Článek
Věra si ho všimla hlavně proto, že si pořád půjčoval stejnou knihu.
Byla tenká, měla modrou obálku a velká písmena.
Patřila do oddělení pro mladší děti.
Adamovi bylo šestnáct.
Poprvé přišel jedno pondělní odpoledne.
Vrátil dvě knihy, chvíli se procházel mezi regály a nakonec položil na pult právě tu modrou.
Věra ji načetla.
„To je všechno?“
„Jo.“
Nic zvláštního na tom nebylo.
Jenže za týden ji vrátil a hned si ji půjčil znovu.
A potom znovu.
Počtvrté už Věra nevydržela.
„Ty ji ještě nemáš přečtenou?“
Adam zvedl oči.
„Mám.“
„Tak proč si ji pořád půjčuješ?“
Chlapec na chvíli ztuhl.
„Líbí se mi.“
Věra přikývla.
Pracovala v knihovně skoro dvacet let a věděla, kdy je lepší další otázku nepoložit.
„Tak dobře.“
Knihu mu načetla.
Adam chodil většinou kolem čtvrté.
Nikdy se dlouho nezdržoval u pultu.
Pozdravil, vrátil knihu, někdy si půjčil něco dalšího a pak zamířil dozadu ke stolům.
Jednoho úterý zůstala knihovna skoro prázdná.
Venku pršelo a většina lidí mířila rovnou domů.
Věra rovnala knihy v zadní části, když uslyšela hlas.
„Malý medvěd se zastavil u řeky.“
Zastavila se.
Hlas přicházel ze studovny.
„Na druhé straně… na druhé straně…“
Ticho.
Pak znovu.
„Na druhé straně ho čekali kamarádi.“
Věra nakoukla dovnitř.
Adam seděl úplně sám u stolu.
Před sebou měl otevřenou dětskou knížku.
A četl nahlas.
Pomalu.
Některá slova zopakoval dvakrát.
U některých se zastavil úplně.
Věra pochopila.
Chtěla tiše odejít, ale Adam si jí všiml.
Okamžitě knihu zavřel.
„Já už jdu.“
„Proč?“
„Nevím.“
Začal si balit věci.
„Rušil jsem?“
„V knihovně?“
Věra se rozhlédla po prázdné místnosti.
„Dneska bys rušil maximálně mě. A já to přežiju.“
Adam se trochu pousmál.
Pak si znovu sedl.
Věra chtěla odejít.
„Paní Věro?“
Otočila se.
„Hm?“
Adam chvíli mlčel.
„Za tři týdny máme ve škole prezentaci.“
„Aha.“
„Každej musí mluvit deset minut před třídou.“
Věra si přisunula židli.
„A ty nechceš.“
Adam se krátce zasmál.
„Já bych chtěl.“
Pak se podíval na zavřenou knihu.
„Jen mi to někdy nejde.“
Věra nic neříkala.
„Když jsem nervózní, zaseknu se. Čím víc na mě lidi koukají, tím je to horší.“
„A proto čteš tuhle knížku?“
Přikývl.
„Jsou tam krátké věty.“
Věra otevřela modrou knihu.
„Tak čti.“
Adam na ni překvapeně pohlédl.
„Teď?“
„Když budeš chtít.“
„A vy tady budete?“
„Musím. Jsem v práci.“
Adam se poprvé pořádně usmál.
Otevřel knihu.
Začal číst.
První stránku zvládl skoro bez problému.
Na druhé se několikrát zastavil.
Věra pokaždé čekala.
Nedokončovala za něj věty.
Neradila mu.
Jen seděla.
Když dočetl stránku, podíval se na ni.
„To bylo hrozný.“
„Já jsem rozuměla všechno.“
„Ale třikrát jsem se zasekl.“
„A třikrát ses znovu rozjel.“
Adam chvíli přemýšlel.
Pak otočil stránku.
Od toho dne začal chodit častěji.
