Článek
Cítím, jak mi pod rukama vrže levná koženka otcova starého stolu. Ten zvuk mi vždycky připomínal dětství, tátovu přítomnost, pocit bezpečí. Teď mi ale kroutí žaludek. Každý pohyb šuplíku, každé šustnutí papíru mi připadá jako zrada.
Už je to měsíc, co táta umřel. Infarkt, prý rychlý, milosrdný. Pro něho možná. My jsme zůstali v troskách jeho života, v bytě, který najednou zezevl prázdnotou a výčitkami.
Zatuchlá vůně starého papíru a tabáku se mi zažírá pod kůži, když otevírám spodní zásuvku. Hledám dokumenty, pojistnou smlouvu, něco, co by mi pomohlo zaplatit pohřeb a vyřešit ty hromady složenek, co se tu nakupily. Táta byl šetřílek, ale peníze se někam vytratily.
Místo peněz nacházím notes. Ošoupaný, s deskami ze staré koženky. Otevírám ho s pocitem viny, jako bych mu koukal do hlavy, do jeho nejintimnějších myšlenek.
A pak to vidím. Nejsou to myšlenky. Jsou to záznamy. Data, jména, částky. A poznámky, které mi obracejí svět vzhůru nohama.
15.3. - Zaplaceno nájemné - J. (4500 Kč) 2.4. - Dárek pro malou - M. (1200 Kč) 12.5. - Výlet - ZOO (800 Kč)
J. M. Kdo jsou ti lidé? A proč jim táta, můj táta, platil peníze, které u nás doma chyběly?
Pociťuji, jak mi v krku roste knedlík, který nejde spolknout. Prsty mi studenějí, i když je v bytě vedro k padnutí. V hrdle se mi usazuje pachuť, kterou neumím pojmenovat, pachuť zrady a hněvu.
Odhalení, které mě zabíjí
Mé tělo se chvěje. Mozek mi odmítá uvěřit tomu, co čtu. Táta, ten spolehlivý, tichý muž, který nikdy nechyběl u večeře, měl druhý život?
Cítím, jak se mi podlamují kolena, a klesám na starou židli, která pode mnou zavržou. Zvuk, který mi dřív byl tak známý, teď zní jako výsměch. Vzduch v bytě je těžký, nasycený vůní starého čaje a prachu, vůní, která se mi za léta zažrala do nosu a kterou teď nedokážu vystát.
Začínám si spojovat věci. Tátovy časté „služební cesty“, jeho nečekané odchody, jeho ticho, které jsem si vykládal jako únavu. Všechno to byla lež.
Moje máma, ta ubohá, naivní žena, která ho milovala celým svým srdcem, o ničem nevěděla. Nebo možná věděla, ale raději to vytěsnila, raději žila ve své iluzi šťastného manželství.
Cítím, jak se mi do očí derou slzy. Ne ze smutku, ale z hněvu. Hněvu na tátu, na jeho zbabělost, na jeho lži. Hněvu na mámu, na její slepotu, na její pasivitu. Hněvu na sebe, že jsem nic nepoznal, že jsem byl tak slepý.
Pokračuji ve čtení notesu. Je to jako číst rozsudek smrti nad mým dětstvím, nad mou rodinou, nad vším, co jsem kdy znal. Jména se opakují, částky rostou. A poznámky se stávají intimnějšími.
20.7. - Miluji tě, J. (0 Kč) 3.8. - Jsi to nejlepší, co mě v životě potkalo, J. (0 Kč)
Pociťuji, jak se mi v žaludku zvedá vlna odporu. Slova, která mi táta nikdy neřekl, slova, která nikdy neřekl mámě. Slova, která si šetřil pro svou jinou rodinu.
Zavírám notes. Zvuk, který vydává, zní jako výstřel. V bytě je ticho, které křičí hlasitěji než jakákoliv hádka. Ticho, které mě obklopuje, které mě dusí, které mě zabíjí.
Pochopení, které mě ničí
Mé tělo se chvěje. Mozek mi odmítá uvěřit tomu, co jsem četl. Ale notes leží na stole, jako němý svědek tátova dvojího života. Jako důkaz jeho zrady.
Moje máma přichází do pokoje. Je bledá, s očima oteklýma od pláče. V ruce drží šálek s čajem.
„Našel jsi ty papíry, Petře?“ ptá se mě s tichým vzlykem. „Musíme to vyřešit. Složenky se kupí.“
Chci jí říct pravdu. Chci jí ukázat notes, chci jí zničit svět tak, jak byl zničen můj. Ale nemůžu. Nemůžu se na ni podívat, nemůžu jí způsobit další bolest.
„Ne, mami. Ještě ne,“ lžu jí do očí. „Musím to víc prohledat.“
Cítím, jak se mi pod kůží usazuje pocit viny. Lžu své vlastní mámě, lžu jí o tátovi, lžu jí o mně. Lžu, abych ji chránil, nebo abych chránil sebe?
Vím, že notes nezničím. Nechám si ho, jako memento mého zpackaného života. Jako důkaz tátovy zrady, o které moje máma nikdy nesmí vědět.
Cítím, jak mi v krku roste knedlík, který nejde spolknout. Prsty mi studenějí, i když je v bytě vedro k padnutí. V hrdle se mi usazuje pachuť, kterou neumím pojmenovat, pachuť zrady a hněvu.
A pak mi to dochází. Nejsem jen synem svého otce. Jsem jeho odrazem. Jsem zbabělec, který raději lže, než aby čelil pravdě. Jsem lhář, který raději chrání iluzi, než aby čelil realitě. Jsem jeho věrný obraz.
A ta pravda mě bolí víc než cokoliv jiného. Víc než tátova zrada. Víc než maminčin smutek. Víc než můj vlastní hněv.
