Článek
Uherčice leží na Znojemsku, blízko rakouské hranice a Vratěnína. Po roce 1945 se z někdejšího šlechtického areálu stal objekt v pohraničním prostoru, kde rozhodovala hlavně praktičnost, správa majetku a potřeby státu.
Areál není jedna budova s parkem. Průvodci mluví o obytných a reprezentačních prostorách, hospodářských budovách, zahradách a parcích. Jádro tvoří několik nádvoří, křídla s arkádami, starý zámek, hospodářské části, zahrady s ohradními zdmi, věžemi a altánem. K tomu se přidává krajinářský park, z něhož se dochovala mimo jiné romantická hradní zřícenina a obelisk.
Proto se o Uherčicích někdy píše jako o „učebnici slohů“. V jednom areálu se čte pozdně gotická tvrz, renesanční přestavba, raně barokní úpravy, štuková a malířská výzdoba, klasicistní proměny interiérů i poválečné rány. Označení učebnice ale může znít příliš čistě. Uherčice ukazují také desetiletí nevhodného užívání a nedostatečné údržby.
Z pusté vsi renesanční rezidencí
Nejstarší písemný záznam o Uherčicích pochází z roku 1310, s potvrzením z roku 1312. Tehdy šlo o majetkové vztahy ke vsi, ne o zámek v dnešní podobě. Pozdější prameny ukazují, že ves pravděpodobně v první polovině 15. století zpustla. V žalobě oslavanské abatyše Kateřiny z roku 1481 se objevuje označení „pusté Ungeršic“.
Obrat přišel na konci století. Roku 1493 potvrdil král Vladislav II. držbu majetku Lipoltovi Krajířovi z Krajku. Ves byla znovu osazována a na přelomu 15. a 16. století tu vzniklo nové sídlo Krajířů, menší pozdně gotická tvrz. V roce 1548 se v zemských deskách poprvé jednoznačně objevuje označení tvrz a ves Nové Uherčice.
Další fáze změnila měřítko místa. V letech 1552-1564 probíhala renesanční přestavba, spojovaná s Václavem Krajířem z Krajku. Oficiální historie upozorňuje na inspiraci severoitalskou architekturou, kterou mohl poznat při cestě české šlechty do Janova v letech 1551-1552.
V Uherčicích se tahle zkušenost propsala do sídla, které už nemělo jen chránit majetek. Mělo reprezentovat. Dodnes ji připomíná kamenná deska nad portálem starého zámku s erby Václava Krajíře a Johany z Donína a letopočtem 1554.
Největší stavební rozmach ale přišel až za Štrejnů ze Švarcenavy v poslední čtvrtině 16. století. Uherčice se rozrostly v rozsáhlé renesanční sídlo s jasně oddělenými funkcemi. Soukromé, společenské a hospodářské části nebyly naházeny vedle sebe náhodně. Areál byl organizovaný jako šlechtické sídlo i hospodářské centrum panství.
K takzvanému starému zámku ve východní části navázala dvě dlouhá souběžná křídla. Severní a jižní křídlo spojila příčná část s arkádou a oddělila hlavní nádvoří od západní hospodářské části. Do kamene se dochovaly letopočty 1582 a 1586, které pomáhají určovat dobu výstavby. K jihu přibylo vstupní nádvoří s arkádami a čtyřpatrovou hranolovou věží s hlavní branou. Na západní straně areál uzavírala zelinářská zahrada s ohradní zdí, dvěma nárožními věžičkami a altánem.
Štuky a divadlo
Po Bílé hoře začali nekatoličtí Štrejnové svůj majetek rozprodávat. Dne 24. listopadu 1628 prodal Hanuš Jiří Štrejn celé panství Jakubu Berchtoldovi. Berchtoldové přinesli do Uherčic další vrstvu, už barokní. Zvlášť za Františka Benedikta Berchtolda vstoupilo do zámku v 60. letech 17. století baroko hlavně prostřednictvím interiérů.
Roku 1692 koupil Uherčice Donát Heissler z Heitersheimu, voják a císařský hodnostář. Jeho společenský vzestup vyžadoval odpovídající reprezentaci. Podle účtů z 90. let 17. století je v této fázi doložen architekt Francesco Martinelli, vídeňský stavební mistr. Na projektu se částečně podílel také Giovanni Battista Bussi.
Barokní stopa v Uherčicích se nejlépe čte v interiérech. Oficiální historie zdůrazňuje výzdobu četných salonů, komorního divadla a zámecké kaple. Na štukové výzdobě se podílel Baldassare Fontana, jeden z významných štukatérů své doby. Práce na uherčickém zámku patří podle oficiální historie k vrcholu jeho tvorby na Moravě.