Když nebylo v knihovně moc lidí, sedl si dozadu a četl.
Nejdřív dětskou knížku.
Potom novinový článek.
Jednou si dokonce přinesl vlastní text o obnovitelných zdrojích.
„To je ta prezentace?“ zeptala se Věra.
Adam přikývl.
„Chcete to slyšet?“
„Jestli chceš.“
Postavila před něj židli a posadila se.
Adam se nadechl.
„Dobrý den, dnes bych vám chtěl představit…“
Zasekl se hned ve druhé větě.
Zavřel oči.
„To nedám.“
Věra pokrčila rameny.
„Tak začni znovu.“
„Ve škole mi nikdo nedá druhý pokus.“
„To ještě nevíš.“
Adam se na ni podíval.
„A když se zaseknu před všema?“
Věra chvíli hledala správnou odpověď.
Nakonec řekla jen:
„Tak chvíli počkáš.“
„To bude trapný.“
„Možná.“
Adam se zamračil.
„Vy teda umíte povzbudit.“
Věra se rozesmála.
„Co ti mám říct? Že se určitě nezasekneš? To nevím.“
Adam mlčel.
„Ale už víš, že když se zasekneš, můžeš pokračovat.“
Tentokrát začal znovu.
Trvalo mu skoro patnáct minut, než desetiminutovou prezentaci dokončil.
Další týden už dvanáct.
Den před prezentací jedenáct.
„Tak co?“ zeptal se.
„Já bych ti dala jedničku.“
„Vy nejste učitelka.“
„Naštěstí.“
Adam vrátil papíry do batohu.
Pak položil na pult modrou dětskou knihu.
„Tu už asi nechci prodlužovat.“
Věra se podívala na obálku.
„Takže už ji nepotřebuješ?“
Adam se zamyslel.
„Asi ji potřebuje někdo jinej.“
Druhý den nepřišel.
Ani další.
Věra si říkala, že na tom vlastně není nic divného.
Byla knihovnice.
Každý den jí prošly kolem pultu desítky lidí.
Někteří chodili celé roky.
Jiní zmizeli a už je nikdy neviděla.
V pátek krátce před zavírací dobou se ale otevřely dveře.
Adam vešel dovnitř.
Batoh hodil na židli.
Věra se na něj podívala.
„Tak?“
Adam se snažil tvářit vážně.
Nevydržel to.
„Dvojka.“
Věra se usmála.
„Za obsah?“
„Za všechno.“
„Tak to budeme reklamovat.“
„Ne.“
Adam se rozesmál.
„Já jsem spokojenej.“
„Zasekl ses?“
„Jo.“
„Kolikrát?“
„Dvakrát.“
Věra čekala.
Adam se opřel o pult.
„Poprvé jsem měl pocit, že umřu.“
„A podruhé?“
„Už jsem věděl, že neumřu.“
Věra se zasmála.
Adam sáhl do batohu a vytáhl čokoládu.
Položil ji na pult.
„To je pro vás.“
„Za co?“
Adam pokrčil rameny.
„Že jste vždycky počkala.“
Věra chtěla něco odpovědět.
Nakonec jen řekla:
„Díky.“
Adam už mířil ke dveřím.
Pak se zastavil.
„A tu modrou knížku dejte někam dopředu.“
„Proč?“
„Je dobrá.“
Dveře se za ním zavřely.
Věra chvíli držela čokoládu v ruce.
Pak našla modrou dětskou knížku a místo zpátky do regálu ji položila na malý stolek s doporučenými knihami.
Možná si ji někdo půjčí kvůli příběhu.
Možná proto, že se učí číst.
A možná ji jednou bude potřebovat někdo úplně stejně jako Adam.
Protože někdy člověk nepotřebuje, aby za něj někdo našel správná slova.
Potřebuje jen člověka, který ho nebude přerušovat ve chvíli, kdy je hledá.
A který dokáže pár vteřin počkat.
