Článek
„Domluvil jsem se s vedoucí.“
Marie položila lžičku na stůl.
„Na čem ses domluvil?“
„Že skončíš.“
Chvíli na něj jen zírala.
„Prosím?“
Pavel se usmál.
„Mami, vždyť je ti čtyřiasedmdesát.“
Všichni jí říkali, že už nemusí
Marie pracovala v malé samoobsluze na sídlišti.
Tři dny v týdnu, většinou od sedmi ráno do jedné odpoledne.
Seděla za pokladnou, rovnala zboží u kasy a jednou za čas pomohla někomu najít droždí nebo baterky.
Peníze nepotřebovala.
Důchod měla slušný. Byt byl její. Po manželovi jí zůstaly nějaké úspory.
Právě proto její děti nechápaly, proč pořád pracuje.
„Měla by sis užívat.“
„Odpočívej.“
„Jezdi někam.“
„Kup si permanentku do bazénu.“
Říkali jí to Pavel i dcera Lenka.
Marie vždycky odpověděla stejně.
„Mně to takhle vyhovuje.“
Dětem to připadalo jako tvrdohlavost.
Pavel měl dokonce pocit, že matka neumí přestat pracovat. Celý život byla zaměstnaná. Nejdřív v továrně, potom ve skladu a posledních jedenáct let v samoobsluze.
„Ty neumíš být chvíli v klidu,“ říkal jí.
Marie se tomu smála.
Teď už se nesmála.
„Ty ses domluvil s mojí vedoucí, že končím?“
„Jo.“
„Beze mě?“
„Jen jsem se jí zeptal.“
„Na co?“
„Jestli by nebylo lepší, kdybys už nechodila.“
Marie vstala.
Pavel ještě nikdy neviděl matku tak rychle vstát ze židle.
„Vypadni.“
„Já se o tebe bojím“
Pavel nechápal, co udělal špatně.
Marie si poslední dobou stěžovala na koleno. Jednou v zimě uklouzla cestou do práce a odřela si loket.
Navíc musela vstávat před šestou.
Proč by to člověk ve čtyřiasedmdesáti dělal dobrovolně?
„Já se o tebe jen bojím,“ řekl.
„Tak se boj.“
„Mami.“
„Kdo tě o něco prosil?“
Pavel ztratil trpělivost.
„Tak promiň, že nechci, aby ses zničila někde za kasou za pár korun.“
Marie ztichla.
„Za pár korun.“
„Vždyť víš, jak to myslím.“
„Vím.“
Vzala jeho hrnek a odnesla ho do dřezu, přestože v něm ještě byla půlka kávy.
„Jdi.“
Pavel odešel naštvaný.
Ještě večer zavolal sestře.
„Máma se úplně zbláznila.“
Lenka byla chvíli ticho.
„Tys fakt volal do její práce?“
„Jen vedoucí.“
„Pavle.“
„Co? Vždyť tam vůbec nemusí být.“
Lenka si povzdechla.
„Tohle bych na tvým místě neříkala.“
Pět minut po zavíračce
Marie druhý den do práce přišla.
Vedoucí paní Hanzlíková se jí hned omluvila.
„Já mu nic neslíbila.“
„Já vím.“
„Říkala jsem mu, že pokud chcete pracovat a zdravotně můžete, je to vaše věc.“
Marie přikývla.
Sedla si za pokladnu.
První přišel pan Vacek pro dvě housky, paštiku a noviny.
„Dneska jste tu nějaká zamračená.“
„To se vám zdá.“
„Mně se nikdy nic nezdá.“
V osm přišla mladá maminka s kočárkem. Zapomněla peněženku a nechala si nákup odložit stranou.
Před devátou koupil školník z nedaleké základky deset rohlíků.
V deset přišla paní Burešová.
Kupovala přesně to samé skoro každý čtvrtek.
Mléko, dva jogurty, chleba, kuřecí šunku a jeden věneček.
