Článek
„Měla jsem ho tady.“ Jana klečela u postele a dívala se pod ni. „Kdy jsi ho měla naposledy?“
„Minulou neděli.“ „Na sobě?“ „Ne. Ukazovala jsem ho Matějovi.“
Jana zůstala chvíli v předklonu. „Proč?“ „Ptal se, jestli je pravé zlato.“
Pomalu vylezla zpod postele. „Proč se ptal?“ Babička pokrčila rameny.
„Protože je zvědavý.“ Jana se podívala ke dveřím. Matěj seděl v kuchyni.
Sedmnáct let. Telefon v ruce. Jedna noha nervózně pod stolem.
Nahoru. Dolů. Nahoru.
Dolů. „Mami,“ řekla Jana tiše, „neříkej mu zatím nic.“ „Proč?“
„Prostě.“ Babička se na ni podívala. „Ty si myslíš, že ho vzal.“
„Ne.“ Řekla to příliš rychle. „Babička nemůže najít řetízek,“ řekla Jana v kuchyni.
Matěj ani nevzhlédl od telefonu. „Jakej?“ „Ten po dědovi.“
„Hm.“ „Pamatuješ si ho?“ „Asi.“
„Minulou neděli ti ho ukazovala.“ Tentokrát se na ni podíval. „A?“
„Nic.“ „Tak proč se ptáš?“ Jana otevřela myčku.
„Jen jestli nevíš, kam ho dala.“ „Jak bych to věděl?“ Telefon mu zavibroval.
Okamžitě se podíval na displej. Položil ho zase obrazovkou dolů. „Co je?“ zeptala se Jana.
„Nic.“ „Poslední dobou máš hodně nic.“ „Co to znamená?“
„Nic.“ Matěj se zamračil. „Vtipný.“
Přišel Petr. „Našel se?“ Jana zavrtěla hlavou.
Matěj vstal. „Já jdu.“ „Kam?“ zeptal se Petr.
„Ven.“ „Trénink je až zítra.“ „Já vím.“
„Tak kam?“ „Za Davidem.“ Petr se podíval na hodiny.
„V devět doma.“ „Je sobota.“ „Tak v deset.“
Matěj si natáhl bundu. Telefon znovu zavibroval. Tentokrát se usmál.
Jen na vteřinu. Pak odešel. Petr otevřel lednici.
„Co je s tebou?“ „Prodal PlayStation.“ Petr se otočil.
„Matěj?“ „Ano.“ „Náš Matěj?“
„Kolik jich máme?“ „Proč?“ „Řekl, že ho přestal bavit.“
Petr se rozesmál. Pak viděl Janin obličej a přestal. „A kopačky.“
„Jaký?“ „Ty nové.“ „Ty za čtyři tisíce?“
„Ano.“ „Ty jsme kupovali v říjnu.“ „Prý ho tlačily.“
„Netlačily.“ Jana se opřela o linku. „Jak to víš?“
„Protože mi měsíc vysvětloval, že jsou nejlepší, co kdy měl.“ Petr zavřel lednici. „Kolik za ně dostal?“
„Nevím.“ „A proč to prodává?“ Jana chvíli mlčela.
„Před čtrnácti dny mi zmizelo z peněženky patnáct set.“ „Zmizelo?“ „Nemohla jsem je najít.“
„To je něco jiného.“ „Možná.“ „Jani.“
„A teď ten řetízek.“ Petr se zadíval ke dveřím. „Ne.“
„Já nic neříkám.“ „Říkáš.“ „Myslíš, že je to nemožné?“
„Ano.“ „Proč?“ Petr neodpověděl.
Jana řekla: „Něco se děje.“ V neděli sledovali fotbal.
Petr si otevřel pivo. Matěj seděl na druhém konci sedačky. Sparta hrála v Olomouci.
Ve dvanácté minutě domácí kopali roh. Petr automaticky sáhl po telefonu. Otevřel sázkovou aplikaci.
„Jednička osmdesát na další gól Sparty.“ Matěj se na něj podíval. „Nedávej to.“
Petr se pousmál. „Proč?“ „Nevím.“
„Tak řekni.“ „Olomouc hraje dobře.“ „Tak oba dají gól?“
„Nevím.“ Petr chvíli sledoval kurz. „Dvě deset.“
Matěj si třel dlaň o koleno. Petr si toho všiml. „Co je?“
„Nic.“ „Jsi nervózní jak trenér.“ „Tak koukám na zápas.“
Petr vložil dvě stovky. „Dáme oba gól.“ Matěj k němu prudce otočil hlavu.
„Proč?“ Petr se zarazil. „Protože myslím, že dají.“
„A když ne?“ „Tak jsem přišel o dvě stovky.“ „Jen tak?“
„No.“ Matěj se podíval zpátky na televizi. Ve 27. minutě dala Sparta gól.
Petr zvedl ruce. „Tak půlka.“ Matěj nic.
Ve 41. minutě měla Olomouc penaltu. Matěj vyskočil. „Jo!“
Petr se na něj podíval. „Ty fandíš Olomouci?“ „Ne.“
„Tak proč jo?“ Matěj se posadil. „Prostě.“
Penaltu proměnili. Petrův tiket vyšel. Telefon zavibroval.
„Čtyři sta dvacet.“ Ukázal synovi displej. Matěj se ani nepodíval.
Vstal a odešel do pokoje. Petr zůstal sedět s telefonem v ruce. Poprvé mu výhra připadala divná.
V pondělí Jana otevřela skříň ve sklepě. Matějovo staré horské kolo bylo pryč. Na jeho místě zůstal jen visací zámek.
Večer položila zámek na kuchyňský stůl. „Kde je kolo?“ Matěj se zastavil ve dveřích.
„Jaký?“ „To staré.“ „Prodal jsem ho.“
„Kdy?“ „Nevím.“ „Jak můžeš nevědět, kdy jsi prodal kolo?“
„Minulej týden.“ „Za kolik?“ „Tři tisíce.“
„Proč?“ „Nepoužíval jsem ho.“ Jana ukázala na zámek.
„PlayStation nepoužíváš. Kopačky tě tlačí. Kolo nepotřebuješ.“ „Jo.“ „Co bude další?“
Matěj se na ni podíval. „Co tím myslíš?“ „Nic.“
„Zase nic.“ „Potřebuješ peníze?“ „Ne.“
„Dlužíš někomu?“ „Ne.“ „Někdo tě vydírá?“
„Ne.“ „Bereš něco?“ Matěj se rozesmál.
„Tak už jsme tady.“ Petr přišel z chodby. „Co?“
„Máma si myslí, že fetuju.“ „To jsem neřekla.“ „Řekla jsi bereš něco.“
„Ptám se.“ „Tak ne.“ „A moje peníze?“
Matěj ztuhl. „Jaký?“ „Patnáct set.“
„Já ti nic nevzal.“ „Babiččin řetízek?“ „To si děláš prdel.“
„Jano,“ řekl Petr. „Jen se ptám.“ „Neptáš.“
Matěj si vzal bundu. „Kam jdeš?“ zeptal se Petr. „Pryč.“
„Nejdeš nikam.“ „Tak mě zamkni.“ Petr chytil dveře.
„Matěji.“ „Co?“ „Jestli něco máš, vyřešíme to.“
Matěj se na něj podíval. „To říkáš ty.“ „Co to má znamenat?“
„Nic.“ Pak odešel do pokoje. Ve středu Petr přišel domů dřív.
V předsíni stály Matějovy fotbalové boty. Trénink měl začít před dvaceti minutami. Petr zaklepal.
Nic. Otevřel. Matěj seděl na posteli s notebookem.
Na obrazovce běžel tenis. Ne nějaký velký turnaj. Dva hráči, které Petr neznal.
„Ty nejdeš na trénink?“ Matěj prudce zaklapl notebook. „Je mi blbě.“
„Co ti je?“ „Břicho.“ Petr se podíval na televizi.
„A tenis léčí břicho?“ „Koukal jsem.“ „Na koho?“
„Nevím.“ Petr se pousmál. „Tak to tě musí bavit.“
Matěj neodpověděl. Telefon na posteli zavibroval. Na displeji se rozsvítilo:
DAVID: Ty vole vydrž, třetí set Matěj telefon popadl. Petr zprávu přečetl.
„Co má David se třetím setem?“ „Nic.“ „Sázíte?“
Matěj se na něj podíval. Pak se zasmál. „Cože?“
Petr stál ve dveřích. „Sázíte na tenis?“ „Ne.“
„Tak proč ti píše vydrž třetí set?“ „Protože kouká taky.“ „Na dva chlapy, který ani neznáš.“
„Třeba je zná.“ Petr se díval na syna. Matěj uhnul očima.
Petr poprvé nic dalšího neřekl. Jen zavřel dveře. Večer otevřel vlastní historii sázek.
Dělal to poprvé. Ne kvůli výhrám. Kvůli sobě.
Sobota. 300 Kč. Neděle.
200 Kč. Minulá středa. 250 Kč.
Liga mistrů. 500 Kč. Tenis.
100 Kč. Hokej. 300 Kč.
Drobné částky. Téměř směšné. Přesto si vzpomněl, jak Matěje odmalička volal k televizi.
„Pojď něco vybrat.“ Když bylo synovi devět, rozhodoval, který tým dá první gól. V jedenácti už znal kurzy.
Ve třinácti dokázal vysvětlit handicap lépe než Jana. Jednou vyhráli přes dva tisíce. „Tohle sis vydělal,“ řekl mu Petr a koupil mu nový dres.
Teď se na tu vzpomínku díval jinak. Ne jako na katastrofu. Jako na malou věc, která možná nebyla tak malá.
Ve čtvrtek po tréninku čekal Petr na Davida. Devatenáctiletý brankář vyšel poslední. „Davide.“
Mladík se zastavil. „Dobrý den.“ „Potřebuju se tě na něco zeptat.“
David si přehodil tašku. „Jo.“ „Sází Matěj přes tebe?“
Davidovi zmizela barva z obličeje. „Ne.“ Petr přikývl.
„Dobře.“ David vypadal překvapeně. Petr se otočil.
„Počkejte.“ Zastavil se. „Já…“
Petr čekal. David se rozhlédl po parkovišti. „Jen občas.“
„Kolik je občas?“ „Nevím.“ „Tak přibližně.“
„Párkrát.“ Petr nic neřekl. David sklopil oči.
„Ze začátku.“ „A teď?“ „Teď víc.“
„Kolik peněz?“ „To fakt nevím.“ „Posílá ti je?“
„Jo.“ „A ty sázíš ze svého účtu.“ David přikývl.
„Proč?“ „Říkal, že má doma zákaz.“ „Je mu sedmnáct.“
„Já vím.“ Petr sevřel čelist. „A to ti nepřišlo divný?“
David se ošil. „Pane Novotný, on tomu rozumí víc než já.“ Ta věta Petra zasáhla nečekaně.
Přesně to o Matějovi léta říkal kamarádům. Matěj přišel domů v pátek ve čtvrt na osm. Jana seděla v kuchyni.
Petr naproti ní. Na stole nebylo nic. Žádný papír.
Žádný důkaz. To Matěje znervóznilo víc. „Co je?“
„Sedni si,“ řekl Petr. „Proč?“ „Mluvil jsem s Davidem.“
Matěj zůstal stát. „O čem?“ „O tenisových zápasech.“
Matěj se krátce usmál. „Je to debil.“ „Možná.“
„Tak co řekl?“ „Dost.“ Matěj si sundal bundu.
„Já mu nic nedlužím.“ Jana se narovnala. „To jsme se neptali.“
„Tak co chcete?“ Petr ukázal na židli. Matěj si sedl.
„Kolik jsi prosázel?“ „Nevím.“ „Zkus to.“
„Nevím.“ „PlayStation.“ Matěj mlčel.
„Kopačky.“ Ticho. „Kolo.“
„Byly moje.“ „Ano.“ Petr přikývl.
„Máš pravdu.“ Matěj čekal hádku. Nepřišla.
„Máminých patnáct set.“ Matěj sevřel rty. Jana se podívala na něj.
„Takže ty?“ „Vrátím ti je.“ „To jsem se neptala.“
„Jo.“ Jana zavřela oči. Petr pokračoval:
„Řetízek.“ „Ne.“ „Dobře.“
Matěj prudce zvedl hlavu. „Ty mi věříš?“ „Nevím.“
To bylo horší než obvinění. Matěj sklopil oči. „Kolik?“
„Asi čtyřicet.“ „Tisíc?“ Přikývl.
Jana si zakryla ústa. Petr zůstal klidný. „Kolik ti zbývá?“
Matěj neodpověděl. „Matěji.“ „Co jako zbývá?“
„Peníze.“ „Žádný.“ „Dluh?“
„Nemám.“ „Tak proč jsi dneska posílal Davidovi pět tisíc?“ Matěj ztuhl.
Petr tu informaci neměl. Jen hádal. Matějův obličej ho prozradil.
Jana se otočila k Petrovi. „Pět tisíc?“ „Kolik?“ zeptal se Petr.
Matěj mlčel. „Kolik jsi mu poslal?“ „Tři.“
„Odkud?“ „Prodal jsem telefon.“ Jana se podívala na mobil v jeho ruce.
„Tohle je co?“ „Starý.“ Petr se pomalu nadechl.
„Na co jsi vsadil?“ „Na nic.“ „Matěji.“
„Ještě to není hotový.“ V kuchyni se změnil vzduch. Petr to poznal okamžitě.
Ten pocit. Tiket stále žije. Ještě jedna událost.
Ještě jeden výsledek. Ještě není prohráno. „Na co?“ zeptal se.
Matěj se díval na stůl. „Čtyři zápasy.“ „Kolik můžeš vyhrát?“
„Dvacet sedm.“ Jana se na něj podívala. „Tisíc?“
Přikývl. „A co to vyřeší?“ „Skoro všechno.“
„Ne,“ řekl Petr. Matěj k němu zvedl oči. „Co ne?“
„Nevyřeší.“ „Když to vyjde—“ „Nevyřeší.“
„Vrátím mámě peníze.“ „A zbytek?“ „Budu mít zpátky.“
„A potom?“ „Přestanu.“ Petr se opřel.
Tu větu slyšel už mnohokrát. Ne od Matěje. Od lidí kolem sázení.
A párkrát i ve vlastní hlavě po větší prohře. „Kolik zápasů už vyšlo?“ Matěj mlčel.
„Tři?“ Přikývl. „A poslední?“
„Začíná v osm.“ Jana se podívala na hodiny. 19:54.
„Tak to zruš.“ Matěj se zasmál. „To nejde.“
„Tak David—“ „Mami, to nejde.“ Petr sáhl po telefonu.
Matěj vyskočil. „Co děláš?“ „Volám Davidovi.“
„Ne!“ „Proč?“ „Protože to vyjde.“
„A když ne?“ „Vyjde.“ „Jak to víš?“
„Protože ten tým doma skoro neprohrává.“ Petr se podíval na syna. Nebyl před ním feťák.
Ani zloděj ze špatné party. Byl před ním sedmnáctiletý kluk, který věřil, že pokud ještě osmdesát nebo devadesát minut vydrží, všechno bude zase normální. To bylo možná děsivější.
David telefon zvedl. „Prosím?“ „Tady Petr.“
Matěj stál u stolu. „Neříkej mu nic.“ Petr zapnul hlasitý odposlech.
„Ten tiket.“ Ticho. „Jo.“
„Můžeš z něj něco vybrat teď?“ David chvíli mlčel. „Je tam cash out.“
Matěj zbledl. „Kolik?“ „Asi devět a půl.“
„Vem to.“ „Ne!“ vykřikl Matěj. David mlčel.
„Pane Novotný—“ „Vyber to.“ „Je to Matějovo.“
„Je mu sedmnáct.“ Matěj chytil Petra za ruku. „Tati, prosím.“
Petr se na něj podíval. „Když to vyjde, mám dvacet sedm.“ „Já vím.“
„Chybí jeden zápas.“ „Já vím.“ „Je to skoro jistý.“
Petr cítil něco nepříjemného. Část jeho mozku skutečně chtěla vědět, kdo hraje. Jaký je kurz.
Jestli to není opravdu skoro jisté. „Davide,“ řekl, „vyber to.“ Následovalo několik vteřin ticha.
Pak David řekl: „Hotovo.“ Matěj pustil Petrovu ruku.
Sedl si. „Jste úplně posraný.“ Jana otevřela ústa.
Petr zvedl ruku. „Nech ho.“ „Měl jsem dvacet sedm tisíc.“
„Neměl.“ „Měl bych.“ „To není totéž.“
Matěj se podíval na něj s takovou nenávistí, až Petra zabolel žaludek. „Ty jsi největší pokrytec.“ Petr přikývl.
„Možná.“ „Celý roky sázíš.“ „Jo.“
„Celý roky jsi chtěl, ať vybírám zápasy.“ „Jo.“ „Když jsme vyhráli, byl jsi spokojenej.“
„Jo.“ Matěj čekal odpor. Nepřišel.
„Tak co teď děláš?“ Petr položil telefon na stůl. „Snažím se zjistit, kde jsem byl idiot.“
Poslední zápas skončil 2:0. Tým, na který Matěj vsadil, vyhrál. Seděli všichni tři v kuchyni.
Výsledek našel Matěj v telefonu. Začal se smát. Krátce a nevesele.
„Vidíš.“ Petr nic neřekl. „Vidíš!“
„Jo.“ „Měl jsem dvacet sedm.“ „Měl bys.“
Matěj praštil telefonem o stůl. „Kvůli tobě jsem přišel skoro o osmnáct tisíc.“ Jana se nadechla.
Petr ji znovu zastavil. „Jo.“ Matěj zůstal zaskočený.
„Co jo?“ „Přesně tak ti teď připadá.“ „Protože to tak je.“
„Tak si ten pocit zapamatuj.“ „Co?“ „Že jsi přišel o peníze, které jsi nikdy neměl.“
Matěj se na něj díval. Petr také. „Tohle je přesně ono.“
Řetízek našla babička v neděli. Volala v 7:12 ráno. Jana vzala telefon rozespalá.
„Co se stalo?“ „Mám ho.“ „Co?“
„Řetízek.“ Jana se posadila. „Kde byl?“
„V krabičce od tlakoměru.“ „Proč?“ „Aby byl v bezpečí.“
Jana se opřela o čelo. „Samozřejmě.“ „Říkala jsem, že jsem ho někam uklidila.“
„Mami.“ „Co?“ „Nic.“
Položila telefon. Petr otevřel oči. „Našel se.“
„Hm.“ „Matěj ho nevzal.“ Petr chvíli ležel.
„Dobře.“ Jana se na něj podívala. „To je všechno?“
„Co chceš?“ „Nevím. Mít radost.“ „Mám.“
„Nevypadáš.“ Petr se posadil. „Protože vzal patnáct set tobě.“
Jana mlčela. „Nemůžeme udělat z toho řetízku důkaz, že je všechno dobrý.“ Matěj spal do jedenácti.
Když přišel do kuchyně, Jana mu to řekla. „Babička našla řetízek.“ Matěj se zastavil.
„Kde?“ „U tlakoměru.“ „Proč?“
„Protože je babička.“ Matěj si sedl. „Takže mi věříte?“
Jana se podívala na něj. „V tomhle ano.“ „Super.“
Nalil si džus. Petr přišel za ním. „A teď těch patnáct set.“
Matěj se na něj podíval. „Já vím.“ „Vrátíš.“
„Já vím.“ „Ne dnes.“ „Tak kdy?“
„Až budeš mít svoje peníze.“ „Mám těch devět a půl.“ „Ty teď nikam nepůjdou.“
„Jsou moje.“ „Část je tvoje.“ „Cože?“
Petr si sedl. „Sepíšeme, co jsi prodal a co jsi vzal. Ne proto, abychom tě trestali. Protože ty sám už podle mě nevíš, kolik jsi tam nalil.“ Matěj se zamračil.
„Vím.“ „Tak kolik?“ Matěj mlčel.
„Právě.“ V neděli večer hrála Sparta. Petr seděl v obýváku.
Telefon ležel na konferenčním stolku. Matěj přišel a sedl si na druhý konec sedačky. Prvních deset minut neřekli nic.
Ve čtrnácté minutě měla Sparta přímý kop. Petr automaticky natáhl ruku po telefonu. Zastavil ji v půlce.
Matěj si toho všiml. „Kolik by byl kurz?“ Petr se na něj podíval.
„Nevím.“ „Víš.“ „Asi dva a půl na gól do poločasu.“
Matěj přikývl. „Taky bych řekl.“ Petr vzal telefon.
Matějův obličej se okamžitě změnil. Petr telefon otočil displejem dolů. „Časomíra.“
„Jasně.“ „Fakt.“ „Já nic neříkám.“
Sparta přímý kop nedala. Matěj se opřel. Po chvíli řekl:
„Kdybychom dali, prohráli bychom.“ Petr se pousmál. „Dvě stovky.“
„Minimálně.“ „Ty jsi vždycky chtěl pět.“ „Protože dvě nemají smysl.“
Oba se zarazili. Matěj se krátce zasmál. „To zní dost blbě.“
„Jo.“ Ve 37. minutě Sparta skórovala. Petr automaticky čekal zavibrování telefonu.
Nepřišlo. Bylo to zvláštní. Trochu prázdné.
Matěj také sáhl po kapse. Pak ruku vytáhl. „Pizza nebude.“
Petr se na něj podíval. „Proč?“ „Nic jsme nevyhráli.“
„Můžeme si ji koupit.“ „Jen tak?“ „Jo.“
Matěj chvíli přemýšlel. „To je ekonomicky hrozný.“ „Tři roky ekonomiky na střední ještě nemáš.“
„Stačí selský rozum.“ Petr vzal telefon. „Jakou?“
„Šunkovou.“ „Nuda.“ „Tak nesázej na experimenty.“
Petr se zastavil. Matěj také. Pak se oba rozesmáli.
Nebyl to konec problému. Na stole v kuchyni pořád ležel papír s částkami. Jana stále kontrolovala, jestli má v peněžence hotovost.
David měl zakázáno za Matěje cokoli sázet. A Petr si ještě několikrát během zápasu musel připomenout, proč nechal sázkovou aplikaci odhlášenou. Ale když Sparta dala druhý gól, Matěj jen zaklel, protože střelec nebyl v jeho fantasy sestavě.
Petr si nikdy nemyslel, že ho něco tak obyčejného potěší.
