Článek
„Na úklid nikoho nepotřebujeme,“ řekla.
Petr zavrtěl hlavou.
„Nemyslím úklid.“
Eva přestala skládat.
„Tak co myslíš?“
Chvíli se díval do hrnku.
„Aby sem někdo chodil kvůli mně.“
Byli spolu jednačtyřicet let. Eva si nedokázala představit jedinou věc, kterou by pro něj nezvládla udělat sama.
Začalo to knoflíkem
Petr měl Parkinsonovu nemoc.
Nejdřív to byl třes, kterého si Eva všimla při snídani. Pak začal chodit pomaleji. Jednoho rána stál v ložnici skoro deset minut a snažil se zapnout knoflík u košile.
„Dej,“ řekla Eva.
Zapnula mu ho.
Petr nic neřekl.
Postupně mu pomáhala s ponožkami, tkaničkami, léky, sprchou. Na záchod ještě chodil sám, ale Eva věděla, že jednou možná nebude.
Nikdy o tom nemluvili.
Pro ni byla pomoc samozřejmá.
Když před třiceti lety ležela po operaci žlučníku v nemocnici, Petr za ní chodil každý den. Když se jim narodila dcera císařským řezem, první týdny vstával v noci k dítěti. Když její matka umírala, vozil Evu třikrát týdně přes půl okresu.
Tak přece vypadá manželství.
Jednou se staráš ty. Jednou ten druhý.
Proto Evu Petrova věta urazila víc, než čekala.
„Takže já nestačím?“
„To jsem neřekl.“
„Ale myslíš to.“
Petr mlčel.
To jeho mlčení bylo poslední dobou čím dál horší. Dřív se hádal. Teď často jen čekal, až Eva přestane mluvit.
„Čtyřicet let se o tebe starám a ty si sem teď chceš pozvat cizí ženskou.“
„Ne cizí ženskou. Někoho profesionálního.“
„To je rozdíl?“
Petr se na ni podíval.
„Pro mě ano.“
Eva měla plán
Nemoc jim změnila byt.
Na chodbě zmizel koberec, aby Petr nezakopával. V koupelně přibylo madlo. Eva objednala protiskluzovou podložku a u postele postavila lampičku, aby v noci nespadl.
Vedla si sešit s léky.
V osm ráno. V poledne. Ve čtyři. Večer.
Když šli k neurologovi, mluvila většinou ona.
„Poslední dobou je unavenější.“
„Hůř spí.“
„Dvakrát upadl.“
Petr seděl vedle ní.
Jednou se lékař podíval přímo na něj.
„A jak se cítíte vy?“
Petr odpověděl:
„Jako příloha.“
Eva se tomu tehdy zasmála.
Až doma jí došlo, že nežertoval.
Přesto měla plán.
Dokud to půjde, bude Petr doma. Kdyby bylo potřeba, pořídí polohovací postel. Dcera nabízela, že přispěje na úpravu koupelny. Syn znal někoho, kdo dokáže udělat bezbariérový sprchový kout.
Všechno se dalo vyřešit.
Jenže Petr měl vlastní plán.
Chtěl, aby třikrát týdně chodila pečovatelka.
Pomohla mu osprchovat se. Oholit. Převléct. Když bude potřeba, i na toaletu.
Eva poslední větu skoro nevydržela poslouchat.
„Tohle chceš dělat před někým cizím?“
„Právě proto.“
„Tomu nerozumím.“
Petr se nadechl.
„Já nechci, abys mi utírala zadek.“
V kuchyni bylo najednou úplné ticho.
Eva se podívala z okna.
„To snad nemusíš říkat takhle.“
„Jak to mám říct?“
Nechtěl z ní mít sestru
O několik dní později přijela dcera Klára.
Eva jí všechno řekla.
Čekala podporu.
„Mně to přijde rozumný,“ řekla Klára.
Eva se na ni podívala.
„Rozumný?“
„Mami, ty už teď skoro nikam nechodíš.“
„Protože ho nenechám samotného.“
„Právě.“
Eva se urazila i na dceru.
Měla pocit, že se všichni domluvili.
Večer Petr seděl v obýváku. Eva mu přinesla léky a položila je na stolek.
„Klára je samozřejmě na tvé straně.“
„To nejsou strany.“
„Jsou.“
Petr si vzal první tabletu.
Ruka se mu třásla tak silně, že mu druhá vypadla na koberec.
Eva ji automaticky zvedla.
„Vidíš?“ řekla.
„Co?“
„Že mě potřebuješ.“
Petr se na ni dlouho díval.
„Já tě potřebuju jako Evu.“
„Co to znamená?“
„Ne jako sestřičku.“
Eva chtěla něco namítnout, ale on pokračoval.
