Článek
Když se nám narodil první vnuk Filip, Karel byl nadšený skoro stejně jako naše dcera. Ještě v porodnici pořídil tolik fotografií, že mu druhý den hlásil telefon plnou paměť. Každému známému ukazoval stejný snímek, na kterém držel Filipa v náručí a vypadal přitom, jako by právě vyhrál hlavní cenu.
Mně babičkovská role nevadila. Naopak. Koupila jsem kočárek k nám domů, upletla Filipovi deku a na poličce v kuchyni se objevil hrnek s nápisem Nejlepší babička. Dcera mi ho přinesla jako dárek a já z něj opravdu pila každé ráno kávu.
První „babi“ od Karla mě proto pobavilo.
„Babi, pojď se podívat, co mi poslala Lucka,“ zavolal jednoho večera z obýváku.
Na telefonu měl video Filipa, jak se poprvé přetočil na břicho. Sedli jsme si vedle sebe a pustili si ho asi šestkrát. Když mi pak ještě jednou řekl babi, ani jsem si toho nevšimla.
Před vnukem jsme o sobě tak mluvili oba. Já byla babička, Karel děda. Když jsme Filipa hlídali, říkala jsem mu: „Podívej, děda už chystá kočárek.“ Karel zase oznamoval, že „babi přinese svačinu“.
Jenže Filip u nás nebyl každý den.
Oslovení zůstalo.
Babi začala chodit všude se mnou
Karel mi začal říkat babi u snídaně, při nákupu i večer před televizí.
„Babi, máme ještě chleba?“
„Babi, nechceš pustit ten nový seriál?“
„Babi, kam jsi dala nabíječku?“
Zpočátku jsem ho několikrát opravila žertem.
„Helena. Ještě pořád Helena.“
Zasmál se a druhý den to udělal znovu.
Jednou u nás opravoval kapající kohoutek instalatér. Karel stál vedle něj a vysvětloval, kde je hlavní uzávěr vody. Když jsem prošla kuchyní, zavolal na mě, jestli má „babi“ někde poslední vyúčtování za vodu.
Instalatér se automaticky otočil ke mně.
„Babičko, kdyby bylo potřeba, můžu vám pak ještě zkontrolovat baterii v koupelně.“
Nebyl drzý. Chtěl být příjemný. Přesto mě to zarazilo.
Neznal mě. Nevěděl, jestli mám děti, natož vnoučata. Jediné, co o mně věděl, bylo to, jak mě oslovil vlastní manžel.
Večer jsem Karlovi řekla, že mi to není příjemné.
„Vždyť babička jsi,“ odpověděl.
„Filipova.“
Karel nechápal, proč v tom vidím rozdíl. Podle něj bylo babi milé domácí oslovení. Připomněl mi, že já mu také někdy říkám dědo.
Měl pravdu.
Od narození Filipa jsem to několikrát udělala i ve chvíli, kdy vnuk vůbec nebyl s námi.
Rozhodla jsem se tedy Karlovi jeden den říkat pouze dědo, aby pochopil, jak to na mě působí.
Dopadlo to úplně jinak, než jsem čekala.
„Dědo, uděláš čaj?“
„Jasně.“
„Dědo, vezmeš cestou koš?“
„Jo.“
Večer jsem to vzdala. Karlovi to bylo úplně jedno. Dokonce se zeptal, proč jsem mu tak nezačala říkat už dřív.
Tehdy mi došlo, že mu nemůžu vysvětlit svůj pocit tím, že ho donutím cítit totéž. Jemu oslovení dědo nevadilo. Mně babi ano.
To samo o sobě mělo stačit.
Číšník už moje jméno nepotřeboval
Definitivně mi došla trpělivost asi o měsíc později.
Šli jsme s Karlem a našimi dlouholetými přáteli na večeři. Byla to restaurace, kam jsme chodili několikrát do roka. Seděli jsme venku, protože byl teplý večer, a dlouho jsme vybírali z jídelního lístku.
Přišel mladý číšník a postupně si zapisoval objednávky.
