Článek
„Tohle tam přece nemůžeš dát.“ Renata se naklonila přes můj stůl tak prudce, až mi zastínila monitor. „Proč ne?“
„Protože je křivá.“ „Není křivá.“ „Horizont ti padá doprava.“
„O půl stupně.“ „O půl stupně je pořád doprava.“ Otočila jsem se k ní na židli.
„Renato, je to návrh plakátu na hasičský ples. Ne výstava v Národní galerii.“ Na okamžik se zatvářila, jako bych urazila nejen ji, ale i fotografii jako umělecký obor. Potom ukázala na obrázek sálu.
„A ta světla jsou přepálená.“ „Hasičům to bude jedno.“ „Tobě je všechno jedno.“
„To není pravda.“ „Tak to oprav.“ „Ne.“
Renata si povzdechla tím svým způsobem. Tiše, dlouze a s obrovským pochopením pro člověka, který se bohužel nenarodil s jejím vkusem. „Dobře,“ řekla. „Je to tvoje práce.“ „Děkuju.“
„Já bych to takhle nepustila.“ „Já vím.“ Usmála se.
To mě rozčílilo nejvíc. S Renatou jsme se znaly skoro celý život. Chodily jsme na stejnou základku, později na stejné gymnázium a po letech jsme obě skončily v našem městečku, které bylo dost velké na supermarket a dvě lékárny, ale pořád dost malé na to, aby každý věděl, kdo komu odřel auto před poštou. Já pracovala na obecním úřadě.
Renata měla kosmetický salon. A obě jsme fotily. Já hlavně lidi.
Renata hlavně věci, které se nehýbaly a nemohly jí pokazit kompozici. Při pohledu na její fotografie by člověk nabyl dojmu, že žijeme v nejkrásnějším místě střední Evropy. Náměstí při západu slunce.
Kostel zahalený ranní mlhou. Kašna s dokonale ostrými kapkami. Rozkvetlá alej.
Zasněžené střechy. Nikdy popelnice. Nikdy oprýskaná omítka.
Nikdy člověk, který by se zrovna tvářil hloupě. A už vůbec nikdy sama Renata. Na jejích fotografiích vypadala vždycky stejně bezchybně jako její krajinky.
Vlasy upravené. Make-up dokonalý. Úsměv tak akorát.
Ani moc široký, ani moc malý. Když obec před čtyřmi lety poprvé vyhlásila soutěž o fotografie do kalendáře, Renata získala titulní stranu. Další rok znovu.
Třetí rok také. Loni byla její fotografie na titulní straně a další tři uvnitř. „Letos už by měl dostat šanci někdo jiný,“ řekla jsem jednou doma manželovi.
Pavel ani nezvedl oči od televize. „Tak ji poraz.“ „Děkuju za podporu.“
„Nemáš zač.“ „Já ji můžu porazit.“ „Tak vidíš.“
„Jenže porota pokaždé vybere ty její sterilní pohlednice.“ Pavel konečně vzhlédl. „Mně se líbí.“
„Tobě se líbí všechno, na čem je západ slunce.“ „Protože západy slunce jsou hezký.“ „Tohle nemá cenu.“
„Co?“ „Mluvit s tebou o umění.“ „To je dobře,“ řekl. „Mám rozehraný fotbal.“
Letošní téma soutěže znělo Naše město takové, jaké je. Když jsem si to přečetla, skoro jsem se rozesmála. Takové, jaké je.
Konečně. Žádné ranní mlhy. Žádná romantická náměstí pět minut před východem slunce, kdy normální lidé ještě spí.
Chtěla jsem lidi. Děti s odřenými koleny. Důchodce sedící před pekárnou.
Holky čekající před školou. Hasiče po soutěži. Prodavačku, která každé ráno v šest vykládá pečivo.
Skutečné město. Když jsem to řekla Renatě, pokrčila rameny. „Skutečnost může být taky krásná.“
„Samozřejmě.“ „Nemusí být všechno ošklivé, aby to bylo autentické.“ „To jsem neřekla.“
„Znělo to tak.“ „Zase začínáš.“ „Já nezačínám.“
„Výborně.“ „Výborně.“ Někdy jsme byly jako dvě dvanáctileté holky.
