit. Já jsem si tajně dál nechávala předepisovat antikoncepci, kterou jsem polykala zamčená na záchodě, zatímco on ve sprše odpočítával dny do mojí fiktivní ovulace.
Po dvou letech neúspěchu přišel tlak na vyšetření. Gynekologie. Klinika reprodukční medicíny.
Tady moje kontrola končila. Věděla jsem, že mi vezmou krev, udělají ultrazvuk a zjistí, že mi v těle kolují syntetické hormony. Ocitla jsem se v pasti, kterou jsem si sama ušila. Kdybych se přiznala, Lukáš by mě okamžitě opustil. Nenáviděl by mě. Jeho rodina by mě ukřižovala.
A pak zasáhl osud, nebo spíš moje vlastní, černočerná vynalézavost.
Dokonalá zbraň z PDF editoru
Lékař na klinice navrhl, ať jako první podstoupí vyšetření Lukáš. Je to rychlejší a levnější. Spermiogram.
Byl z toho nervózní. Týden předtím nespal. Když jsme čekali na výsledky, které měly přijít do zabezpečeného portálu pacienta, jeho ruce se klepaly.
To úterý dopoledne byl v práci na důležité poradě. Nemohl k telefonu. Přihlašovací údaje do portálu jsem měla já, protože jsem celou administrativu kolem kliniky vyřizovala od začátku.
Seděla jsem u kuchyňského stolu. Notebook jemně hučel. Vzduch v místnosti byl těžký a lepkavý.
Zadala jsem heslo. Otevřela jsem sekci s výsledky.
Normozoospermie. Byl naprosto zdravý. Ukázkové hodnoty. Počet, pohyblivost, morfologie. Všechno svítilo zeleně.
Dívala jsem se na ten dokument a krev mi v žilách okamžitě zhoustla. Kdybych mu to ukázala, další na řadě bych byla já. Zjistili by to. Všechno by prasklo. Manželství by skončilo. Zůstala bych sama, s ostudou, placením poloviny hypotéky na dům, který bych si nemohla dovolit.
Stáhla jsem ten soubor na plochu. Moje prsty létaly po klávesnici s neuvěřitelnou, zvrácenou jistotou.
Otevřela jsem komerční PDF editor. Smazala jsem jeho hodnoty. Přepsala jsem je. Počet spermií jsem snížila na kritické minimum. Změnila jsem pohyblivost. Závěr doktora jsem přepsala na Oligoastenozoospermie gravis. Těžká neplodnost.
Uložila jsem to. Soubor jsem z portálu smazala a ten zfalšovaný jsem mu poslala do e-mailu s popiskem: Lásko, právě to přišlo. Je mi to strašně líto.
Když ten večer přišel domů, našla jsem ho sedět na podlaze v chodbě. Měl na sobě ještě zimní kabát. Oči měl rudé, zíral do zdi.
Sedla jsem si k němu na tu studenou dlažbu. Pach vlhké vlny z jeho kabátu mě škrábal v nose.
„Já ti nedokážu dát rodinu, Kláro,“ zašeptal a zlomil se. Rozbrečel se tak hrozným, hlubokým zvukem, že se mi z toho dodnes dělá fyzicky špatně.
Objala jsem ho. Tiskla jsem si jeho hlavu na rameno a hladila ho po vlasech. „To nevadí, Luki. Zvládneme to. Jsou přece i jiné cesty.“
Stala jsem se jeho utěšitelkou. Mučednicí, která zůstala s neplodným mužem a nevzdala to s ním. Jeho matka najednou ztichla. Už do mě neryla. Místo toho se na svého syna dívala s bolestnou lítostí.
Svědomí, které nebolí
Naliju vodu do kávovaru. Přístroj začne chrčet. Zvuk se zařízne do ticha naší kuchyně.
Lukáš vejde dovnitř. Má na sobě staré tepláky. Vypadá o deset let starší. Poslední rok ho zničil. Nechtěl jít na umělé oplodnění s dárcovským traumatem, jeho ego by to nezvládlo. Chce to zkusit vyléčit. Chodí k čínským léčitelům, kupuje si doplňky stravy, platí si drahé terapie, aby se smířil se svým selháním. Se selháním, které neexistuje.
„Dneska odpoledne mám termín u toho nového specialisty v centru,“ řekne a opře se o linku. „Říkal, že má nějaké nové metody stimulace. Bude to stát padesát tisíc za cyklus, ale vezmeme to z úspor. Co myslíš?“
Zastavím se. Zrnka kávy se s hlasitým rachotem sypou do mlýnku.
Padesát tisíc. Naše peníze na novou střechu padnou na léčbu jeho naprosto zdravého těla.
Mohla bych to ukončit. Mohla bych se otočit, podívat se mu do očí a říct: Lhala jsem. Jsi zdravý. Já jsem ta, co je rozbitá. Já jsem ten vadný kus.
Ale když vidím, jak se na mě dívá – s tou naprostou, odevzdanou důvěrou a vděkem, že jsem ho neopustila – vím, že to nikdy neudělám. Vzala jsem mu jeho mužství, zničila jsem mu sebevědomí, ale zachránila jsem si svůj vlastní, pohodlný život.
A to je to nejděsivější zjištění ze všech. Čekala jsem, že se z té viny zblázním. Že nebudu spát. Ale pravda je taková, že si na to zvyknete. Svědomí je jen sval a já jsem ten svůj už dávno paralyzovala vlastním sobectvím.
„Pokud myslíš, že to pomůže, Luki, tak to samozřejmě zaplatíme,“ usměju se na něj s naprostým klidem.
Naleju mu kávu, položím ji před něj a uvnitř cítím jen to těžké, absolutní ticho mého vlastního, prázdného těla.
