Článek
V pokoji hotelu kousek za Prahou je ticho. Jen z dálky sem doléhá tlumený hukot dálnice. Sleduju prachová pírka tančící v kuželu světla, který proniká skrze těžké, hotelové závěsy. Vzduch voní lacinou dezinfekcí a drahým koňakem, který přinesl on.
Ležím na boku a vnímám chlad prostěradla na své kůži. Petr stojí u okna, zády ke mně, a zapíná si košili. Vždycky začíná od spodního knoflíku. Je mu padesát dva, má prošedivělé spánky a ruce, které voní po strojním oleji, i když pracuje v kanceláři. Provozuje autoservis na okraji Benešova, kde zaměstnává osm lidí a doma má ženu Danu a dvě dospívající dcery.
Já jsem Markéta. Je mi třicet osm, pracuju jako personalistka v jedné firmě na Praze 4, bydlím sama v pronajatém bytě na Pankráci a posledních šest let randím výhradně se žeňáky. Ne proto, že bych nemohla mít vlastního. Proto, že nechci.
Svobodní jsou prázdné police
Zkusila jsem to. Několikrát. Ve dvaceti, ve dvaceti pěti, ještě ve třiceti. Seznamky, bary, společní známí. Svobodní chlapi v mém věku se dělí do dvou kategorií. Ti první hledají mámu — ženskou, která jim bude vařit, prát, organizovat život a chválit je za to, že vynesli koš. Ti druzí hledají zrcadlo — někoho, kdo bude obdivovat jejich kariéru, koníčky a názory, aniž by měl vlastní.
S Ondřejem, mým posledním svobodným, jsme vydrželi rok a půl. Pracoval v IT, měl hezký byt na Vinohradech a uměl vařit risotto. Na papíře perfektní. V reálu to byl muž, který každý večer seděl na gauči, scrolloval telefon a čekal, až se něco stane. Když jsem se ho jednou zeptala, na co myslí, řekl: „Na nic.“ A myslel to vážně.
Rozešla jsem se s ním po večeři v italské restauraci na Malé Straně. Jedl špagety a trochu omáčky mu zůstalo v koutku. Dívala jsem se na tu rudou tečku na jeho bradě a pochopila jsem, že tenhle člověk mě nikdy nepřekvapí. Že jeho strop je přesně tady — u těch špaget.
Pak přišel Petr. Ženatý Petr.
Cizí snubák na nočním stolku
Potkali jsme se na firemním školení v hotelu u Sázavy. Oba jsme se nudili, oba jsme utekli na terasu kouřit, i když ani jeden z nás nekouří. Stáli jsme vedle sebe, opření o zábradlí, a dívali se na řeku pod námi. Voda páchla rybinou a mokrým listím.
„Vy se taky nudíte?“ zeptal se a otočil ke mně hlavu. Měl unavené oči a na prsteníčku levé ruky zlatý kroužek, který se mu lehce zařezával do kůže. Nosil ho tak dlouho, že mu pod ním zůstala bílá stopa — jako jizva po něčem, co vám přirostlo k tělu.
„Smrtelně,“ odpověděla jsem.
A bylo to. Žádné velké drama, žádné blesky. Jen dva lidi na terase, kteří se na sebe podívali o vteřinu déle, než je slušné.
Za dva týdny jsme se sešli v kavárně v Benešově. Za měsíc v tom hotelu u dálnice. Za tři měsíce jsem věděla, jakou kávu pije, kde má mateřské znaménko na zádech a že se v noci ve spánku usmívá.
Petr není ideální. Má špatné koleno, opakuje historky z vojny a někdy zapomene, že mi už ten vtip říkal. Ale když se na mě podívá, vidím v jeho očích něco, co u svobodných chlapů nikdy nebylo. Hlad. Ne ten primitivní, tělesný. Hlad po někom, kdo ho vidí jinak než jako poskytovatele hypoték a řidiče na kroužky.
Jeho žena Dana vaří výborně — to vím, protože mi jednou přinesl kousek jejího jablečného koláče v alobalu. Stála jsem v kuchyni svého pronajatého bytu, jedla koláč od ženské, které kradú manžela, a chutnalo mi. Ten koláč byl perfektní. Křehké těsto, kyselá jablka, špetka skořice. Dana umí věci, které já neumím a nechci umět.
Půlka postele je taky postel
Lidi by řekli, že jsem ta špatná. Ta, co rozbíjí rodiny. Ale já nic nerozbíjím. Petrova rodina stojí přesně tam, kde stála, než jsem přišla. Dana vaří, dcery studují, Petr platí faktury. Já jsem jen pokoj v hotelu, čtvrteční večer a občasná esemeska ve dvě ráno.
Moje kamarádka Lenka, jediná, které jsem to řekla, se na mě dívala přes stůl v restauraci, jako bych jí oznámila, že mám nevyléčitelnou nemoc. Držela sklenici vína tak pevně, až jí zbělely klouby.
„Markéto, to přece nemůžeš myslet vážně. On tě nikdy neopustí. Ty budeš vždycky ta druhá. To ti stačí?“ Hlas měla naléhavý, jako by se bála, že je to nakažlivé.
Položila jsem příbor na talíř. Zvuk kovu o porcelán zazněl ostře v šumu restaurace. „Lenka, já nechci, aby mě opustil. Nechci jeho ponožky v mé pračce, jeho televizi v mém obýváku a jeho dcery každý druhý víkend. Chci přesně to, co mám. Čtvrteční večery a to, jak se na mě dívá, když si myslí, že spím.“
Lenka mlčela. Upila víno a začala mluvit o počasí.
Od té doby jsme se viděly jen dvakrát. Obě ty schůzky byly krátké a plné vět, které začínaly „A jak jinak“ a končily u ničeho. Přestala mi rozumět v momentě, kdy pochopila, že já opravdu nechci to, co chce ona — manžela, dům, psa a nedělní obědy u rodičů.
Minulý čtvrtek Petr přišel jiný. Sedl si na okraj postele a sundal si hodinky. Položil je na noční stolek vedle svého snubáku, který si vždycky v hotelu sundává. Ten drobný kovový cinkot, když kroužek dopadne na dřevo — znám ten zvuk tak dobře, že ho slyším i ve snu.
„Dana něco tuší,“ řekl tiše a díval se na své ruce. „Ptala se mě, proč chodím ze čtvrtků tak pozdě.“
Čekala jsem. Nic jsem neřekla.
„Řekl jsem jí, že mám jednání s dodavatelem.“ Podíval se na mě. „Markéto, já nevím, jak dlouho to ještě půjde.“
Vstala jsem z postele a šla k oknu. Parkoviště pod námi bylo mokré od deště, oranžové světlo lamp se odráželo v kalužích. Vzduch z ventilace mi foukal na ramena. Mrazilo mě, ale nechtěla jsem si vzít deku — nechtěla jsem vypadat zranitelně.
„Petře, tohle není otázka na mě. Tohle je otázka na tebe a na Danu.“ Hlas mi zněl klidněji, než jsem se cítila. „Já tady budu ve čtvrtek. Jestli ty tady budeš taky, tak budeš. Jestli ne, tak ne.“
Díval se na mě dlouho. Pak si vzal snubák z nočního stolku a navlékl si ho zpátky. Ten jemný zvuk kovu sklouzávajícího po kůži — jako zámek, který zaklapne.
„Ve čtvrtek tu budu,“ řekl.
Oblékl se a odešel. Dveře za ním klaply tiše, vzduch se pohnul a já ucítila závan jeho kolínské smíchaný s vůní hotelového mýdla. Zůstala jsem stát u okna a dívala se, jak jeho auto vyjíždí z parkoviště. Levé zadní světlo mu bliká — říkala jsem mu to už třikrát, ale on to pořád neřeší. Automechanik, který si neopraví vlastní auto.
Lehla jsem si zpátky do postele. Prostěradlo na jeho straně bylo ještě teplé. Přitáhla jsem si polštář, na kterém ležel, a přiložila si ho k obličeji. Voněl po něm. Po strojním oleji, kolínské a po člověku, který patří někomu jinému.
Za čtyři dny je čtvrtek. Na nočním stolku bude ležet cizí snubák a já budu poslouchat, jak mi někdo říká věci, které doma říct nemůže. A bude mi to stačit. Protože já nepotřebuju celého člověka — stačí mi ta jeho část, kterou doma nikdo nechce.
