Článek
Plastové víčko od levných vitamínů ze supermarketu vydá při otevření suché, ostré lupnutí. Zvuk se odrazí od kachliček v naší umakartové koupelně. Je čtvrt na sedm ráno. Z vedlejšího pokoje, kde spí moje matka, se ozývá tiché, rytmické pomlaskávání. Dělá to pořád. Jako by se snažila ochutnat vzduch, který už dávno zapomněla dýchat.
Do dlaně si vysypu dvě kulaté, bílé tabletky s dělící rýhou uprostřed. Vypadají úplně přesně jako Memantin. Ten lék, který jí předepsal primář na soukromé klinice v Motole, aby zpomalil to, jak jí mozek postupně sežírá Alzheimer. Lék, na který nám pojišťovna nepřispěje ani korunu a který stojí bezmála osm tisíc měsíčně.
Zavřu oči. Vzduch v koupelně voní po laciném laku na vlasy a starobě. Kyselý pach nemytého těla, který se vžral do jejích nočních košil a který nevyperu ani na devadesát stupňů.
Palcem zatlačím vitamíny do prázdných chlívečků v dávkovači. Pondělí, ráno.
Z kapsy županu mi zavibruje telefon. Nemusím se dívat na displej, abych věděla, co tam svítí. V tuhle hodinu chodí jen automatické SMS zprávy od nebankovních společností. Vážená paní Nováková, evidujeme zpoždění vaší splátky o 14 dní. Částka 12 500 Kč musí být uhrazena do… Telefon zamáčknu a hodím ho do koše na špinavé prádlo, pod manželovy propocené montérky.
Propast v mobilní aplikaci
Kamil je dříč. Dělá údržbáře ve fabrice na kraji Prahy. Vstává v pět, vrací se ve čtyři, sedne si k televizi, otevře si Braníka a usne. Je to hodný chlap, ale jeho představa o finanční gramotnosti končí u toho, že co se vydělá, to se zaplatí za složenky. Nikdy jsme neměli rezervu. Nikdy jsme nebyli u moře. Dovolenou trávíme na Mácháči v pronajaté chatce, kam si vozíme vlastní konzervy.
Před dvěma lety jsem to chtěla změnit. Kamarádka z práce mi ukázala aplikaci na investování do kryptoměn. Na displeji jí blikaly zelené grafy a mluvila o pasivním příjmu. Byla jsem zoufalá z té naší šedivé panelákové existence. Z toho, že si musím rozmýšlet, jestli dceři koupím nové zimní boty, nebo nechám opravit pračku.
Vzala jsem si první půjčku. Jen padesát tisíc.
Zmizely za tři dny, když se trh propadl. Abych to dorovnala, vzala jsem si další. Od firmy, která se na nic neptala, jen chtěla podpis na smlouvě s RPSN, které se podobalo lichvě.
Dnes dlužím přes tři sta tisíc. Kamil o tom neví. Zabil by mě. Nebo hůř, podíval by se na mě tím svým hluboce zklamaným, psím pohledem, vzal by si tašku a odešel by. Zůstala bych v tomhle smrdutém 3+1 sama s matkou, která už občas neví, jak se jmenuju.
Vezmu dávkovač s léky a vyjdu na chodbu. Z kuchyně voní instantní káva. Kamil už sedí u stolu, na sobě modré montérky se žlutým logem firmy. V ruce drží hrnek a zírá do letáku z Kauflandu.
„Máme zaplatit ty léky pro mámu, co?“ zahučí, když mě uvidí. Sáhne do náprsní kapsy a vytáhne obálku. „Tady je osm tisíc. Vybral jsem to včera z bankomatu z té mojí prémie za přesčasy.“
Položí ty peníze na stůl. Bankovky jsou trochu pomačkané. Leží tam na tom plastovém ubruse jako důkaz jeho naprosté, odevzdané obětavosti.
Moje nohy ztěžknou. Krok směrem ke stolu mě stojí obrovské úsilí. „Díky, Kamile. Dneska pro to dojdu do lékárny,“ odpovím a hlas se mi ani nezachvěje. Děsí mě to. Děsí mě, jak profesionální lhářka se ze mě stala.
„Je to s ní horší, viď?“ povzdechne si a napije se. Zvuk polykání je v tichu kuchyně hlasitý. „Včera večer mě oslovila jako tátu. Myslela si, že jsem tvůj otec.“
„Ty prášky to jen zpomalují, neléčí to,“ odpovím a shrnu obálku do kapsy županu. Prsty cítím texturu papíru a přesně vím, že za dvě hodiny ty peníze vložím přes vkladomat na účet Providentu.
Sklenice vody a ukradené vzpomínky
Jdu do matčina pokoje. Žaluzie jsou zatažené. Šero milosrdně schovává fleky na koberci.
Matka sedí na kraji postele. Má na sobě starou růžovou noční košili. Vlasy, kdysi husté a černé, jí teď prosvítají na bílou lebku. Ruce má složené v klíně a palce se jí neustále točí kolem sebe.