„Vnučka nepřijede,“ řekla tentokrát bez pozdravu.
Marie markovala jogurty.
„Zase?“
„Má moc práce.“
„Tak sníte věneček sama.“
„Já nemůžu sladký.“
„Tak proč ho kupujete?“
Paní Burešová pokrčila rameny.
„Co kdyby přijela.“
Za paní Burešovou nikdo nestál.
Mluvily skoro deset minut.
Když odcházela, fronta už měla čtyři lidi.
Nikdo si nestěžoval.
Většina zákazníků Marii znala.
A Marie znala je.
Věděla, že pan Vacek nesnáší krájený chleba.
Že holčička odnaproti dostává každé úterý lízátko, ale nesmí červené.
Že pan Holub kupuje jedno pivo denně a v pátek dvě.
Věděla, kdo už týden nepřišel.
Kdo má nového psa.
Komu zemřel manžel.
A kdo tvrdí, že mu je dobře, i když není.
Neděle byly nejhorší
Její muž zemřel před třemi lety.
První týdny po pohřbu byl byt pořád plný.
Děti. Vnoučata. Sousedky. Telefonáty.
Pak se všichni vrátili ke svému životu.
Marie jim to neměla za zlé.
Pavel měl firmu. Lenka pracovala v nemocnici. Vnoučata studovala nebo už měla své rodiny.
Volali jí.
Jezdili za ní.
Jen ne každý den.
A Marie postupně zjistila, jak dlouhý umí být den, když člověk nemá komu něco říct.
Nejhorší byly neděle.
Ráno vstala.
Uvařila si čaj.
Pustila rádio.
Uvařila oběd pro jednoho člověka.
Po obědě umyla jeden talíř.
Někdy se večer přistihla, že od posledního telefonátu neřekla nahlas jediné slovo.
V pondělí šla do práce.
„Dobrý ráno, paní Marie.“
„Máte dneska čerstvý rohlíky?“
„Neviděla jste včera pana Nováka?“
„To počasí je hrůza.“
Samé bezvýznamné věty.
Marie je milovala.
Nikdy to dětem neřekla.
Připadalo jí ponižující přiznat, že chodí do práce také proto, aby měla s kým mluvit.
Syn přišel pro máslo
O týden později Pavel vstoupil do samoobsluhy.
Nepřišel za matkou.
Alespoň to tak plánoval.
Potřeboval máslo a cestou jel kolem.
Marie seděla za pokladnou.
Před ní stála starší žena s nákupní taškou.
„A co ta vaše kyčel?“ ptala se Marie.
„Pořád stejný.“
„Tak jste byla u doktora?“
„Nebyla.“
„Tak proč si pořád stěžujete?“
Žena se zasmála.
„Protože vy mě posloucháte.“
Marie se zasmála také.
Pavel zůstal stát mezi regály.
Pak přišel na řadu muž asi o deset let starší než on.
„V sobotu jedete?“ zeptala se Marie.
„Jedu.“
„Tak držím palce.“
„Budou potřeba.“
Pavel netušil, o čem mluví.
Za mužem stála mladá žena s dítětem.
Holčička podala Marii obrázek.
„To je pro vás.“
„Pro mě?“
„Jo.“
Na papíře byla postava za pokladnou a vedle ní obrovské žluté slunce.
Marie obrázek položila vedle kasy.
Teprve potom si všimla syna.
„Co tady děláš?“
Pavel zvedl máslo.
„Nakupuju.“
„Tak to je v obchodě docela normální.“
Ještě pořád byla naštvaná.
Pavel zaplatil.
Před obchodem si sedl do auta.
Máslo položil na sedadlo spolujezdce.
Nastartoval až po několika minutách.
„Abych nemusela čekat jen na vás“
V neděli přijel znovu.
Marie otevřela dveře a překvapeně se na něj podívala.
„Zapomněl jsi něco?“
„Ne.“
Přinesl zákusky.
Sedli si ke stolu.
Chvíli se bavili o počasí.
Pak Pavel řekl:
„Viděl jsem tě v práci.“
„To už vím.“
„Ne. Myslím… viděl.“
Marie čekala.
„Proč jsi mi neřekla, že tam chodíš kvůli lidem?“
„Já tam chodím pracovat.“
„Mami.“
Marie si zamíchala kávu.
„Co jsem měla říct? Že jsem sama?“
„Třeba.“
„A co bys udělal?“
Pavel neodpověděl.
Marie se na něj podívala.
„Začal bys jezdit každou středu. Lenka by mi volala každé úterý a čtvrtek. Všichni byste měli pocit, že mě zachraňujete.“
„To není fér.“
„Je.“
Pavel se opřel o židli.
„A my bychom tě jako neměli navštěvovat?“
„Máte.“
„Tak co chceš?“
Marie pokrčila rameny.
„Abych nemusela čekat jen na vás.“
Pavel chvíli mlčel.
„To jsem nevěděl.“
„Já vím.“
Šest týdnů doma
Na jaře se Mariino koleno zhoršilo natolik, že šla na operaci.
Šest týdnů měla být doma.
Pavel byl skoro rád.
Ne kvůli tomu, že matku něco bolelo. Měl ale pocit, že konečně uvidí, že bez práce život pokračuje normálně.
První týden tomu všechno nasvědčovalo.
Přivezl jí nákup. Lenka přišla v úterý. O víkendu dorazila vnučka.
Marie měla připravené křížovky, knihy a tři seriály, které jí doporučila dcera.
„Vidíš?“ řekl Pavel. „Aspoň si odpočineš.“
Marie něco zabručela.
Třetí týden se Pavel zastavil bez ohlášení.
Bylo krátce po páté odpoledne.
V bytě byla tma.
Napadlo ho, že matka spí.
Odemkl si vlastním klíčem a našel ji sedět v kuchyni.
Bez rádia.
Bez televize.
Jen u stolu.
„Mami?“
Marie se otočila.
„Co tu děláš?“
„Proč sedíš potmě?“
Podívala se k oknu.
Venku už se rozsvěcela pouliční světla.
„Nevšimla jsem si, že už je večer.“
Pavel rozsvítil.
Na stole stál hrnek od ranního čaje.
„Byl tu dneska někdo?“
„Ne.“
„Volala Lenka?“
„Včera.“
Pavel položil klíče na stůl.
„A co jsi celý den dělala?“
Marie pokrčila rameny.
„Nic.“
Řekla to bez lítosti.
Právě to Pavla vyděsilo nejvíc.
Vzkazy od pokladny
O pár dní později zazvonila u Marie paní Hanzlíková.
Přinesla tašku ze samoobsluhy.
Uvnitř byly dvě čokolády, časopis a několik papírků.
Brzy se vraťte.
Paní Marie, bez vás si zase kupuju špatný rohlíky.
Vacek tvrdí, že mu nikdo neumí schovat noviny jako vy.
Marie četla vzkazy jeden po druhém.
Pavel seděl naproti ní.
„To ti poslali zákazníci?“
„Jo.“
„Tolik lidí?“
Marie se na něj podívala.
„Já ti říkala, že tam chodím pracovat.“
Usmála se.
Pavel tentokrát nic nenamítal.
Po šesti týdnech se do samoobsluhy vrátila.
Dva dny v týdnu místo tří.
Pavel už nikdy nevolal její vedoucí.
Občas se ale zastavil nakoupit.
Většinou něco, co vůbec nepotřeboval.
Jednou přišel pět minut před koncem směny.
Marie právě zavírala kasu.
„Co chceš?“
Pavel se rozhlédl po skoro prázdném obchodě.
„Nic. Jen tě hodím domů.“
Marie si vzala kabát.
„Autobusem jsem tam za deset minut.“
Pavel přikývl.
„Já vím.“