Jen s dražšími fotoaparáty.
Fotografie vznikla úplnou náhodou. Byla sobota a na louce za kulturním domem probíhal dětský den. Od rána bylo dusno. Nad lesem se držely tmavé mraky, ale organizátoři tvrdili, že pršet nebude.
Samozřejmě začalo. Nejdřív několik kapek. Potom se nebe otevřelo.
Děti ječely nadšením, rodiče méně nadšeně běhali pro bundy a hasiči se snažili přikrýt aparaturu. Já schovala fotoaparát pod nepromokavou bundu a utíkala k přístřešku. A tehdy jsem uviděla Renatu.
Byla v bílých kalhotách. Už to samo o sobě bylo zábavné. Renata si vždycky dokázala vybrat oblečení, které říkalo: Mně se špína netýká.
Vedle ní stál asi osmiletý kluk. Její synovec Matěj. „Pojď!“ volala na něj. Matěj ale místo útěku pod střechu skočil oběma nohama do obrovské kaluže.
Voda vystříkla do všech stran. Přímo na Renatu. Zůstala stát.
Na bílých kalhotách měla hnědé cákance až ke kolenům. Vlasy přilepené k obličeji. Řasenku lehce rozmazanou pod očima.
Čekala jsem výbuch. Renata se podívala na Matěje. Matěj se podíval na ni.
A začal se smát. Pak udělal něco ještě horšího. Cákance zopakoval.
Renata zalapala po dechu. „Ty darebáku!“ Matěj se rozběhl.
Renata za ním. Po třech krocích jí podklouzla noha. Nespadla úplně, jen se jedním kolenem zabořila do mokré trávy.
Matěj se vrátil, chytil ji za ruku a snažil se ji vytáhnout. A tehdy se Renata rozesmála. Ne tím jejím fotografickým úsměvem.
Opravdu. Hlavu zakloněnou dozadu, oči skoro zavřené a pusu dokořán. Vypadala příšerně.
A nádherně. Ani nevím, kdy jsem vytáhla fotoaparát. Zmáčkla jsem spoušť.
Jednou. Podruhé. Potřetí.
Pak se Renata otočila. Na okamžik se naše oči setkaly. Rychle jsem fotoaparát sklopila.
„Tys mě fotila?“ „Cože?“ „Marcelo!“
„Fotím všechny.“ „To doufám smažeš.“ „Jasně.“
Řekla jsem to příliš rychle. Renata se na mě chvíli dívala. Potom Matěj znovu vystříkl vodu a ona vykřikla:
„Jestli to uděláš ještě jednou, řeknu tvojí mámě, že jsi chtěl cukrovou vatu číslo tři!“ „To jí klidně řekni!“ Rozběhli se k přístřešku.
A já se podívala na displej. Byla tam. Fotografie.
Renata na koleně v mokré trávě, jedna ruka natažená k Matějovi. Vlasy přilepené k tváři. Špinavé kalhoty.
Rozmazaný make-up. Smála se. Za nimi běželi lidé před deštěm a barevné balónky se ve větru skoro dotýkaly země.
Technicky nebyla dokonalá. Ale něco v ní bylo. Něco, co žádná Renatina fotografie neměla.
Život. A potom mě napadla hrozná věc. Letošní téma.
Naše město takové, jaké je. Podívala jsem se znovu na Renatu. Taková, jaká je.
Usmála jsem se.
Doma jsem fotografii otevřela na monitoru. „Dobrá,“ řekl Pavel. „Jen dobrá?“
„Hodně dobrá.“ „Je skvělá.“ „Tak proč se ptáš?“
Přiblížila jsem Renatin obličej. „Podívej se na ni.“ „Dívám.“
„Vypadá strašně.“ Pavel se zamračil. „Mně přijde, že vypadá šťastně.“
„Má řasenku pod očima.“ „A?“ „Renata by se zabila, kdyby se takhle viděla.“
„Tak jí to neposílej.“ „Kam?“ Podíval se na mě.
„Marcelo.“ „Co?“ „Znám tě dvacet dva let.“
„Tak dlouho?“ „Ano. A přesně vím, co tě právě napadlo.“ Odvrátila jsem se k monitoru.
„Je to nejlepší fotka, kterou jsem letos udělala.“ „To může být.“ „A přesně odpovídá tématu.“
„Taky může být.“ „Takže?“ „Takže se jí zeptej.“
„Kdybych se jí zeptala, řekne ne.“ „Pak máš odpověď.“ To mě naštvalo.
„Soutěž je anonymní.“ „Pro porotu.“ „Ano.“
„Ne pro lidi na fotografii.“ „Je to veřejná akce.“ „Marcelo.“
„Dobře.“ Zavřela jsem obrázek. O půl hodiny později jsem ho znovu otevřela.
Ve 23.47 jsem ho poslala do soutěže. Název fotografie: Bez filtru.
Druhý den jsem toho trochu litovala. V pondělí víc. V úterý ještě víc.
Ve středu jsem si řekla, že stejně nevyhraje. Porota milovala kostely. A západy slunce.
Hlavně Renatiny západy slunce. Renata do soutěže poslala fotografii našeho rybníka za úsvitu. Samozřejmě byla krásná.
Hladina hladká jako sklo. Na vodě mlha. V dálce rybář.
„To je letošní titulka,“ prohlásila kolegyně Jana. „Ještě jsme ani neviděly ostatní.“ „Stejně vyhraje Renata.“
„Možná ne.“ Jana se na mě podívala. „Ty něco víš?“
„Ne.“ „Tváříš se divně.“ „Tak se tvářím normálně.“
„Právě.“
Výsledky přišly o dva týdny později. Starosta vešel do kanceláře s papírem v ruce. „Tak máme vítěze.“
Jana vyskočila. „Rybník?“ „Ne.“
Srdce mi poskočilo. Hned potom se mi propadlo do žaludku. „Ale Renata tam je,“ řekl starosta.
Jana zatleskala. „Já to věděla!“ „Tentokrát ne jako autorka.“
Podíval se na mě. „Marcelo, gratuluju.“ Bylo mi horko.
„Co?“ „Bez filtru. První místo.“ Jana otevřela pusu.
„To je ta ženská v blátě?“ „Ano.“ „To je Renata!“
Starosta přikývl. „Porota byla nadšená. Chtějí ji na titulní stranu.“ Měla jsem radost.
Asi tři vteřiny. Potom starosta dodal: „Jen potřebujeme souhlas fotografované osoby.“
Radost skončila. „Souhlas?“ „Samozřejmě.“
„Samozřejmě.“ „Dojdeš za ní?“ „Já?“
„Ty jsi autorka.“ „Nemohla by jí zavolat Jana?“ Jana se rozesmála.
„Ani náhodou.“ „Proč?“ „Protože chci žít.“
Celé odpoledne jsem přemýšlela, jak z toho ven. Mohla jsem fotografii stáhnout. Říct, že Renata souhlas nedala.
Kalendář by měl jinou titulní stranu. Možná její rybník. Nikdo by se nic nedozvěděl.
Jenže večer mi zavolal starosta. „Ještě jednou gratuluju. Mimochodem, porotci říkali, že přesně takovou fotku doufali dostat. Žádnou pohlednici. Člověka.“ „To je hezké.“
„Zítra bychom to potřebovali vyřešit kvůli grafice.“ „Jasně.“ Zavěsila jsem.
Pavel seděl u stolu a jedl chleba se sýrem. „Tak?“ „Musím za ní.“
„Ano.“ „Mohl bys jít se mnou.“ „Ne.“
„Proč?“ „Protože jsem ti říkal, ať se jí zeptáš předem.“ „Tohle není vhodná chvíle na vítězství v manželské hádce.“
„Naopak,“ řekl. „Je úplně ideální.“
Druhý den jsem deset minut stála před Renatiným salonem. Nakonec vyšla sama. „Marcelo?“
„Ahoj.“ „Ty jdeš ke mně?“ „Ano.“
„Na kosmetiku?“ „Ne.“ Prohlédla si mě.
„Škoda.“ „Co tím myslíš?“ „Nic.“
„Renato.“ Zasmála se. „Tak pojď dál.“
Salon byl prázdný. Poslední zákaznice právě odešla. Renata zamkla dveře. „Kafe?“
„Ne.“ „Čaj?“ „Ne.“
„Tak co se stalo?“ Položila jsem na pult vytištěnou fotografii. Renata se přestala usmívat.
Dívala se na ni. Dlouho. „Ty jsi ji nesmazala.“
„Ne.“ „Řekla jsi, že ji smažeš.“ „Já vím.“
„A vytiskla sis ji?“ „Ne tak docela.“ „Jak se dá fotka vytisknout ne tak docela?“
Polkla jsem. „Poslala jsem ji do soutěže.“ Renata zvedla oči.
„Do jaké soutěže?“ Mlčela jsem. „Marcelo.“
„Do kalendáře.“ Nevím, co jsem čekala. Křik.
Urážky. Možná vyhazov. Renata ale jen sklopila oči zpátky k fotografii.
„Aha.“ To „aha“ bylo horší než křik. „Byla jsem naštvaná.“
„Na mě?“ „Trochu.“ „Proč?“
To mě zaskočilo. „Protože…“ Najednou všechny moje důvody zněly směšně.
Protože vyhráváš fotografickou soutěž. Protože opravuješ moje plakáty. Protože máš rovné horizonty.
„Protože jsi někdy strašně protivná.“ Renata přikývla. „To můžu být.“
„A pořád všechno kritizuješ.“ „To taky.“ „A pokaždé vyhraješ.“
„To už zní spíš jako tvůj problém.“ „Vidíš! Přesně tohle myslím.“ Koutkem úst jí cuklo.
Potom se podívala na fotografii. „Je hrozná.“ Žaludek se mi sevřel.
„Já vím.“ „Mám tam příšerný vlasy.“ „Vím.“
„A kalhoty.“ „Ano.“ „Vypadám, jako bych se válela v příkopu.“
„Trochu.“ „A tys ji poslala do kalendáře.“ „Ano.“
„A co se stalo?“ Nadechla jsem se. „Vyhrála.“
Renata se na mě podívala. „Cože?“ „První místo.“
„To si děláš legraci.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Chtějí ji na titulní stranu.“
Na okamžik bylo úplné ticho. Pak Renata udělala něco, co jsem nečekala. Sedla si.
A začala brečet. „Ježíši.“ Oběhla jsem pult.
„Renato, promiň. Já ji stáhnu. Hned. Neměla jsem to dělat. Bylo to hnusný.“ Podala jsem jí papírový kapesník. „Já jsem vážně kráva.“
Renata zavrtěla hlavou. „Ne.“ „Jsem.“
„Nejsi.“ „Poslala jsem tvoji nejhorší fotku do soutěže, protože jsem tě chtěla porazit.“ „Já nebrečím kvůli tomu.“
„Tak proč brečíš?“ Ukázala na Matěje. „Kvůli němu.“
Mlčela jsem. Renata si utřela oči. „Pamatuješ si, jak jsem se na jaře starala o mámu?“
Přikývla jsem. Její maminka byla několik měsíců nemocná a Renata skoro nebyla vidět. „Když zemřela, všichni byli strašně hodní,“ řekla. „A to bylo skoro nejhorší.“
„Jak to myslíš?“ „Každý se mě ptal, jak se mám. Každý mě litoval. V salonu, v obchodě, na ulici. Tak jsem se začala upravovat ještě víc než dřív. Protože když vypadáš dobře, lidi mají pocit, že už jsi v pořádku.“ Nevěděla jsem, co říct.
Renata se podívala na fotografii. „Ten den mě sestra skoro donutila vzít Matěje ven. Nechtělo se mi. Chtěla jsem být doma.“ Usmála se.
„A pak mě ten prevít pocákal.“ „Třikrát.“ „Čtyřikrát. Jednou jsi to neviděla.“
Zasmála jsem se. Ona taky. „Když jsem večer přišla domů, uvědomila jsem si, že jsem se poprvé po dlouhé době opravdu bavila.“
Zvedla fotografii. „Jen jsem nevěděla, že to někdo zachytil.“ Podívala jsem se na ni.