Karel si dal guláš. Já jsem ještě váhala mezi rybou a kuřecím masem.
„A babi si asi dá toho lososa,“ řekl Karel.
Zvedla jsem hlavu.
Než jsem stačila odpovědět, číšník se na mě usmál.
„Tak pro babičku losos?“
Na okamžik bylo u stolu ticho.
„Pro Helenu ještě nic,“ řekla jsem. „Helena si objedná sama.“
Číšník pochopil rychleji než Karel. Omluvil se a počkal, až si vyberu. Naši přátelé se začali bavit o víně a snažili se nepříjemnou chvíli přejít.
Karel se ke mně naklonil.
„To bylo nutné?“
Zeptala jsem se ho, co přesně myslí. Jestli moje objednávka, nebo to, že jsem cizímu člověku řekla své jméno.
„Děláš z toho strašnou vědu,“ řekl.
Tentokrát jsem se nehádala. Dojedli jsme večeři a domů jsme jeli skoro mlčky.
Až v kuchyni jsem položila kabelku na židli a zeptala se ho, jak dlouho jsme manželé.
Nechápal, kam tím mířím.
„Třicet osm let,“ odpověděl.
„A kolik z nich jsem byla babička?“
Filipovi nebyly ani dva roky.
Poprvé se nad tím opravdu zamyslel.
Pro vnuka jsem babička. Pro Karla jsem chtěla zůstat Helenou
Nešlo mi o to, že bych se styděla za věk. Bylo mi sedmašedesát a nikoho jsem nepřesvědčovala, že jsem mladá žena.
Vadilo mi něco jiného.
Celý život mě lidé oslovovali různě. Pro rodiče jsem byla Helenka, pro děti máma, v práci paní Novotná. Dcera mi někdy ze zvyku zavolala „mami“ i uprostřed obchodu a Filip ze mě udělal babičku.
Každé oslovení patřilo k nějakému vztahu.
Karel byl jediný člověk, který mi skoro čtyřicet let říkal jménem.
A najednou ho přestal potřebovat.
Když jsem mu to takhle vysvětlila, přestal se bránit. Řekl mi, že u nich doma si jeho rodiče po narození prvního vnoučete začali říkat babi a dědo a zůstalo jim to až do smrti.
Považoval to za přirozené. Dokonce za něco hezkého.
Navíc měl z Filipa obrovskou radost. Na dědečkovství byl pyšný a automaticky nás začal vnímat jako babičku s dědou. Nenapadlo ho, že já tu změnu prožívám jinak.
Ani jeden z nás neměl úplně pravdu nebo úplně špatný úmysl.
Přesto jsem mu řekla, že bych chtěla své jméno zpátky.
„Dobře, Heleno,“ odpověděl.
Řekl ho schválně přehnaně slavnostně a já se poprvé za celý večer zasmála.
Ze zvyku se neodvyká za jeden den
Druhý den ráno přišel do kuchyně a zeptal se:
„Babi, neviděla jsi moje brýle?“
Stačilo se na něj podívat.
„Heleno,“ opravil se sám.
Brýle měl na hlavě.
Během prvního týdne se spletl několikrát. Většinou už se opravil dřív, než jsem něco řekla. Já jsem si zase začala hlídat svoje dědo. Když jsme byli sami, říkala jsem mu znovu Karle.
Před Filipem jsme zůstali babička a děda.
Tam nám oběma ta slova patřila.
O pár týdnů později jsme vnuka hlídali celé odpoledne. Seděl na podlaze mezi kostkami a právě se učil několik nových slov. Když jsem kolem něj prošla s košem prádla, natáhl ke mně ruce.
„Babi!“
Okamžitě jsem všechno položila a šla k němu.
Karel se objevil ve dveřích kuchyně.
„Heleno, dáš si kafe?“
Na lince stál můj hrnek s nápisem Nejlepší babička.
„Dám,“ odpověděla jsem.
Pak jsem vzala Filipa do náruče.
Od něj mi babi nikdy nevadilo.