Renesanční koncepce areálu zůstala podstatná, baroko ale proměnilo vnitřek. Uherčický zámek je složený z vrstev, které se na sebe lepily bez toho, aby úplně smazaly předchozí podobu.
kresba z roku 1833
Po Heisslerech přišli další majitelé. Roku 1731 získal Uherčice Antonín Izaiáš von Hartig, roku 1764 Jan Jindřich von Nimptsch a v roce 1768 panství koupil Tomáš Vinciguerra Collalto et San Salvatore. Collaltové si moravský majetek podrželi až do konce druhé světové války.
V jejich době se už základní architektonická podoba areálu výrazně neměnila. V roce 1802 vznikl v severním křídle banketní sál, přestavěný ze starého vězení a příruční sýpky. Klasicistní zásahy se soustředily hlavně na interiéry. Uherčice tak zůstaly velkým, členitým sídlem, kde se hospodářský provoz, reprezentace a parková kompozice držely pohromadě.
Po roce 1945
Poválečný zlom byl pro Uherčice tvrdší než běžná změna vlastníka. Posledním majitelem z rodu Collalto et San Salvatore byl Oktavián Collalto. Majetek mu byl po válce konfiskován. Oficiální historie uvádí první konfiskaci vyhláškou ONV v Jihlavě ze dne 11. července 1945, následné rozhodnutí zemského orgánu a novou konfiskační vyhlášku z 20. února 1946.
Roku 1948 byly nemovitosti rozděleny na dva komplexy: velkostatek a zámek. Velkostatek měl podle oficiální historie asi 360 hektarů a zahrnoval hospodářská stavení, lihovar, cihelnu a vápenku. Zámecký komplex se zahradami a lesoparkem byl přidělen československému státu k 1. červenci 1949. Správa přešla na podniky státních statků, později na Státní statek Lesná.
Do toho vstoupila hranice. Od 5. května 1952 do 31. prosince 1959 byla značná část zámku v držení a užívání útvaru 5688 Pohraniční stráže Znojmo. Od 1. ledna 1960 do 31. května 1964 zůstala Pohraniční stráž nájemcem 17 místností. NPÚ mezi poválečnými uživateli uvádí také nápravný tábor pro ženy.
Zámek tím ztratil logiku sídla i hospodářského celku, pro který byl navržen. Arkády, věže, sály, hospodářské dvory a parkové stavby byly podřízeny provozu, který neměl důvod chránit jejich historickou hodnotu. NPÚ popisuje období 1945-1996 jako devastaci způsobenou nejprve zacházením nových správců, včetně státního statku a vojska Pohraniční stráže, a potom absencí údržby.
Hmotným symbolem tohoto úpadku se stala vstupní věž. Anglická verze oficiálního webu uvádí, že čtyřpatrová věž, dominanta vstupního nádvoří, se zřítila v listopadu 1970. Zůstala jen část čelní stěny. Ta byla roku 1987 stržena spolu s částí původních stájí.
Na konci socialistického období šlo o rozsáhlý areál s narušenou statikou, vlhkostí, poškozenými výplněmi, degradovanými omítkami, štukovou výzdobou a parkem, jehož původní kompozice zarůstala nálety. NPÚ uvádí, že poslední opravy před rokem 1995 proběhly ve 30. letech 20. století.
Roku 1992 se zámek dokonce objevil v katalogu památkových objektů určených k prodeji do soukromého vlastnictví. K prodeji nedošlo. V květnu 1995 převzal správu zámku Památkový ústav v Brně a krátce nato začala komplexní obnova.
Rok 1996 je pro Uherčice důležitý ze dvou důvodů. Začala komplexní památková obnova a zároveň byla část interiérů poprvé zpřístupněna veřejnosti. Návštěvník tak od začátku neviděl jen hotový zámek, ale i míru devastace a postup záchrany.
NPÚ u Uherčic výslovně uvádí, že areál se nacházel v situaci blížící se zániku a obnova byla mimořádně nákladná. Postupně se řešila základní stabilizace budov, statické zajištění severního křídla, doplňování stropů, opravy střech, komínů, hodinové věže, oranžerie, zahradních zdí a vížek. Část koníren zbořených po pádu věže byla znovu dostavována.
Další velkou etapou se stal projekt „Zámek Uherčice - šlechtické sídlo jako divadelní scéna“. Oficiální stránka projektu uvádí dobu trvání 25. ledna 2016 - 31. prosince 2021 a celkové zdroje 112 747 872 Kč. Projekt se zaměřil na nejhodnotnější a zároveň nejohroženější části areálu, restaurování, návštěvnickou infrastrukturu, nové expozice, prohlídkovou trasu, bezbariérový přístup a obnovu části parku s romantickou zříceninou.
Zdroje:
