Článek
Barbora vzala klíče dvěma prsty a položila je na parapet mezi květináč s tlusticí a porcelánovou slepici, kterou Eva dostala před lety od své matky.
Milan je vzal a vrátil před Davida. „Nech je tady.“ David, který právě vysvětloval Anežce, že brambora není zelenina jen proto, že je zelenina všechno, co nechce jíst, se na ně podíval. „Co s nima?“ „Jsou tvoje.“ „Jak moje?“ „Normálně.“ Eva přinesla vývar. „Můžeme nejdřív jíst?“
Milan si všiml, že David zvedl oči k matce. Byla to vteřina, možná méně. Eva měla obě ruce na uchách hrnce. Barbora hledala Anežce jinou lžíci, protože první byla podle ní moc velká. Její muž Tomáš ještě nepřijel. V sobotu odjel na cyklistický závod někam k Liberci a volal ráno, že mu praskl řetěz a bude mít zpoždění.
Normální neděle. Jen David se podíval na svou matku způsobem, který Milan znal. Tak se lidé dívali na někoho, kdo něco věděl. „Ty o tom víš?“ zeptal se. Eva položila hrnec. „O čem?“ „Tak nic.“ „Můžete toho nechat?“ řekla Barbora. „Čeho?“ „Ještě jste ani nezačali a už toho můžete nechat.“
David se zasmál. Milan ne. Bylo mu šedesát dva a poslední dva roky ho lidé obtěžovali otázkou, kdy půjde do důchodu. Říkal, že nikdy. Byla to odpověď, která spolehlivě ukončila rozhovor. Lidé potom řekli něco jako jo, když tě to baví, nebo hlavně dokud zdraví slouží. Milan si o nich myslel svoje. Většina lidí čekala celý život na okamžik, kdy bude smět přestat dělat něco, co nikdy dělat nechtěla.
On takový problém neměl. V šestnácti nastoupil do učiliště a první týden věděl, že dřevo bude dělat celý život. Líbilo se mu, že chyba byla vidět. Křivý řez byl křivý řez. Špatně slepený spoj se rozpadl. Nikdo nemohl svolat poradu a vysvětlit mu, že je to vlastně otázka názoru.
Firmu založil v jednatřiceti. Davidovi byly dva roky. První dílnu měl v pronajaté stodole po kravách na konci obce. V zimě se na eternitu srážela voda a kapala na stroje. Milan večer přehazoval přes hoblovku starou deku a Eva ráno deku věšela venku, aby uschla.
První velkou kuchyň dělal pro doktora Skálu. Dub. Mosazné úchytky. Doktor mu zaplatil zálohu, ale doplatek tři měsíce zadržoval kvůli dvěma dvířkům, která podle něj nebyla stejně tmavá. Milan tehdy neměl na fakturu za dřevo a Eva si půjčila dvacet tisíc od matky.
Vrátili je do roka. To byla jedna z věcí, které si Milan pamatoval přesně. „Tak co ty klíče?“ zeptal se David. „Od ledna začneš chodit.“ David si vzal naběračku. „Kam?“ „Kam asi.“ „Tati.“ „Dva dny v týdnu. Začneme pomalu.“ Anežka natáhla ruku k chlebu. Barbora jí ji odstrčila.
„Nejdřív polívku.“ „Ne.“ „Tak nebude chleba.“ „Babi.“ „Babi ti nepomůže.“ Eva jí chleba podala. „Mami.“ „Jednou neumře.“ „No právě,“ řekl Milan. „Děláte z ní princeznu.“ „Tati, můžeme se vrátit k těm klíčům?“ řekl David. „Já jsem od nich neodešel.“ David položil naběračku.
„Já nemůžu chodit dva dny týdně do firmy.“ „Proč?“ „Protože učím.“ „Tak se domluv s ředitelem.“ „Na čem?“ „Že budeš mít míň hodin.“ „Proč bych měl mít míň hodin?“ „Abys mohl začít u nás.“ David se zase podíval na matku. Tentokrát už Milan věděl, že to nebyla náhoda.
„Tak mu to řekni,“ řekla Eva. Milan otočil hlavu. „Co mi má říct?“ Eva si nalila vodu. „Ať ti to řekne sám.“ „Výborně.“ „Tati,“ řekl David. „Já poslouchám.“ David měl před sebou plný talíř polévky. Vzal lžíci, ale nejedl. Milan si všiml jeho rukou.
Měl je po Evě. Dlouhé prsty, úzké nehty. Jako dítě měl v létě ruce samý škrábanec, protože všude lezl. V dílně si jednou rozřízl palec o hranu lamina a Milan ho vezl na chirurgii. Davidovi bylo třináct. Celou cestu se staral o to, jestli Milan nebude mít kvůli němu problém se zakázkou.
„Já tu firmu nechci převzít,“ řekl. Anežka foukala do polévky. Nikdo jiný se nehýbal. Milan čekal. David nic nepřidal. „Jak nechceš?“ „Nechci.“ „Takže co chceš dělat?“ „Učit.“ „Do důchodu?“ David pokrčil rameny. „Třeba.“ Milan se zasmál. Nebyl to záměr. „Za ty peníze?“
„Jo.“ „A s hypotékou?“ „Splácíme ji.“ „Protože vám pomáháme.“ „Pomohli jste nám na začátku.“ „No.“ „A já jsem vám poděkoval.“ „Já nechci děkování.“ „Tak co chceš?“ To byla podle Milana hloupá otázka. Od dětí přece člověk nic nechtěl. Proto se na něčem pracovalo třicet let.
Barbora položila lžíci. „Můžete se nehádát před Anežkou?“ „My se nehádáme.“ „Jo,“ řekl David. „Tak jí pusť pohádku.“ „U oběda pohádku pouštět nebudu.“ „Tak si nestěžuj.“ „Já si nestěžuju.“ „Právě sis stěžovala.“ „To je přesně důvod, proč sem jezdíme jednou za tři týdny.“
Eva řekla: „Milane.“ „Co jsem zase řekl?“ „Nic.“ To bylo na Evě nejhorší. Když řekla nic, znamenalo to téměř vždycky něco. Milan odsunul talíř. „Takže ty jsi to věděla.“ Eva chvíli neodpovídala. „David o tom mluví roky.“ „Se mnou ne.“ „I s tebou.“ „Nikdy.“ David se opřel.
„Tati, když jsi mi před dvěma lety říkal, že bych měl začít jezdit v sobotu, řekl jsem ti, že nechci.“ „Řekl jsi, že nemáš čas.“ „Protože jsem nechtěl.“ „To není totéž.“ „Pro mě jo.“ „Tak jsi měl říct, co myslíš.“ Barbora se rozesmála. Milan se na ni podíval. „Co je?“
„Nic.“ „Tak proč se směješ?“ „Protože David přesně řekl, co myslí, akorát ne těmi slovy, který jsi chtěl slyšet.“ „Ty se do toho nemíchej.“ „Já se do ničeho nemíchám.“ „Tak dobře.“ Barbora vstala, vzala Anežčin talíř a šla k lince. „Mimochodem,“ řekl Milan, „Novotný zase nezaplatil.“
Barbora se otočila. „Zaplatil.“ „Kdy?“ „V pátek.“ „Na účtu to nebylo.“ „Poslal to na ten druhej.“ Milan chvíli mlčel. „Proč na druhej?“ „Protože ho má na starý faktuře.“ „Ty už jsme měnili.“ „Na webu jo. V Heliosu máš starou šablonu.“ „Tak proč ji někdo nezmění?“
Barbora se na něj podívala. „Změnila jsem ji.“ „Tak proč přišla platba na druhej účet?“ „Protože tu fakturu dostal v červnu.“ „No dobře.“ Barbora odnesla talíř. Milan se otočil zpátky k Davidovi. „Já prostě potřebuju vědět, co s tím bude.“ „Já nevím.“ „Tak kdo to má vědět?“
„Ty.“ „Já?“ „Je to tvoje firma.“ Ta věta byla skoro urážlivá. „Jednou měla být tvoje.“ „Kdy jsme se na tom domluvili?“ Milan se zamyslel. Ne proto, že by nevěděl. Spíš hledal konkrétní okamžik, který by mohl Davidovi připomenout. Našel jich hodně, ale žádný nebyl dohodou.
Aku vrtačka k patnáctinám. Prázdniny v dílně. První montáž. Když bylo Davidovi devatenáct, jel s Milanem do Rakouska pro použitou olepovačku. Cestou zpátky přespali v motelu za Znojmem a pili pivo z automatu na chodbě. David tehdy řekl, že jednou bude ve firmě potřebovat větší auto.
Milan si tu větu pamatoval. Nebo si myslel, že si ji pamatuje. „Vždyť tě to bavilo,“ řekl. David se podíval na stůl. „Bavilo mě jezdit s tebou.“ „No.“ „To není totéž jako chtít dělat tvoji práci.“ Milan měl chuť říct, že byla také jeho práce živit ho. Neřekl to.
Byla by to podpásovka. Navíc to nebyla úplně pravda. Eva pracovala všechny ty roky taky. Nejdřív v lékárně, potom na poloviční úvazek, potom znovu naplno. „A co s tím teda mám dělat?“ zeptal se. David se nadechl. „Můžeš ji prodat.“ Milan ucítil v žaludku něco studeného.
„Komu?“ „Nevím.“ „Tak proč to říkáš?“ „Protože to firmy někdy dělají.“ „Firmy nic nedělají.“ David čekal. „Lidi je prodávají,“ dodal Milan. „Dobře.“ „Třicet let něco stavíš a pak to prodáš někomu cizímu.“ „Třeba Romanovi.“ „Roman nemá peníze.“ „Může si půjčit.“
„A já mu budu dělat ručitele, ne?“ „To jsem neřekl.“ „Tak co jsi řekl?“ „Nic.“ „Výborně.“ Barbora se vrátila ke stolu. „Roman by ji nekoupil.“ Milan se na ni podíval. „Jak to víš?“ „Protože chce za tři roky skončit.“ „Cože?“ Barbora zaváhala. „Říkal to.“ „Komu?“
„Mně.“ „Proč to říkal tobě?“ „Nevím. Bavili jsme se.“ „O čem?“ „O práci.“ „A se mnou se o práci nebaví?“ „Asi ne o tomhle.“ Milan se podíval na všechny tři. Připadalo mu, že kolem jeho firmy existuje nějaká druhá firma, ve které spolu lidé mluví o věcech, o nichž on nic nevěděl.
„Takže Roman chce odejít.“ „Za tři roky,“ řekla Barbora. „Možná.“ „A ty to víš jak dlouho?“ „Asi měsíc.“ „A nenapadlo tě mi to říct?“ „Říkal, že ti to řekne sám.“ „Tak proč to říkáš teď?“ Barbora sevřela rty. „Protože ses ptal.“ Milan se podíval na Evu. „Ještě něco?“
„Co?“ „Ještě někdo končí? Jana? Pavel? Zbourali halu a zapomněli jste mi to říct?“ „Přestaň,“ řekla Eva. „Já se jen ptám.“ Anežka začala plakat. Nikdo přesně nevěděl proč. Barbora ji vzala do náruče a odešla s ní na chodbu. David vstal. „Tohle nemá cenu.“ „Co nemá cenu?“
„Teď nic.“ „Tak proč jsi sem jezdil?“ David zůstal stát. „Na oběd.“ Ta odpověď Milana překvapila. „Na oběd.“ „Jo.“ „Takže tys věděl, že ti chci dát firmu, a přijel jsi na oběd.“ „Nevěděl jsem, že mi chceš dát firmu.“ „Máma ti nic neřekla?“ „Řekla, že chceš něco řešit.“
„A tys nevěděl co.“ „Tušil jsem.“ „Tak vidíš.“ David si sedl zpátky. „Tati, co po mně chceš?“ Milan se podíval na klíče. Byly pořád vedle Davidova talíře. „Nic.“ „Tak proč jsme tady?“ „Řekl jsem nic.“ Eva vstala a začala sklízet. To bylo něco, co dělala při hádkách celý jejich společný život. Když už nemohla poslouchat, začala uklízet.
Kdysi Milanovi vadilo, že odchází od rozhovoru. Později zjistil, že ona od něj ve skutečnosti neodchází. Jen potřebuje při něm něco držet v rukou. David zůstal ještě dvacet minut. Mluvilo se o Anežčině školce. O Tomášově prasklém řetězu. O tom, že soused Svoboda prodává dům.
Eva zabalila Davidovi dvě porce masa. Nikdo už se k firmě nevrátil. Když David odcházel, klíče zůstaly na stole. Milan si toho všiml až potom, co venku nastartovalo auto. „Zapomněl je,“ řekl. Eva stála u myčky. „Nezapomněl.“
Barbora zůstala, protože Anežka usnula v obýváku. Seděla s otcem na terase. Ze sousední zahrady byl slyšet bazénový filtr. Někdo o tři domy dál sekal trávu, přestože byla neděle. „Ty jsi věděla, že nechce?“ zeptal se Milan. Barbora měla telefon položený na stole displejem dolů.
„Jo.“ „Jak dlouho?“ „Nevím.“ „Všichni furt nevíte.“ „Protože se takový věci nedějou v úterý v deset třicet.“ Milan se na ni podíval. „Jaký věci?“ „Že zjistíš, co někdo chce.“ „Takže to věděl každej kromě mě.“ „To jsem neřekla.“ „Řekla jsi u oběda, že to ví každý.“
„To jsem neměla.“ „Ale řekla.“ „Jo.“ Barbora si přitáhla židli. „Mně přišlo, že to víš.“ „Jak bych to věděl?“ „Protože tam nikdy nechodí.“ „Má práci.“ „Právě.“ Milan přejel nehtem po hraně stolu. Dělal ho před sedmnácti lety z akátu a Eva tehdy říkala, že je příliš těžký. Měla pravdu. Když se terasa předělávala, museli ho stěhovat čtyři.
„A ty?“ zeptal se. „Co já?“ „Tebe to nikdy nezajímalo?“ Barbora se pousmála. „Co?“ „Firma.“ „Pracuju tam.“ „To nemyslím.“ „Tak co myslíš?“ Milan ukázal rukou neurčitě směrem k silnici, přestože firma byla na druhou stranu. „Všechno.“ Barbora si ho chvíli prohlížela.
„Ty se mě ptáš, jestli ji chci?“ „Třeba.“ „Protože David ji nechce?“ „To jsem neřekl.“ „Ale ptáš se mě deset minut potom.“ Milan pokrčil rameny. „Tak se neptám.“ „Vidíš.“ „Co vidím?“ „Nic.“ To nic měla po matce. „Stejně bys to dělat nemohla,“ řekl. „Proč?“ „Máš svoji práci. Anežku.“
Barbora se zasmála. „A David nemá práci a děti?“ „David má jedno dítě.“ „Já taky.“ Milan se zarazil. Byla to pravda. Nějak si Anežku v té větě nepočítal stejně. „Víš, co myslím.“ „Jo,“ řekla Barbora. „Vím.“ Její telefon zavibroval. Podívala se. „Pavel.“ „Jakej Pavel?“
„Kopecký.“ „Co chce v neděli?“ „Nevím.“ Přečetla si zprávu. „Ve skladu mu nesedí buk.“ „Co s ním?“ „Přišlo o dva kubíky míň.“ „Blbost.“ „Tak mu zavolej.“ „V neděli mu volat nebudu.“ Barbora položila telefon zpátky. Po chvíli řekla: „Tak já mu odpovím zítra.“ Milan nevěděl proč, ale ta věta ho podráždila.
„Já to vyřeším.“ „Dobře.“ „Pošli mi tu zprávu.“ „Pošlu.“ Seděli dál. Anežka se v obýváku probudila a začala volat mámu. Barbora vstala. „Báro.“ Otočila se. Milan chtěl něco říct. Nevěděl co. „Nic.“ „Dobře.“ Vešla dovnitř.
V pondělí byl Milan v dílně v šest dvacet. Roman už pil kávu z hrnku s nápisem NEJLEPŠÍ DĚDA, přestože děda nebyl. Hrnek dostal od účetní k padesátinám a používal ho šest let. „Čau, šéfe.“ „Čau.“ Milan rozsvítil kancelář. „Ten buk,“ řekl. Roman zvedl obočí. „Co s ním?“
„Že ho přišlo míň.“ „Jo. Pavel psal Báře.“ „Proč Báře?“ „Protože ona objednávala.“ „Já vím, kdo objednával.“ Roman dopil. „Tak co se ptáš?“ Milan ho ignoroval. Na stole měl obálku od právníka. DAVID HAVLÍK. Uvnitř byly dokumenty k převodu pětadvaceti procent firmy.
Připravil je před dvěma týdny. David o nich nevěděl. Milan si představoval, že mu je ukáže až po obědě. Eva říkala, že by mu to měl říct předem, ale právě o to podle Milana šlo. Některé věci byly lepší jako překvapení. Pořád to mohl udělat. Papíry byly papíry.
David by si je vzal domů. Přečetl by si je. Možná by mu došlo, co odmítá. Telefon zazvonil. Barbora. Milan ho chvíli nechal zvonit. Pak ho zvedl. „No.“ „Ahoj. Ten buk.“ „Jo.“ „Dodavatel uznal chybu. Ve středu pošlou zbytek.“ „Dobře.“ „A bez dopravy.“ „Dobře.“ „A přišla záloha od Špačkových.“
„Kolik?“ Řekla částku. Milan se podíval do monitoru. Přihlásil se do banky. Peníze tam byly. „Vidím.“ „Tak jo.“ „Báro.“ „Co?“ Z kanceláře viděl přes sklo do haly. Roman zapínal formátovací pilu. Pavel nesl dvě desky. Jana přišla se zpožděním a ještě v bundě zamířila ke kávovaru.
Všechno bylo přesně tam, kde to mělo být. „Ten Roman,“ řekl Milan. „Co s ním?“ „Fakt chce skončit?“ Na druhé straně bylo chvíli ticho. „Říkal to.“ „Proč?“ „Chce s Petrou na chalupu. Její máma je nemocná. Nevím.“ „Aha.“ „Řekne ti to.“ „To doufám.“ „Tati.“ „No.“
„Já dneska přijdu až po obědě.“ „Proč?“ „Mám Anežku doma. Kašle.“ „Tak nechoď.“ „Musím dodělat mzdy.“ „Tak je udělej doma.“ „Potřebuju ty podklady od Jany.“ „Ať ti je pošle.“ „Nemá je naskenovaný.“ „Tak ať je naskenuje.“ Barbora chvíli mlčela. „Dobře.“ Milan slyšel, jak někde u ní doma běží televize.
Anežka něco volala. „Tak se měj.“ „Ty taky.“ Zavěsil. Obálka s Davidovým jménem pořád ležela před ním. Milan ji otevřel. Vytáhl smlouvu. Jeho jméno bylo na každé stránce několikrát. Davidovo taky. Četl první odstavec, přestože ho znal. Potom druhý. U třetího přestal.
Ve spodní zásuvce měl staré fotografie ze stavby haly. Nebyl důvod je tam mít, ale nikdy je nepřinesl domů. Na jedné stál před rozestavěnou budovou. Bylo mu třicet osm. Davidovi devět. Barboře šest. Eva fotografovala. Milan měl montérky a držel Davida jednou rukou kolem ramen.
David se mračil do slunce. Barbora seděla v písku před nimi a stavěla cosi z odřezků Ytongu. Milan si fotografii prohlížel. Na zadní straně bylo Eviným písmem: Naše nová dílna, srpen 2003. Ne Davidova. Ne Milanova. Naše. Milan fotografii otočil zpátky. Z haly se ozvala pila.
Telefon znovu zavibroval. David. Milan čekal několik vteřin a potom zprávu otevřel. Promiň za včerejšek. Nechci, abys měl pocit, že si toho nevážím. Pod tím byla další. Jen to nechci dělat. Milan četl obě zprávy několikrát. První se mu líbila víc. Na druhou se mu nechtělo odpovídat.
Položil telefon. Pak ho vzal znovu. Napsal: Já vím. Díval se na ta dvě slova. Smazal je. Napsal: Dobře. Smazal i to. Nakonec telefon položil vedle fotografie. Klíče, které včera přinesl domů, měl v kapse bundy. Vytáhl je. Tři kusy na jednom kroužku. Od vrat.
Od kanceláře. Čip od alarmu. Milan otevřel zásuvku. Pak ji zase zavřel. Klíče si nechal v dlani. Z haly se ozvalo krátké zahvízdání pily a potom ticho. Někdo vypnul odsávání. Milan automaticky vstal, protože chtěl zjistit proč. U dveří kanceláře se zastavil. Roman už šel přes halu k rozvaděči.
Jana něco volala na Pavla. Všichni věděli, co dělat. Milan se vrátil ke stolu. Telefon pořád ležel vedle fotografie. Davidova zpráva svítila na displeji. Jen to nechci dělat. Milan vzal klíče a strčil je zpátky do kapsy. Tentokrát mu nepřipadaly ani těžké, ani lehké.
Byly to jen klíče. A zatím byly jeho.