„Takže…?“ „Takže co?“ „Podepíšeš ten souhlas?“
Renata si utřela poslední slzu. „Ne.“ „Aha.“
To jsem si zasloužila. „Jasně.“ Vzala jsem fotografii.
„Řeknu jim, ať ji stáhnou.“ „Počkej.“ „Co?“
„Nejdřív mi pošli originál.“ „Proč?“ „Chci si ji nechat.“
„Ty?“ „Ano, já.“ Podívala se na mě přesně tím způsobem, kterým se dívala na můj křivý plakát.
„A potom podepíšu souhlas.“ Zírala jsem na ni. „Vážně?“
„Vážně.“ „Tak proč jsi řekla ne?“ „Chtěla jsem tě chvíli nechat trpět.“
„To je hnusný.“ „Já vím.“ A tentokrát jsme se rozesmály obě.
Když jsem se chystala odejít, Renata zavolala: „Marcelo?“ Otočila jsem se.
„Co?“ „Můžu se tě na něco zeptat?“ „Jestli ten horizont padá, nechci to vědět.“
„Nepádá.“ „Tak povídej.“ „Ty sis vážně myslela, že jsem tě na dětském dni neviděla?“
Ztuhla jsem. Renata se pobaveně usmívala. „Viděla jsi mě?“
„Stála jsi asi deset metrů ode mě s obrovským foťákem před obličejem.“ „Ale pak jsem ho sklopila.“ „To byla skutečně geniální kamufláž.“
„Tak proč jsi nic neřekla?“ Pokrčila rameny. „Protože jsem chtěla vidět ty fotky.“
„Ale řekla jsi, ať je smažu.“ „Protože jsem nechtěla, abys poznala, že je chci vidět.“ „To nedává smysl.“
„Mně tehdy moc věcí nedávalo smysl.“ Došla jsem ke dveřím. „A mimochodem,“ řekla.
„Co zase?“ „Měla jsi pravdu.“ Tohle jsem od Renaty slyšela snad poprvé v životě.
„S čím?“ „Já fotím hlavně věci, které se nehýbou.“ Zasmála se.
„Je to jednodušší.“ „A já zase neumím vyfotit rybník tak, aby nevypadal jako louže.“ „Ten tvůj loňský nebyl tak špatný.“
„Skončil sedmnáctý.“ „Bylo tam devatenáct fotografií.“ „Děkuju.“
„Není zač.“ Už jsem držela kliku, když řekla: „Víš, co mě na té fotce štve nejvíc?“
„Co?“ Ukázala na snímek. „Že je lepší než všechny, co jsem letos poslala já.“
„Tohle si zapamatuju.“ „Opovaž se.“
Kalendáře přišly z tiskárny začátkem listopadu. Na titulní straně nebyl kostel. Ani náměstí.
Ani rybník. Byla tam Renata v mokré trávě. Pusu dokořán.
Vlasy přilepené k čelu. Bílé kalhoty celé od bláta. Vedle ní se smál Matěj.
Pod nimi stálo: Naše město takové, jaké je. Renata koupila dvacet kusů.
„Proč jich potřebuješ dvacet?“ zeptala jsem se. „Vánoční dárky.“ „Ty budeš rozdávat svoji vlastní fotku?“
„Všem, kteří se mě celý rok ptali, jestli už jsem v pořádku.“ Zvedla kalendář. „Ať se podívají.“
Pak jeden položila přede mě. „Ten je pro tebe.“ „Já ho mám zdarma jako zaměstnanec obce.“
„Tenhle je jiný.“ Otevřela jsem titulní stranu. Uvnitř bylo napsáno:
Pro Marcelu. Příště se nejdřív zeptej. Ale foť dál. R. „To je skoro hezké,“ řekla jsem. „Skoro?“
„Máš hrozný rukopis.“ „Ty máš křivý horizont.“ „O půl stupně.“
„Pořád doprava.“ Podívaly jsme se na sebe. A já se začala smát.
Renata také. Tentokrát jsem u sebe fotoaparát neměla. A byla to docela škoda.