Když vejdu, zvedne hlavu. Její oči jsou vodnaté, pokryté šedým zákalem. Někdy v nich vidím paniku. Zmatek člověka, který se ztratil ve vlastním domě. Dnes je v nich jen prázdno. Dnes je to schránka.
„Tady máš prášky, mami,“ řeknu a podám jí plastový kelímek s troškou vody.
Do dlaně jí vysypu tu bílou, falešnou tabletku vitamínu C.
Dívá se na tu pilulku. Dlouho. Její třesoucí se prsty se nad ní vznášejí, jako by se bála dotknout se něčeho ostrého. „To je na co?“ zeptá se. Hlas má tenký, chraplavý.
„Na to, aby ti bylo líp. Aby se ti vrátila paměť.“
Kdybych řekla, že necítím vůbec nic, lhala bych. Žaludek se mi v tu chvíli stáhne tak prudce, až se musím chytit opěradla židle. Kyselina mi vystoupá do hrdla. Cítím odpor sama k sobě. Fyzický, spalující hnus. Stojím tu a vědomě urychluju rozpad mozku vlastní matky, ženy, která pro mě obětovala nejlepší roky života, abych já mohla zalepit díru po své vlastní zhovadilé neschopnosti.
Matka si vloží prášek do úst. Napije se vody. Polkne. Voda jí steče po bradě a kápne na růžovou látku košile.
„Jsi hodná holčička,“ usměje se na mě. Je to ten křehký, dětský úsměv, který mě ničí víc než jakákoliv nadávka.
Nedokážu se jí dívat do očí. Odvrátím zrak k oknu. Prachové částice tančí v úzkém pruhu světla, který proniká mezi žaluziemi.
Dělám to už čtyři měsíce. Její stav se objektivně zhoršuje mnohem rychleji, než doktor předpokládal. Ztrácí orientaci v čase. Minulý týden nepoznala vlastní vnučku. Kamil to přisuzuje agresivní formě nemoci. Já vím, že je to tím, že v jejím těle už dávno nekoluje žádná účinná látka, která by ty bortící se synapse držela pohromadě.
„Sněz to, ať můžu jít do práce,“ řeknu ostřeji, než jsem chtěla. Odpor k sobě samé si vybíjím na ní. Je to ten nejnižší, nejubožejší obranný mechanismus.
Zrezivělé váhy morálky
Odpoledne stojím u vkladomatu v nákupním centru. Kolem mě proudí lidi. Hraje tu nějaká vlezlá popová písnička.
Strkám ty bankovky do svítící štěrbiny stroje. Šustí to. Displej mi ukáže částku 8 000 Kč a zeptá se, jestli chci provést transakci. Můj prst visí nad zeleným tlačítkem.
Je to moment, kdy bych to mohla ještě zastavit. Mohla bych zmáčknout Storno, vzít ty peníze, jít do lékárny naproti přes chodbu a koupit jí ten opravdový Memantin. A večer bych si mohla sednout s Kamilem do kuchyně, dát si s ním pivo a říct mu, že jsem nás přivedla na buben. Mohla bych čelit jeho zklamání a vzteku.
Prst dopadne na zelené tlačítko. Přístroj zapípá a spolkne peníze.
Tiskárna vyjede potvrzení. Zmačkám ten kousek papíru v dlani.
Nezastavím to. A neudělám to proto, že jsem si to dávno rozumově obhájila. Moje matka už nežije. Jen přežívá. Její osobnost už dávno vybledla, její mozek je jen hromádka rozpojených kabelů. I kdybych jí ty léky koupila, vrátí jí to pár měsíců průměrné existence? Trochu víc lucidních momentů? Za jakou cenu? Za cenu toho, že se moje manželství a můj život roztříští na milion kousků v insolvenci?
Máma to má za sebou. Já mám život ještě před sebou.
Je to kalkul, který by mě před deseti lety přiměl zvracet. Ale dnes, když v kapse županu svírám prázdnou plastovou lahvičku od vitamínů a na stole mám složenky s červeným pruhem, je to jen otázka přežití.
Moje svědomí nebolí tak, jak ukazují ve filmech. Nemám noční můry. Nepláču do polštáře. Místo toho se uvnitř mě usadil takový těžký, šedivý chlad.
Když se večer vrátím domů, Kamil spí na gauči. Televize zrní. Jdu do matčina pokoje, abych ji zkontrolovala. Dýchá pravidelně. Přikrývku má shrnutou na stranu. Pomalu jí deku přetáhnu přes hubená ramena.
Možná tu zimu už nepřežije. Možná, že ten proces urychluji natolik, že to doktor nakonec uzavře jako přirozený úpadek. Modlím se za to. Ne proto, aby už netrpěla. Ale proto, aby ten levný C-vitamín konečně splatil můj poslední dluh.