„Poslední půlrok se mě skoro pokaždé, když přijdeš do pokoje, ptáš, jestli jsem si vzal prášky, jestli nepotřebuju na záchod nebo jestli mi není zima.“
„Protože se o tebe starám.“
„Já vím.“
„Tak co je na tom špatně?“
„Nic.“
Odmlčel se.
„Jen bych byl občas rád, kdybys přišla a řekla něco jinýho.“
Za dveřmi se smál
Pečovatelka se jmenovala Radka.
Bylo jí něco přes padesát a první den přišla v modré bundě s batohem. Eva očekávala někoho strohého, skoro nemocničního.
Radka si ale jen umyla ruce a zeptala se Petra, jestli chce nejdřív sprchu, nebo oholit.
„Sprchu.“
Eva automaticky vykročila za nimi.
Petr se zastavil u koupelny.
„Evi.“
„Co?“
„My to zvládneme.“
Dveře se zavřely.
Eva zůstala stát na chodbě.
Bylo to absurdní.
Celé měsíce si sestře stěžovala, že všechno leží na ní. Že děti mají svůj život. Že neví, jak dlouho to zvládne.
A teď, když pomoc konečně přišla, připadala si odstrčená.
Odešla do kuchyně.
Nevěděla, co má dělat.
Nemusela připravovat ručník, hlídat teplotu vody ani stát za dveřmi pro případ, že Petr zavolá.
Uvařila si kávu.
Pak z koupelny uslyšela smích.
Petrovo zasmání poznala okamžitě.
Radka něco řekla a Petr se rozesmál znovu.
Eva zůstala stát s hrnkem v ruce.
Nejdřív ji napadlo, že je to dobře.
Hned potom pocítila něco mnohem méně hezkého.
Žárlila.
Ne na Radku jako na ženu. To jí samotné připadalo směšné.
Žárlila na to, že s cizím člověkem se Petr směje, zatímco s ní poslední měsíce řeší hlavně tablety, pády a zácpu.
Když Radka odešla, Petr přišel do kuchyně oholený a v čisté košili.
„Tak?“ zeptala se Eva.
„Dobrý.“
„Slyšela jsem vás.“
Petr nechápavě zvedl obočí.
„Jak jste se smáli.“
„Aha.“
„Se mnou se takhle nesměješ.“
Byla to věta, kterou nechtěla vyslovit.
Petr si sedl.
„Evi.“
„Nic. To je jedno.“
„Není.“
Eva čekala omluvu.
Místo ní Petr chvíli mlčel.
„S Radkou nemusím mluvit o tom, jak je ti kvůli mně.“
Eva ztuhla.
„Cože?“
„Když mi pomáhá ona, je to její práce. Když mi pomáháš ty, pořád vidím, co ti beru.“
To ji zasáhlo víc než všechno předtím.
„Ty mi nic nebereš.“
Petr se podíval na sešit s léky, který ležel na stole.
Pak na kabelku, kterou Eva už několik měsíců používala skoro jen k lékařům.
Nic dalšího říkat nemusel.
Eva se posadila naproti němu.
Káva mezitím vystydla.
Poprvé nikam nespěchala
Radka začala chodit třikrát týdně.
První dva týdny Eva většinou zůstávala doma.
Tvrdila, že má práci.
Ve skutečnosti poslouchala, co se děje za dveřmi.
Pak jednou Radka přišla a Petr se Evy zeptal:
„Nechtěla jsi dneska za sestrou?“
„To můžu jindy.“
„Proč?“
Eva neměla dobrou odpověď.
U sestry nebyla skoro osm měsíců.
Vzala si kabát.
„Kdyby něco…“
„Zavoláme.“
„Léky máš ve čtyři.“
Petr se usmál.
Eva se zarazila.
„Dobře. Mlčím.“
Za sestrou jela jen na dvě hodiny.
Zůstala skoro pět.
Poprvé po dlouhé době seděla u někoho v kuchyni a nemusela sledovat hodiny. Vypila dvě kávy, snědla kus bábovky a poslouchala půlhodinovou stížnost na nové závěsy v obýváku.
Když se večer vrátila domů, Petr seděl u stolu.
„Tak co?“ zeptal se.
Eva si sundala kabát.
„Co jako?“
„Sestra.“
„Má nový závěsy.“
„A?“
„Příšerný.“
Petr se zasmál.
Eva se na něj podívala.
Tentokrát v tom nebyla žárlivost.
O několik týdnů později stál Petr ráno v ložnici a zápasil s knoflíkem u košile.
Eva ho chvíli sledovala.
„Pomůžeš mi?“ zeptal se.
Přišla k němu a knoflík zapnula.
„Děkuju.“
„Za knoflík?“
„Taky.“
Večer seděli u televize. Eva už chtěla vstát a připomenout mu léky, když si všimla, že je má připravené vedle sklenice s vodou.
Zůstala sedět.
Petr se po chvíli otočil.
„Jaký byly vlastně ty závěsy?“
Eva se usmála.
„Pořád příšerný.“
